" Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo."

1. - Pouť

Nick poskakoval po cestě, v ruce svíral šňůrku balónku ve tvaru housenky, která byla skoro větší než on sám.
Díval se do jejího rozesmátého obličeje a nevšímal si, že jeho rodiče zabočili někde úplně jinde. Byla to jeho první pouť a byl unesen všemi těmi kolotoči, cukrovou vatou, tureckým medem a všeobecným jásotem. Dokonce si ani neuvědomoval, že jde po polní cestě plné štěrku a žádné asfaltce, která by vedla k nim domů.
 „Ahoj, chlapečku,“ škodolibý hlas nějakého muže.
„Ahoj,“ usmál se Nick a šoural botami po zemi.
„Nechceš se mnou jít na zmrzlinu?“
„Maminka říkala, že z cizími lidmi se nemám bavit.“
„Ale tvoje maminka tady není.“
„A kde je?“
„Nevím.“
„Kde?“
„Musíš se pořád na něco ptát!?“ vyjel najednou muž.
Nick vyvalil oči. O krok ustoupil.
Chlap vytáhl nůž, Nick pustil provázek od balónku a ten se loudavě vznášel vzhůru.
Cítil, jak mu po nohách stéká něco teplého. Pomočil se.
Otočil se a vyběhl, což by ve věku pětiletého dítěte udělal málo kdo. Chtěl vykřiknout, ale nešlo to, hrdlo měl svázané. Nohy se mu pletly a on zakopl, zůstal ležet a prudce oddechoval, na tvářích byl špinavý a slzičky mu v nich ryly lesklé cesty. Cítil na svém krku dech toho muže.
„Tak, chlapečku, teď už nemáš kam utéct, ne, teď už-“
„Nicku? Nicku! PANEBOŽE, NICKU!“ Rose. Přišla… právě včas. Nick se znovu pomočil, tentokrát úlevou.
Muž se otočil a uviděl Rose. Dal se do běhu ve strachu, že by mohla vidět jeho obličej.
Rose to bylo jedno, chtěla jen svého malého chlapečka.
„Nicku! Nicku, proboha, není ti nic?“
Vyděšeně se podíval na Rose.
„Nicku, zlato, řekni něco…“ taky brečela. Dala by svůj život za to, aby její syn řekl alespoň jedno slovo a ona věděla, že mu nic není.
Ale Nick nic neřekl….jako nic neřekl skoro další dva roky.


2. – Rozhovor

„Rose?“ nic se neozývalo. Našel jí v kuchyni, seděla na zemi, v ruce svírala láhev kvalitní whisky.
„Rose, stalo se něco?“
„Po-pořád ne-nemluví, Alle,“ zakoktala a znova se rozplakala.
„Rosie…neplač..prosím tě, jen neplač,“ řekl Allan, sedl si vedle ní na zem a napil se z láhve. „Všechno bude zase dobrý..uvidíš…“ ale to byla jen slova.
„Nic nebude dobrý…všechno se hroutí a náš syn přestal mluvit. Nedávala jsem na něj pozor..nechala jsem ho jít..a on..teď…Alle…já mám strach, že už nikdy..nikdy nebude… mluvit.“
„Rosie, toho se nemusíš bát.“
„Ale bojím,“ odpověděla Rose a opřela si hlavu čelem o kolena. „A moc.“

3. - Hádka

„Ahoj, Nicku,“ usmála se a rychle z tváře setřela slzy. „Snídani máš na stole. Táta tady bude hned,“ znovu se pokusila nepřesvědčivě usmát a v hlavě ji dutě zadunělo. Včera s Allem vypili více než ti láhve whisky.
Nick přikývl, sedl si ke stolu a napil se ze sklenice mléka.
Allan přišel za pár minut, prohrábl svého syna ve vlasech a manželku políbil na tvář.
Posadil se vedle Nicka, ale svého jídla se ani nedotkl.
„Nicku, nechceš nám něco říct?“
„Alle-“
„Chlapče, musíš s námi mluvit.“
„Alle, prosím tě, nech toho..víš, jak to dopadlo minule,“ zaprosila Rose.
„Ale on musí mluvit!“ obrátil se zpátky k Nickovi. „Musíš mluvit, tak něco řekni!“
„Nech ho, Alle!“
Allan popadl Nicka za ramena a zacloumal jim. Nickovi se z očí řinuly slzy.
„Tak toho sakra už nech!“ vykřikla skoro hystericky Rose.
All se otočil, neuvědomoval si, co se děje. Uhodil ji. Tvrdě. Ze rtu, který si rozkousla, ji vytékal pramínek krve a levá polovina obličeje začala natékat.
Vystrašeně se podívala do tváře svého muže.
„Rose, Rosie..prosím..promiň..já..“
Rose ho neposlouchala. Chytla Nicka za ruku a táhla ho pryč. Jediná myšlenka, která ji zněla hlavou byla, že by mu Allan mohl ublížit.


