Kniha Strážce Sluneční Paprsků - Kapitola č. 2 - Setkání se smrtí
...Nesl bednu velkou jako rakev a šel do temného lesa...

„Cože, ten? Jó, ten, ten tady sice přijel, ale zase odjel. Včera jel do Francie.“
„Dobře, děkuji vám, pojď Aloisi, jedem do Francie.“

„Takový? Ten už si najmul loď, jel do Itálie.“
„Alois, jdi sehnat nějakou loď.“

„Bedna a dvě taková pohledná děvčata. Jo, ten už odjel do Anglie.“
„Jedeme do Anglie, Aloisi.“

„Ten? V lese si koupil dům…“

Stáli jsme v hlubokém lese. Na okraji malé mýtiny stál dům. Byli jsme přikrčeni v křoví a pozorovali jej. Otevřely se dveře a z domu vyšel nějaký muž. Byl kompletně zahalen do pláště a nebylo mu vidět do tváře. Nesl bednu velkou jako rakev a šel do temného lesa.
„Budu ho sledovat,“ zašeptal Alois a zmizel.
Došel jsem k domu a otevřel dveře. V přízemí jsem nic zajímavého nenašel. Teprve v prvním patře jsem narazil na zamčené dveře. Chvíli jsem se rozhlížel a potom vzal velkou bronzovou bustu a vyrazil s ní dveře. Vešel jsem do temné místnosti. V rohu ležela ona šestnáctiletá dívka, která mi tehdy vlezla do kanceláře. Klekl jsem k ní a probudil ji. Pohlédla na mě a vykřikla. Odplížila se do rohu místnosti a hleděla s hrůzou na mě.
„Klídek! Klídek!“ uklidňoval jsem ji, „Já jsem Bořivoj, ten šerif!“
„Přišel jste mně… zachránit?“
„Jo, jasně, jdeme, ten šílenec se může každou chvílí vrátit.“
Podala mi ruku a postavila se.
„Eleonor je pryč!“
„Kdo to je?“
„Má sestra!“
Rozhlédl jsem se.
„Jdeme do lesa,“ usoudil jsem a vyběhl z domu.
Běželi jsme lesem. Po chvíli jsme v temném lese dorazili na malou mýtinku. Uprostřed mýtiny ležela bedna. Nohou jsem ji otevřel. Uvnitř leželo mladé děvče, bledé v obličeji.
„Eleonor!“ vydechla její starší sestra a přiskočila k ní.
„Vstávej, vstávej!“ pobízela ji, ale nic se nedělo.
Nevím proč, ale měl jsem divný, hodně divný pocit.
„Tohle místo je zlé, jdeme pryč!“ řekl jsem, vzal Eleonor do náruče a běžel roštím.
Do někoho jsem vrazil. Byl to Alois.
„Co děláš?“ zeptal se zvláštně chraptivým hlasem.
„Vem ji na chvíli!“ podal jsem mu Eleonor, neboť se mi už pronesla.
Běželi jsme všichni čtyři hustým porostem. Alois se najednou zastavil.
„Mocný a temný L’okki vás pozdravuje!“ zvolal a přehodil si Eleonor přes rameno.
Potom začal abnormálně hbitě šplhat po stromě.
„Slez!“ křičel jsem, „Slez! Sléééz!“
Alois se otočil a usmál.
„Uoy evah ot pmuj yrev hgih!“ mumlal.
Když domumlal, zvedla mně nějaká neviditelná síla 2 metry nad zem. Stejně neviditelná síla se mnou potom velmi silně udeřila o zem. Hodně to bolelo, ale za chvíli jsem to ani necítil.
„I tnaw ot…“ křičel jsem, aniž bych věděl, co říkám, „…eid fo rednuht!“
Do borovice, na které byl Alois, udeřil blesk a ona se rozpůlila. Alois spadl na zem i se Eleonor.
„I tnaw ot, eid fo rednuht!“ zopakoval jsem a druhý blesk usmažil Aloise.
Zbyla z něj jen ohořelá mrtvola.
„Panebože, jenž jsi na nebesích! Já ho zabil!“ zakřičel jsem.
Z hloubi lesa se ozval bolestný výkřik. Ani to neznělo, jako člověk. Podíval jsem se na Eleonor. Byla bledá a přerývaně dýchala. Hodil jsem si ji přes rameno a běžel.

