Hloubka pod vodním zrcadlem, doléhá podivným svým stavem...

Komíhavé plamínky svící
září měkkým svým svitem,
hladinou vodní plují,
zrcadélky očí trpících,
tůňkami lidské mysli...

tonou ve zrádných hlubinách
s nimiž nikdo nic nesvede…

nikdo z nich
ani jeden jediný,
netroufá si skočit
bezhlavě,
ztratit sebe sama,
v nejistě bludných cestách,
pro příkré schody do nebe
nebo lahodící rána…

každý jen v obavách,
ve strachu trčící,
malostí snad zavátí,
navzdory vší lidskosti
pro potíže přestálé
se bojí,
že zatne se až do kosti,

ta jediná,
pro kterou by mohli žít…