Když se začne s bodováním pokojů, problémy jsou na cestě... ze zápisků napsaných ve čtvrté třídě přepsáno bez větších úprav.

Každé ráno se udělovaly body za pořádek na pokojích. Ty se zapisovaly do tebulky na chodbě. Bodovalo se od nuly do devítky. Náš pokoj byl co se týče pořádku nejhorší. Není se čemu divit. Stačí, aby jeden z nás si neuklidil svoje věci A MÁME TO nejhorší bodování --- To se taky stalo. 8 9 8 7 8 - to bylo naše bodování. Zpočátku neuklízel nikdo, pak začal Aleš, já, Březina a Gebauer. Bohužel bordeláři nevymizeli všichni. Milan a Jakub – ti u toho nějakou dobu zůstali, ovšem jen do té doby než…. Ale co bych vám to říkal. Dozvíte se v dalších odstavcích.

Ráno jsme se vzbudili a… „Ale né. Musím vstát, oblíknout se, vyčistit si zuby, ustlat – JEŽIŠ! Ustlat? Néé!“ znechutil si Jakub ráno.
“Sakra, už zas mi to nejde! Hrom aby do toho uhodil!“
Nechal na posteli smuchlanou přikrývku a šel na snídani. Nějak podobně to udělal i Milan.

Mezitím, co jsme čekali, až nám donesou snídani (Nemohu opomenout ty parádní marmeládky. Nejlepší byly ty igelitovém nafouknutém pytlíku. Občas se totiž našel žlutý a to byl med. Když si jednou všiml správce, že jedu jen po žlutých, rozhodl se, že mi udělá radost a dal mi jich plnou tatrovku – tu malou plastovou – tehda jsem vše měřil na tatrovky.), družinářka Machurová obešla všechny pokoje a ohodnotila je.

„Nejhorší pokoj byl opět 508. To je něco strašného, opravdu! Přikrývky jsou smuchlané, oblečení se válí na zemi, rozsypané pastelky, papíry od bombónů jsou všude, jen v koši ne. Když jsem otvírala skříňku, tak se na mě vysypalo smuchlané prádlo, které bylo před tím tak narvané do té skřínky, že se divím, že nepraskla! Návštěva Vašeho pokoje – To je něco neuvěřitelného!“ nadávala Machurová.

„Po snídani tady zůstáváte! A nepřejte si mě!“ promlouval rozhořčený Vícha
“O jéje, budou perné chvíle,“ promluvil moudrá slova Jakub Raida.

***

„Můžete mi vysvětlit, proč máte na pokoji takový bordel? To jste takoví bravci i doma? Dovolí Vám to rodiče mít v pokoji takový hnůj? Ne. Myslím, že Vaši rodiče ani neví, jaké mají doma prasata. A Raida, ty mě nepij krev. Já to myslím ale smrtelně Vážně. Tak miláčci, jestli se tohle bude ještě někdy opakovat, vaši rodiče se všechno dozví,“ káral nás Vícha. A káral nás ještě dobrých 10 minut. Po dostatečném pokárání jsme šli ven.

„Tiše děcka. Podívejte se, v tam tom lese nasbíráte dřevo. Večer si opečeme buřty,“ řekl pan učitel.
“jé, bezva!“ řvali jsme.
Teda až na mě. Buřty přímo nesnáším, ale něco v životě musím vydržet.

Do večera jsme si hráli na zahradě. Ale pak to přišlo. BUŘT – ten nejhorší potravinářský produkt, který jsem kdy poznal. Opékání mě docela bavilo, ale pak nastala ta nejhorší chvíle mého života. Krásně opečený buřtík. Toť děsivá situace. Musím ho sníst. Nacpal jsem si ho celý do pusy, rozžvýkal, spolkl a zapil to půllitrovou sklenkou čaje. Pan učitel, který si všiml, že už jsem dojedl, se mě ptá: „Richarde, nechceš si vzít ještě jeden buřt?“ Při pomyšlení, že mám jíst další buřt, jsme málem omdlel a tvářil se jak při prvním okušení cigarety.
“Ne, nechci,“ odpověděl jsem.