Vběhli jsme do hostince, do mého pokoje. Hodil jsem Eleonor na postel, opřel se o zeď a sesul se na podlahu.
„Eleonor, vstávej!“ mluvila k ní její starší sestra, „To jsem já, Marian!“
Hlava mně příšerně bolela, hučelo mi v uších.
„Ona nedýchá…“ doléhal ke mně jakoby z dálky Marianin křik.
Bylo to sotva šeptání. Teprve po chvíli se mi vyjasnila hlava. Zvedl jsem se a pohlédl na postel. Ležela tam Eleonor, bledá a…
„Není, mrtvá, že ne?!“ dívala se na mě zoufalá Marian.
„Já nevím,“ zašeptal jsem a řekl první co mi přišlo na jazyk: „Laeh, laeh siht nediam!“
Eleonor otevřela oči a vykřikla.
„Mámíí!“ volala.
„Klid!“ chytila Marian její zmítající se tělo.
„Kde je maminka!?“ křičela ta dvanáctiletá dívka.
„Jsme ze sirotčince!“ vysvětlovala Marian, „Svatá Helena je naše máma…“
„Helena,“ zamyslela se Eleonor, „Ne, to ne, má máma je Marie.“
Podstatně se však uklidnila. Po chvíli usnula.
„Jak jste to dokázal?“ zeptala se mně Marian.
„Já, já nevím.“
Jak to dělám? Položil jsem v duchu otázku sám sobě.

A bylo ráno, den další. Postával jsem v čarodějnickém krámku. Došel ke mně starý muž.
„He!“ přivítal mně zdvořile.
Vysypal jsem na něj všechno, co se mi za posledních pár dní stalo.
„Ech,“ zareagoval, podal mi nějakou knihu a odešel k dalšímu zákazníkovi.

Pokud chceš, milý čtenáři, čísti další řádky, musíš si nejdříve uvědomit, že vše, co zde přečteš, pravda čistá jest. Nuže, chceš-li temným mágem býti, něčím musíš začíti. Jdi a hledej temné místo. Ucítíš ho dle bolesti duševní. Je-li na zlém místě krev a né ta tvoje, znič ho / chvátej pryč, to místo je zadané. Jestli-že však není, dej tam něco krve tvé a tato slova řekni: I tnaw, taht siht ecalp si ym! Měj však na paměti, že zničit zlé místo soupeře tvého lehké nijak není –zičíš jej slovem: Etarcesed! A velikou moc míti musíš. Chceš-li potom míti duševního otroka, musíš si vybrat, jakého chceš. Chceš-li míti sluhu který vykonává obřady, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a potom prvek ze zlého místa, ke kterému jej vážeš. To místo zničit nepůjde, dokud on naživu bude! Potom řekneš: Reltub si latnem norminal. Chceš-li mít sluhu, který vládne ohněm, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a potom trochu ohně či popela. Potom řekneš: Reltub si latnem pyronoatu. Chceš-li mít sluhu, který vládne vodou, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a potom trochu vody či ledu. Potom řekneš: Reltub si latnem aqualysium. Chceš-li mít sluhu, který vládne zemí, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a potom trochu hlíny či kamene. Potom řekneš: Reltub si latnem aergroun. Chceš-li mít sluhu, který vládne vzduchem, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a potom také musí foukat vítr. Potom řekneš: Reltub si latnem wintoatoe. Chceš-li mít sluhu, který vládne smrtí – toho nejmocnějšího, musíš někoho omráčit a kápnout na něj svou krev a krev osoby, kterou miluješ a krev osoby kterou nenávidíš. Potom řekneš: Reltub si latnem morituriteratorture. Pokud kohokoliv zabiješ tím, že jej obětuješ na zlém místě za hlasitého volání jeho jména, budeš mít v sobě duši navíc. Čím více duší v sobě máš, tím silnější jsi.
Zvedl jsem se od četby a vydal se do hospody.

Kývl jsem na hostinského a hodil po něm pár zlaťáků.
„Chci ty pokoje vedle mě,“ poručil jsem si.

