Kniha Strážce Slunečních Paprsků - Kapitola č. 3 - Vlci versus Lidi
Marian chodila knihovnou, brala do rukou knihy, listovala jimi a házela je za hlavu.
„Nechápu to,“ prohlásil jsem


Byla noc a všichni spali. Jen já seděl u okna a pozoroval louku. Už nepršelo. Najednou se na louce objevila postava a šla ven z domu. Vyskočil jsem z okna a dohnal ji.
„Eleonor, kam zase jdeš?“
Podívala se na mě.
„Víš co teď dělá Marian?“ neodpověděla mi na otázku.
„To je mi jedno.“
„Miluje tě a žárlí na mě, protože se se mnou couráš po nocích.“
„Ale to je absurdní. Je ti jen dvanáct.“
„To vysvětluj ji.“
„Kam ale jdeš?“ nenechal jsem se odbýt.
„Dva opilci to vzali z hospody kolem vodopádů. Jeden z nich spadne.“
„To ne!“
„Takový je život,“ řekla a já už viděl bílý opar vodopádů.
Skutečně kolem vodopádu šly dvě postavy. Jeden z mužů zakopl a spadnul. Druhý ale taky.
„Říkala jsi jeden…“ křikl jsem a skočil z útesu.
Chytil jsem muže za ruku a tou druhou se zachytil břehu. Přitáhl jsem se nahoru. Muž rychle utekl, aniž by se podíval, kdo mu to vlastně zachránil život.
„Říkala jsi, že umře jeden, ale kdybych nezasáhnul, umřou oba!“
„Ano, ale ty jsi zasáhl a umřel jeden. To je osud a ten už je daný.“
„A co teď?“
„Ten starý muž se zítra ráno neprobudí.“
„To ne!“ vykřikl jsem a zamumlal: „I tnaw nur retsaf neht dniw!“
V tu chvíli jsem obrovskou rychlostí vyběhl k domu. Velmi rychle jsem tam byl. Rozrazil jsem dveře a vběhl do pokoje spícího Jacka. Na jeho nočním stole bylo něco kulatého přikrytého kůží. Stáhl jsem kůži a spatřil velkou zářivou kouli. Potom jsem se obrátil na starce.
„Vstávejte!“ zatřásl jsem s ním.
„Co… co… co se děje?“ zíval.
„Dnes nesmíte spát!“
„Co?“ zíral na mě ten kmet, „Proč bych neměl spát? Chce se mi spát. Musím se pořádně vyspat!“
Pochopil jsem, že to je předurčeno.
„Budiž, dobrou noc.“
Odešel jsem z pokoje a narazil na Marian.
„Ty nespíš?“ zeptal jsem se a zavřel za sebou dveře.
„Co jste tam dělal?“
„Můžeš mi tykat.“
Pomalu jsme šli chodbou.
„Mám starost o sestru,“ svěřila se Marian.
„Nic mezi námi není. Je jí dvanáct.“
„To jsem neměla na mysli. Je zamlklá. A chtěla mámu.“
„To byla v šoku,“ odpověděl jsem, „A je v něm pořád.“
„A jak to vlastně děláte… děláš, že čaruješ?“
„Čaruju?“
„No, čáry máry a blesky jsou tady.“
Došli jsme na dřevěný balkón.
„Sám ani nevím, jak to dělám,“ pravil jsem po pravdě.
Bylo ticho. V lese se občas ozvala sova a cvrčci cvrčeli jako pominutí.
„Co se bude dál dít?“ podívala se na mě.
„Ty se vrátíš do sirotčince. Já najdu toho tajemného neznámého a pokusím se zjistit, jak to že to všechno zničehonic mám natlučeno v hlavě.“
„Já se vrátím… …a co Eleonor? Taky se snad vrátí, ne?“
Sakra, co teď říct?
„Jistě, vrátí se.“
Na balkón došla Eleonor.
„Ty nespíš?“ podívala se na ní starší sestra ustaraným pohledem.
„Uoy tnaw peels,“ zašeptal jsem nenápadně směrem k Marian.
„Jsem ospalá, jdu si lehnout,“ řekla a odešla.
„Mám spoustu práce a musím být neustále na cestách,“ řekla mi Eleonor po jejím odchodu.
„Já taky. Nechceš teď Marian říct pravdu?“
„Asi ano, jdu jí to říct,“ a Eleonor se měla k odchodu.
„Počkej.“
„Co je?“ otočila se.
„Něco mi nejde do hlavy. Na tom papírku, co jsem tehdy našel v posteli, ze které jsi zmizela, jsou na začátku čtyři slova, které mi nedávají smysl. Esb neagn cltkies nhces.“
„Esb neagn cltkies nhces? Co to je za nesmysl?“
„Nevím, už dlouho se to marně snažím vyluštit.“
Chvíli bylo ticho a potom Eleonor řekla: „Tak já jdu. Pojď radši se mnou.“

„Chápu,“ kývla Marian a vypadala bledě.
„Čeká nás dlouhá a náročná cesta, ale vyhrajeme,“ řekl jsem.