4. – V obchodě

Bylo to čtyři měsíce od doby, kdy Nick začal mluvit.
Rose ho kdesi v podvědomí nenáviděla za to, že jeho první slova patřila Allanovi. Vždyť to on mu ublížil, on ho nutil mluvit a Nick byl pak celé dny zavřený v pokoji a seděl v koutě a pohupoval se a brečel. Byl to Allan, kdo jí tehdy uhodil.
Od té doby se nehádali, ale vládlo mezi nimi neviditelné napjetí, které každou chvíli drhlo. Občas měla pocit, že se All udrží jen pro to, že se napije něčeho silného…
Ponořená to těchto myšlenek si neuvědomila, že se od ní Nick oddělil.
„Nicku? Nicky!“
„Jsem tady, mami,“ zavolal na ni.
Spadl jí kámen ze srdce. Neunesla by, kdyby se stalo něco jako ta nehoda, jak to vždycky nazýval All. V duchu za to ale dával vinu Rose.
„Na co se to díváš, doktore?“
„Vidíš to auto? Chtěl bych ho poskládat,“ bylo mu šest. Byl to malý kluk. Mohl mít hraček, kolik by chtěl, protože Rose by mu je všechny koupila.
„A to bys zvládl sám?“
„Tatínek by mi pomohl,“ podíval se na svou matku s nadějí v očích.
„Tak dobře,“ odpověděla, přestože ji znovu zabolelo, že mu s tím pomůže All a ne ona.
Je to tátův kluk, pomyslela si trpce a vložila auto do nákupního košíku.
„Pojď, doktore, musíme koupit mléko.“
„Mami?“ chytil ji za ruku.
„Ano, broučku?“
„Máš tátu ještě ráda?“
Zaskočená jeho otázkou chvíli mlčela. Potom se vzpamatovala, „Samozřejmě, doktore. Co tě to jenom napadalo?“
Nenávidím ho, prolétlo jí hlavou.
Nick se na ni podíval, v očích měl strach. Rose měla pocit, že ji slyšel.
Ten pocit byl správný…Nick ji slyšel.



5. - Útěk

„Ó, Rosie, sladká Rosie. Kdepak tě mám?“ bylo pozdě večer nebo brzo ráno. All přišel ze své obchůzky hospod.
„Sklapni!“ vyjela.
„Tady jsi, Rosie,“ dokymácel se k ní a chtěl ji políbit. Rose ho odstrčila.
„Opovaž se probudit mého syna!“ sykla ostře a odešla do ložnice.
Jak ho nenáviděla…ale musela s ním žít. Nickovi by to zlomilo srdce… možná by zase přestal mluvit. Myslela na to pokaždé, když ji napadlo, že by se rozvedla.
„Tati? Tatínku?“ podíval se na něj ospale Nick. Kdo ví proč se probudil. Měl nějaké tušení.
„Mazej spát, kluk!“
„Tati-“
„Vypadni! Zmiz mi z očí.“
Nick ucouvnul.
All ho uhodil.
„Neslyšel jsi, co jsem říkal?!“
„Alle! Buď sakra zti…Bože, Nicku!“ Rose ho zvedla ze země a skryla za sebe. „Cos mu udělal ty hajzle? Ty parchante!“ vyjekla Rose.
Vzala Nicka, přitáhla si ho na hruď a odběhla s ním do jeho pokoje.
Snesla, jsem, když uhodil mě. Snesla jsem, když mě urážel. Ale tohle už je moc.
Vzala kufr.
„Mami, to je v pořádku,“ řekl Nick. „Nic mi není.“
„Tohle není v pořádku! Sakra! Všechno bude jako minule, všechno bude zase stejné!“ Rose si vzpomněla, jak našla malého Nicka pod schody a nahoře stál její muž. Bylo to předtím, než přestal pít a zase začal pít.
Nick měl zlomenou nohu a lehký otřes mozku. Tehdy myslela, že se vážně nechají rozvést…sama nevěděla, jak to mohla vydržet.
„Ale teď to bylo jen..jen…“
„Jen uhození,“ ose se rozplakala. „Ale já už to nevydržím.“
Začala balit nejpotřebnější věci, včetně medvídka, se kterým Nick spal. Potom s ním opatrně odešla do ložnice, kde se oblékla, vzala svou peněženku a klíče od auta.
„Maminko, já mám strach.“
„Nemusíš se bát, broučku.“
„Mami? Co bude s tátou?“
„Já nevím, Nicku. To teď není důležité.“
„Dobře,“ vždycky věděla, že jejich syn je něčím výjimečný.  Jakoby všemu rozuměl. Jakoby byl nějak osvícený nebo možná prokletý.
Vzala kufr do jedné ruky a do druhé uchopila malou studenou ručku Nicka.
„Rose! Rose! Je to i můj syn a ty mi ho nebudeš brát!“
„Drž hubu, hajzle! Nepřibližuj se k němu, to ať ě ani nenapadne!“
„Nicku, pojď ke mně!“ zařval All.
„Mami..já mám tátu rád,“ špitl Nick a ona pocítila tak silnou bolest. Měl by ho rád, i kdyby ho sedřel z kůže.
„Nicku…“ zašeptala. „Jestli chceš, můžeš tady zůstat. Ale já ne,“ ani nevěděla, proč to řekla. Ale pro svého chlapečka by udělala všechno a kdyby tam chtěl zůstat..zůstal by tam.
„Tak dělej, kluku! Pojď sem!“
Podíval se z Alla na Rose.
Stiskl její ruku a ona pochopila. Pojedou spolu. Ulevilo se jí.
Vzala ho kolem pasu a znovu jej nesla. Na chvíli se zastavila v kuchyni a rozhlédla se po ní. Věděla, že je to naposledy, kdy ji vidí. Na kraji stolu byla Nickova sklenice s mlékem. 
Do očí se jí znovu hrnuly slzy.
Co to sakra dělám? Co to dělám svému synovi?
Zavřela oči a nadechla se.
Je to to nejlepší, co můžu udělat. Pomyslela si a vyběhla po štěrkové cestičce ven.
Sedla si do auta a nastartovala.

 Byl druhý den od útěku z domu. Celou cestu nepadlo ani slovo.
„Maminko…vrátíme se někdy?“ zeptal se tiše Nick.
„Ne, broučku.“ odpověděla. „Už se nikdy nevrátíme.“