O knize jako takové. O psaní či čtení.

Kniha, je to něco úžasného, něco co podporuje snění, prohlubuje vědomosti  a dělá člověka jiným. Když se mi dostane kniha do rukou, musím pohladit její hřbet a prolistovat ji, abych cítila vůni. Nezaměnitelnou vůni knihy stoupajicí z otáčejicích se stránek. Knihy ovšem dělím do několika kategorií. Jsou to knihy výdělku, ty voní, nebo možná až smrdí či zapáchají tím, že se na nich někdo snažil jen vydělat. Také kdo by psal například slovníky s láskou a prožitkem? Poté jsou to knihy naučné, ty dokáže krásně napsat jen člověk opravdu zaujat a oslepen svou prací, to jsou zapálení geologové, biologové, astrologové a sposta dalších. Další kategorií jsou knihy, nepravdivé příběhy jiných lidí, dobrý spisovatel vás dokáže vtáhnout do děje, naučí vás cítit s postavami, smát se když je jim skvěle, brečet když se jim svět hroutí pod rukama. Takové spisovatele mám nejradši, takové kteří objetují život své práci, pro které je jejich práce zábavou, ty kteří chodí čerpat energii a podněty pro napsání dalšího příběhu, knihy, básně. Jejich knihy kají vůni lehkou jako vánek, však prosycenou city.  Další a poslední skupinou jsou ti, jež popisují život lidí které dobře znají, či sami sebe. Tyto knihy bývají nejdojemnější, jelikož jsou ze života, pravdivé. Nejsou to jen výmysly, je to holá pravda o člověku, který žije, či prožil svůj život. V moderním světě je kniha pro většinu lidí nutná zátěž, ve škole jsou to učebnice či povinná četba, v pozdějším věku jsou to již pracovní knihy. Doba internetu válcuje knihy a národ neví co je dobré.