Bylo brzké ráno.

Posadil jsem se na posteli a stěží potlačil křik. V mém pokoji něco šmejdilo. Bylo to jako vlk, ale velké jako člověk. Chodilo to střídavě po dvou a po čtyřech. Trhalo to zuby všechny mé věci. Něco to hledalo. Pak se to zvedlo. Zpola to bylo osvětleno chabým slunečním svitem, zpola to halila tma. Rudé oči jako by mně krájely.
„Odstup ode mne, satanův pomocníku!“ zašeptal jsem neslyšitelně a to divné zvíře se vrhlo ke dveřím.
Však já byl rychlý. Když ke mně otočilo šerá záda, sáhl jsem pod postel, vytáhl luk a založil šíp.
„Otoč se!“ přikázal jsem pevným hlasem a mířil na tu zrůdu.
Netvor se otočil a zavrčel.
„Co tady chceš?“
Byl zticha.
„Mluv!“
Povolila mi ruka a srdce netvora prorazil šíp. Smrtelně zachroptěl a táhl se pryč šerem. Vzápětí do pokoje vlezlo takových netvorů šest. Dalších dvanáct přišlo oknem.
„Okay, chcete se bít…“
Skočil jsem pod postel, udělal úhybný manévr a během něj vložil plný bubínek do revolveru. Vyskočil jsem na nohy a z podřepu pálil. Jednoho jsem trefil. Zavřeštěl a sesul se k zemi. Další dva šli hned za ním. Ucítil jsem na šíji horký dech. Instinktivně jsem kopl dozadu. Vyskočil jsem a kopl za letu. „Odkdy umím Jiu-Jitsu?“ napadlo mně a bojoval jsem dál.
S úžasem jsem sledoval, jak takřka bez rozmyšlení dělám jednu otočku za druhou a zasypávám ty zrůdy kopanci. Potom ležela na podlaze spousta mrtvých netvorů. Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se. Dveře od staříkovy ložnice byly vylomené. V pokoji visel na laně nataženém ze stropu oběšený stařík. Na zemi ležela ta zářivá koule, které jsem si minulý den všiml. Odkudsi vykulhal polomrtvý netvor.
„Hlupáku, nikdy ho nedostaneš. Chrání ho pevnost a on je pánem vody od kamene.“
Vystřelil jsem z revolveru a štiplavý kouř střelného prachu doplnila trocha krve.

Překročil jsem ležící monstrum a nahlédl do jednoho z pokojů. Eleonor se probudila a pohlédla na mě.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Ty to cítíš.“
Šel jsem dal chodbou. Eleonor vyšla za mnou a rozhlédla se. Ani to s ní nehnulo.
„To je tvoje práce?“
„Jsem den ode dne mocnější a silnější, a nevím proč,“ odpověděl jsem.
Otveřel jsem dveře. Marian seděla na posteli a něco mumlala. Oči upírala do zdi.
„Dva, čtyři, osm, šestnáct, třicet dva, šedesát čtyři, sto dvacet osm, dvě sta osmnáct, pět set dvanáct, tisa dvacet čtyři, dva tisíce čtyřicet osm, čtyři tisíce devadesát šest, osm tisa sto devadesát dva, šestnáct tisa tři sta osmdesát čtyři, třicet dva tisa sedm set šedesát osm, šedesát pět tisa pět set třicet šest…“ mluvila Marian rychle.
„Vzpamatuj se!“
Podívala se na mě a řekla: „526 je nejen třetí odmocnina 145 531 576, ale i třináctá odmocnina čísla 235 947 116 381 670 711 226 715 627 769 881 000. Chci číst! Chci do knihovny!“
„Panebože,“ ozvala se vedle mě Eleonor.
Chytil jsem Marian a vytáhl ji pomalu z pokoje.
„Obsah čtverců sestrojených nad odvěsnami pravoúhlého trojúhelníku je roven obsahu čtverce sestrojeného nad přeponou pravoúhlého trojúhelníku,“ mumlala zatím.

„Co to dělá?“ zeptala se mně Eleonor.
„Čte.“
Marian chodila knihovnou, brala do rukou knihy, listovala jimi a házela je za hlavu.
„Nechápu to,“ prohlásil jsem, „Z tebe je smrt. Já umím čarovat a bít se. Marian je geniální. Co se to děje?“
„Jako by někdo chtěl, abychom odolali nebezpečí, které na nás přichází.“

Seděli jsme u stolu.
„Marian, co to je voda od kamene?“ zeptal jsem se.
„Voda, která omílala kámen. Asi minerálka.“
„No jo,“ uvědomil jsem si a pohlédl na papírek, „Kámen je nerost a nerost je minerál.“
„Kolik je 356 na desátou?“ zeptala se Eleonor.

