Někdy stačí člověku opravdu málo...


„Na první pohled je tahle noc úplně obyčejná. Nic zvláštního se přeci nemůže stát. Prostě jen vylezeme na kopec, kvůli signálu a zase půjdeme do tábora.“
Říkám si skepticky a snažím se zastavit své splašené srdce.
„Co by jsi taky čekala jiného? Ty si vážně myslíš, že po tak dlouhé době, co se znáte, co jste zažili, že by něco zkoušel? Jsi směšná!!!“
Nádech. Výdech.
Naslouchám svému vnitřnímu hlasu, který mě nabádá nesnít, ale smířit se se skutečností, že kamarád je prostě jenom kamarád. V téhle chvíli jsem mu vděčná, protože jen díky němu jsem schopná jít , komunikovat a chovat se vcelku „normálně.“
Ano. Jsem na letním soustředění. Jdu na kopec kvůli signálu se svým skvělým kamarádem, ke kterému už dva roky cítím něco, co nedokážu popsat. Toť vše. Není třeba v tom hledat nějakou romantiku. Pohádku nebo snad kouzlo…

„Tak jsme tady,“

Probere mě z mého vnitřního monologu Martin. Rozhlédnu se kolem sebe a všechna odvaha a rovnováha nabytá úvahami mého Já je ta tam. Jak jsem si jen mohla myslet, že tahle noc je obyčejná. Stejná jako všechny předchozí. Jak moc jsem se mýlila.

S pootevřenými ústy, bloudím udivenýma a dokořán otevřenýma očima po kraji. Kraji pohádkovém. Kraji, který byl stvořen před chvilkou jen pro tuhle chvíli. Jen pro nás dva. Jsem přesvědčená, že na tomhle místě před náma nikdo nebyl. Objevili jsme ho my a tím pádem nám i právem náleží. Ať už se stane cokoli. Stále to bude Naše místo, které nám už nikdo nevezme. Zažívám pocity objevitele a z krásy kolem je mi do pláče. Mám strach, že puknu a zaplavím svět láskou…vlastně to není strach. Já to vlastně chci udělat. Chci zaplnit celý širý svět tryskající Láskou v podobě žlutočerveného dýmu s douškem mlhy.

„Líbí se ti tady aspoň trošku?“

Ptá se opatrným, pro něj tolik nezvyklým hlasem, můj průvodce.

„Trošku? Je to nádherný. Já ani nevim, co říct. Je to tak krásný, že nemůžu ani dejchat. Já…já…“

„Nemusíš nic říkat. Poď, támhle to je skvělý. Tam si sedneme…“

Ukazuje štíhlým prstem na skupinky stromů, která tvoří lesní skrýš.
„Prstem štíhlým a roztřeseným. Z čeho jen může být tak nervózní. Takhle ho neznám.“

Bez jediného slova, které by mohlo té kráse kolem ublížit se usadíme mezi stromy. Automaticky si lehám do vysoké trávy a hledím k obloze. K obloze, na které se právě pere den s nocí, kdo bude vládnout. Tohle je nejkrásnější část dne. Noc je v přesile a vyvěšuje své vítězné praporky všech odstínů černé. A že jich je požehnaně.
Zář Slunce se poníženě stahuje do pozadí a přenechává své místo bělostné záři Měsíce.
Krále noci.
I kdybych se sebevíc snažila, nejsem schopná popsat to místo kolem mě. Ale jeho obraz se mi vpíjí jako otisk do srdce, odkud už ho nikdo nevymaže.

S přihlouplým výrazem hledím na třpytivé nebe a málem zapomínám, že tam nejsem sama. Stačí, ale letmý dotyk a mé tělo exploduje pocitem, který dokáže způsobit jen On. Ledovou rukou sahám po mobilu, slyším známé pípnutí, že je aktivní. Zní mi v uších jakoby z dáli. Lidé, se kterýma jsem díky němu propojená jsou mi teď tak vzdálení. Jen jeden leží vedle mě. Jen jednomu z nich chci hledět do očí a koupat se v jeho úsměvu.

„Dobrý. Nikdo mě neshání,“

S úlevou opět vypínám mobil a i když už není důvod tu zůstávat. Opět si lehám do měkké trávy a přivírám slastně oči. Topím se ve štěstí.

Někdy stačí člověku opravdu málo...

