Bylo to tak krásné právě proto, že jsme ani jeden nic neočekávali...

Noc byla už daleko. Místo ní se kolem nás rozprostíral ten krásný čas těsně nad ránem. Slunce začalo bojovat o své místo na obloze, ale nám byl pohled na něj odepřen.
    Ležela jsem v zahradním domku s mým princem a ještě jedním kamarádem po náročné noci strávené na koncertě a po složité cestě, která naštěstí skončila tady. V hřejivé náruči postele.
    Spát se nám, ale samozřejmě nechtělo ani trochu. Raději jsem blbli jako malé děti, lechtali se a smáli se jako blázni. Tlachali jsme o blostech a bylo nám krásně. I mě bylo krásně, což je docela zvláštní, když si vezmu že jsem si sem tam povídali i o tom, jak je mému princi s jeho novou přítelkyní. Ale naštěstí to nějak plulo kolem mě a já byla vděčná, že teď leží tady vedle mě a že teď jsem to já, kdo na něm má položené nohy a slyší jeho smích těsně u svého ucha.
    Jak už to tak bývá, nakonec jsme si uvědomili, že už nejsme malé děti a že si umíme hrát i jinak. Vlastně ani nevím, koho to napadlo. Možná, že dokonce právě jeho, který ještě před chvílí povídal o tom, jak je šťastný, že teď má s Luckou jistotu.
    Malé děti odešly někam do říše snů, kam se měly přesunout už dávno po Večerníčku. Místo nich tu byli tři dospívající lidé, kterým scházelo lidské teplo… Vzhledem k tomu, že jsem byla v menšině, dostalo se mi nejvíce pozornosti. Kamarádovi jsem ale ruce vždy jemě vyřadila z naší nové hry. Od něj mi to nebylo příjemné. Nebo spíše, necítila jsem vůbec nic.
    Něco naprosto odlišného to bylo, když mi po těle začaly bloudit nedočkavé, štíhlé prsty mého prince, které bych poznala mezi stovkou jiných poslepu. Neznám nikoho, kdo by jediným dotekem dokázal s mou rovnováhou takhle zatočit. Nechala jsem jeho ruce procházet se po místech, na kterých nikdo před ním nebyl. Procházely se tam, jako by ta místa už dávno znaly. Nechala jsem je, aby si tam hrály a dělaly, co se jim zlíbí.
Co se mi líbí.
    Sebemenší dotek mě pálil jako rozžhavený uhlík. Mé tělo se otřásalo v návalech neuvěřitelného štěstí, které jsem si snad ani nezasloužila. Nejdřív jsem se bála ho přijmout, ale nakonec jsem se zbavila výčitek a jen si ho naplno užívala. Užívala si těch chvil, kdy jsem konečně poprvé cítila svého prince jako součást sebe. Do rána bylo ještě docela daleko a nám spánek přišel jako ztráta času. Raději jsme si užívali nekonečného letu našich těl, naslouchali dechu a tlukotu srdce, který mi dával naději, že alespoň teď, teď pro tuhle chvíli jsme tu jeden pro druhého. Ta naděje mi říkala, ať si jí vážím a chovám ji v srdci jako vzácný poklad, který mě opět jednou překvapí.
    Ale nejkrásnějí bylo, že se mezi nás ani na maličký okamžik nevloupali neodbytné a vše ničicí pochybnosti a výčitky. Ty zůstaly stát osamotě přede dveřmi a vztekle tam dupali nožičkama, pro nás ale naštěstí tak nešlyšně, že jsme o nich neměli ani ponětí. Bylo to pro nás tak kouzelné právě pro to, že jsme ani jeden nic neočekávali a věděli, že s výhrou Slunce to celé zmizí, jako by se ani nic nestalo. Právě proto se upínaly myšlenky k noci a prosily ji, ať ještě chvíli vydrží a Slunce pozdrží.
    Nakonec ale přišlo to, co přijít muselo.
Slunce vyhrálo.
My se vrátili opět do světa, ve kterém nejsme spolu, ale stačil jediný úsměv na to, abychom si jím stvrdili, že na tenhle čas těsně nad ránem nezapomene.
Že se stalo něco, co se stát mělo.
Že nám bylo krásně.
Že není třeba mít výčitky.
A hlavně…
Že ať se stane cokoli, tohle nás spojilo natolik, že tu vždy budeme pro sebe.
Já pro něj.
On pro mě.
Jeden pro druhého.