Byla noc. Temná, tichá, neprostupná noc. Měsíc byl jako velké kolo a líně se rozvaloval na obloze.
Otevřely se dveře a vešla dovnitř Eleonor.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, stále seda na posteli.
„To nejsem já. Nejsem Eleonor.“
„Jak to, nejsi Eleonor?“
Co se to tady, kristepane, děje? Snad je stále v ošálení smyslů.
„Nejsem v ošálení smyslů,“ odpověděla nahlas na mé myšlenky.
„Umřela jsem a do mé mysli vstoupil někdo jiný.“
„Cože?!“ nechápal jsem.
„Ležela jsem tehdy v sirotčinci na posteli. Otevřely se dveře a vešel ten muž. Chytil mě a odnesl. Položil mně v lese na pařez a zabil.“
„Zabil?“ udivil jsem se.
„Umřela jsem a přišla smrt. On jí ale z nějakého důvodu zabil…“
„Zabil smrt!?“ zvolal jsem.
„Tak. Byla to osoba, a já cítila, že si pro mě přišla. Zabil ji a její mysl na poslední chvíli vešla do mé mrtvé mysli.“
„Jak víš, co se stalo, když jsi byla už mrtvá?“ položil jsem otázku a nechápal vůbec nic.
„Vznášela jsem se nad vlastním tělem a vše viděla. Teď cítím míru bolesti a tak vím, kam jít. Myslím, že musím přebrat tuto úlohu.“
„Jakou úlohu? Jak cítíš bolest?“
„Teď pár ulic odtud, v jednom rodinném domku, stojí vrah nad svou obětí, dýku třímá nad hlavou. Je to dům 15.“
Vykřikl jsem a vyběhl z hostince. Dlouho jsem sprintoval opuštěnými, měsíčním světlem zalitými, ulicemi. Vykopl jsem dveře a vběhl do místnosti. Vrahovy ruce poklesly i s dýkou. Muž pod peřinou naposledy zasténal a bylo ticho.
„Uoy tsum eid!“ zaklel jsem a vrah se začal dusit.
Počkal jsem, až upadne do bezvědomí a potom teprve přestal zaklínat. Pořád jsem nechápal, odkdy umím kletby.
„Obětuju tě, ty hajzle!“ ulevil jsem si a všiml si postavy Eleonor stojící za mnou.
„Proč to neřekneš Marian?“ zeptal jsem se jí, ač odpověď jsem už znal.
„Zlomilo by jí to srdce.“
Potom odkryla pokrývku a pohladila umrlce po tváři.
„Spi sladce, potom se spolu projdeme po zemi mrtvých,“ pronesla tiše.
Otočila se ke mně: „V nemocnici právě operuje sám jeden lékař těžce zraněného dřevorubce. Dělá chybu, spletl si anestetika s jedem a chystá se to píchnout pacientovi.“
V tu chvíli jsem chtěl mít křídla. Vyběhl jsem z domu a běžel až k nemocnici. Vběhl jsem do malé místnůstky. Na dřevěném stole ležel muž s ošklivou ranou. Lékař mu právě vpíchl nějakou injekci.
„Né!“ vykřikl jsem a sledoval pacientovu smrt.
„Nemůžeš napravit všechno bezpráví světa. K někomu je osud milostivější a k někomu méně. Se mnou jim je ale dobře.“
Obešla doktora a promluvila pár mírných slov k mrtvému dřevorubci.
„Slyší tě?“ zašeptal jsem.
„Mrtví mně vždy slyší. Rádi mě slyší, protože když mě slyší, utrpení končí.“
„Je ti dvanáct. Jak příjdeš k takové těžké úloze?“
„Není mi dvanáct. Je mi nespočetně let, od doby, kdy jsem se stala článkem toho dlouhého řetězce – na světě je vždy jen jeden smrťák a ten to potom musí předat někomu jinému. Jako štafetový kolík.“
„Vážně to nechceš Marian říct?“
„Až nadejde správná chvíle, dozví se to. Tajemství se nikdy neudrží věčně.“
„Budeš mi oporou při mém těžkém úkolu?“
Podíval jsem se na ní prosebným pohledem.
„Jakém úkolu?“
„Bitvě proti tomu, který ti vzal duši.“
„Budu vždy stát při tobě a při Marian.“
Otočil jsem se ke dveřím. Na ulici kopali tři výrostci do nějakého žebráka. Bez důvodu
. „Nezasahuj do toho. Stejně zemře,“ řekla klidným hlasem dívka vedle mne.