„Jestli mi stačilo vedle něho ležet a už jsem se topila, tak teď jsem asi mrtvá a létam s anděli v nebi,“ říkám si v duchu když mě z ničeho nic začně po tvářích hladit bělostná ruka mého prince.

„Nebreč…prosím. Nebuď smutná!“

Šeptá mi do ucha a lehá si těsně ke mně. Ani nevím, proč mi začly po rozpálených tvářích zběsile pobíhat slzy.
Jedna za druhou.
Jedna přes druhou.
Asi bylo té krásy všude kolem moc. Smáčím jeho dlaň šťastnými slzami a hledím do jeho rozzářených očí. Snažím se něco říct, ale vím že bych ze sebe vypravila něco, co by tuhle chvíli navždy pohřbilo. Tak se raději jen usměju a zavřu svá zatopená okna do duše.

On ale nemá strach. Nepřestává mě něžně hladit a tichým hlasem brouká, že vlastně ani neví, co dělá. Že má strach, ale zároveň, ví že nemá co ztratit.

„Od příjezdu do tábora se mi honí hlavou tolik věcí. Miliony myšlenek. Dneska večer to ale byla jen jedna. Musím s ní být chvíli sám. Já prostě musel. Vím, že nám to třeba ublíží, ale já to prostě musím zkusit. Vím, že se říká, že člověk musí jen umřít. Ano. Umřít a já ještě navíc udělat tohle. Vzít tě sem a konečně se tě dotýkat. Ctítit tvou rozpálenou kůži a hledět do tvých krásou podlitých očí. Já vím, že až odtud odejdeme, tak to celé skončí. Ale za tenhle pocit to stojí. Za ty minuty opravdového štěstí, které zažívají jen knižní hrdinové. Dopředu se ti omlouvám, že to pak zase bude jako dřív. Jen přátelství a nic víc. Nic víc, protože ti nechci víc ubližovat…ale tyhle minuty mi prosím obětuj. Obětuj je nám. Prosím…“

Jen tiše ležím a zapomínám dýchat. Tak dlouho jsem ho ještě nikdy neslyšela mluvit. A navíc takhle…takhle krásně. Konečně se odvažuji aspoň pootevřít ústa, naklání se ke mně, aby mu neuniklo ani slovíčko…

„Je mi jedno, co bude. Co bylo nebo co se děje. Nečekej na nic a nemeškej. Ať se stane, co se má stát, co si přejeme v těch nejniternějších koutech svých duší. Chci být s tebou, aspoň na chvíli. Na chvíli, na kterou už nikdy nezapoemnu a z jejíž síly budu schopná žít ještě destíky let.“

„Slib mi, že ať se pak stane cokoli…nezapomeneš na mě. Že to bude jako dřív a jednou se v tom světe najdeme, abychom opět zavítali na tohle naše kouzelné místo a opět cítili, že jsme jeden.“

„Slibuju…“

Kolem bubliny našich snů a přání se ozývají děsivé zvuky noci. My je ale nevnímáme. Zvedáme se z poválené trávy…ctíme navzájem své ruce, bloudící jako ztracené myšky a hledající tolik vytoužený kousek sýru. Očíma se propíjíme jeden do druhého a naše rty se k sobě blíží tak neslyšně, že tlukot našich srdcí se ozvývá hrou kostelních zvonů. V takových chvílích cítí člověk chladivé ruce svého anděla, kterými  ho jemně tlačí vpřed…
No tak, už ho obejmi a nepouštěj…
Létej
Padej
Trap se
Plač
A směj!
Už skoro cítím jeho ústa na svých, přivírám oči v tušení dlouhého a neskutečně krásného pádu…

A je to tu.

Pád!

Rozespale vypínám dotěrný budík, otáčím se na druhý bok a už už si chci přetáhnout přes hlavu peřinu…
Mé spánkem slepé oči mžourají na důvěrně známou střapatou hlavu mého prince Ječmínka. Jednoho z mých nočních vetřelců. Ve stejné posteli se kolem mě válejí ještě dva, i když ne princové. Ulehčeně se zasměju a nakonec jsem asi ráda, že to byl jen sen.

Jemně do něj šťouchnu nohou a srdce mi šťastně poskočí, když s mručením. Nechte mě spát boří hlavu do polštáře a tiše oddechuje…

Někdy stačí člověku opravdu málo…