Bylo ráno a kohout zakokrhal. Odpověděl mu sbor psů. Lékař řekl zdrcené rodině, že se nedalo nic dělat, zranění bylo příliš hluboké a operace se nepovedla. Jiná rodina odhalila pod dekou šokující skutečnost. První chodci po ulicích si všimli mrtvoly mezi odpadky. Tři výrostci, kteří do něj v noci kopali, teď říkali: „No fuj, kdo mohl něco takového udělat?“ a odvraceli své slečny v kožiších pryč. To všechno viděla Eleonor seda na posteli. To všechno cítila.

Probral jsem se a můj první pohled padl na svázaného vraha na podlaze. Spal.
„No počkej!“ řekl jsem si a vylezl z postele.

Byli jsme v lese. Chtělo se mi zvracet, tak silné zahuštění zla jsem u této mechem obrostlé studny v temném lese cítil. Vytáhl jsem nůž a řízl. Z ruky mi skapalo několik kapek krve.
„I tnaw, taht siht ecalp si ym!“ pronesl jsem a zahřmělo se.
„Poslouchejte mně!“ obrátil jsem se k ostatním, „Tímto začínám bitvu proti tajemnému neznámému! Toto je mé první temné místo – temná studna. A tady obětuji tohoto vraha… Ne, rozmyslel jsem se, udělám si z něj duševního otroka.“
Položil jsem ho na studnu a kapl na něj pár kapek krve. Vzal jsem trochu hlíny a posypal ho. „Reltub si latnem aergroun,“ zvolal jsem.
Posadil se a podíval se mi do očí.
„Jsem tvůj otrok,“ řekl.
„Vítej do klubu,“ ozvalo se z křoví u cesty a vybelhal se ošuntělý stařík.
„Co jste zač?“ zeptal jsem se.
„Jack Maidenhead, jméno mé. Původně jsem se jmenoval Ivan Gorkij, ale v Rusku je bída, tak jsem se přestěhoval pod novou identitou do Anglie. A tady teď čekám, abych někomu něco předal. Je to důležité, ale to vás nemusí zajímat.“
„Bořivoj Jánský,“ podal jsem mu ruku.
„Bude pršet,“ řekl stařík.
„No a?“
„Nedaleko odsud mám chalupu.“
„Ani vás neznám…“
Rozpršelo se jak z konve a les potemněl. Z křoví se na mě vyřítil velký šerý vlk a srazil mně k zemi. Malá očka mu děsivě plála.
„I llik siht flow!“ vykřikl stařík a vlk ze mě spadl mrtev.
Vzápětí se z křoví vyřítilo deset ještě větších exemplářů.
„Za mnou!“ zvolal stařík a běžel lesem.
Vlci ale byli rychlejší a obklíčili nás. Marian byla bledá jako stěna a třásla se jako osika. Jen Eleonor byla úplně klidná. Nenápadně mi pošeptala:
„Nikdo tady teď neumře.“
Vlci se na nás vrhli ze všech stran.
„I nac ylf!“ zvolal stařík a vznesl se do vzduchu.
Jednou rukou chytil Marian, druhou Eleonor.
„Poraď si nějak, mistře Jánský!“ zavolal a odletěl i s těma dvěma.
Tucet vlků mě srazil k zemi. Nemohl jsem se ani hnout.
„I ma ni erif, tub I ton egamad!“ zvolal jsem.
Vzplal jsem ohněm, ale nic jsem necítil. Zato vlci se vzdálili.
„Agem pmuj!“ zvolal jsem a neviditelné síla mně vymrštila vysoko nad hlavy vlků.
Dopadl jsem na jakousi mýtinu. Chvíli jsem tam ležel a potom jsem usnul.

Viděl jsem dřevěný strop. Stařeček se na mě podíval.
„Dobře jsi je vyřídil, very well!“
„Ech,“ odpověděl jsem mu.