„A co to znamená: Esb neagn cltkies nhces?“ položil jsem otázku.
„Mno, to vypadá na Gerundovo kódování z roku 1458. Každé první písmeno je v prvním slově a každé druhé ve slově druhém. Ebegctishe snanlkencs. To nedává smysl. Tak to zkusíme na tři slova: English sentences back. V případě čtyř slov zase nedává smysl. Anglické věty pozpátku.“
„Ale proč to je na tom papírku?“ zeptal jsem se.
„Vzpomínám si, že všechna tvá kouzla vycházejí z obrácené angličtiny. Ten kód se ti musel podvědomě dešifrovat v mozku a ty tedy víš, jak čarovat.“ V rohu místnosti stál vrah s dýkou za opaskem. Ani se nehnul.
„A Marian, na tom papírku ještě jsou dvě věty, které nechápu. Skákal pes, skákal! Skákal pes, skákal! Co to znamená?“
Marian se ani nezamyslela a hned řekla: „Skákal pes, skákal! Skákal pes, skákal! Vzhledem k tomu, že jde vlastně jen o střídání dvou slov, může to znázorňovat dvojkovou soustavu. 101101 nebo 010010. To je buď 45 nebo 18. V případě 18 jsem však vypustila nulu, a to je nepravděpodobné. Spíše tedy 45. Potom by to v šestnáctkové soustavě mohlo znamenat 1 052 929 nebo 65 552. V osmičkové soustavě to bude 33 345 nebo 4 104.“
„E?“

Vešel jsem do hospody.

U stolů seděli opilci a pokřikovali na sebe. Přisedl jsem k jednomu stolu. Seděl u něj nějaký muž zahalen do pláště a něco psal. Věnoval mi letmý pohled a dále se mnou nezatěžoval. Luskl jsem prsty a přiběhl hostinský.
„Co si přejete?“ zeptal se znuděně.
Hodil jsem na stůl hrst zlatých.
„Co mi doporučíte?“
Vedle mě stojící otrok (vrah) se posadil.
„Máme tady jelena, právě zabité prase, specialita našeho šéfkuchaře. A libry nemáte?“
„Je to ryzí zlato. Co k pití?“
Bylo zřejmé, že hostinského nálada se značně zvedla. V hlavě kalkuloval, kolik mu to zlato vynese. Jen já věděl, že to jsou věrné napodobeniny zlata, které vyrobila Marian v laboratoři a které neměly dohromady cenu ani jedné libry.
„Pivo, víno třicet let staré, vlastní výroba.“
V tom si muž v kápi povzdechl, odložil pero, složil papírek a vstal. Zpod pláště vytáhl brokovnici. Vypálil z první hlavně. Hostinského to odhodilo pár metrů dozadu. Všichni kolem začali ječet a běhat. Rychle jsem se zdvihl. Vystřelil z druhé hlavně, nic však netrefil, jen broky roztříštily stůl. Lehl jsem si na podlahu a zavolal: „Vyřiď ho.“
Můj otrok vytáhl dýku a švihl směrem k muži v kápi. Ten uskočil a ládoval do brokovnice náboje. Když je tam dal, zacvakl ji a vypálil. Dřevěný sloup se roztříštil. Druhá rána zasáhla muže v plášti do boku. Můj vrah poklekl a vida, že zakuklenec má zase nabito a míří mi do obličeje, zvolal: „Můj pane… …ochráním vás za cenu vlastního života!“
Potom zavřel oči a země se rozeskočila. Z díry vyletěla hrouda suti, kamení, hlíny a dřeva. Jeden zvlášť velký kámen se rozletěl směrem k zakuklenci. Ten ho sice srazil brokovnicí, ale tak si ji úplně zničil. Kdo ví, proč jsem v té chvíli zapomněl na všechny chvaty a ani žádné kouzlo mi nepřicházelo na jazyk. Leža na zemi, jsem otočil hlavu a spatřil Eleonor, jak někam odvádí hostinského s velkou krvavou dírou v břiše.
„Dokonáno jest,“ pronesl tiše zakuklenec.
Jeden levitující trám ho omráčil. Chytil jsem ho a táhl pryč.

Byli jsme v temném sklepě. Hodil jsem zakuklence na stůl a povolil provazy. Posadil se.
„Proč? Od koho jdeš?“ zeptal jsem se.
Zbytek mé skupiny (Eleonor, Marian, vrah) seděli v rohu na bednách.
„Od pána L’okkiho.“
„Ano.“
Vypadal docela klidně a nevidět, co dělal před chvílí, tipoval bych ho na pohodového příjemného chlápka.
„Mé jméno jest Zakuklenec.“
Podal jsem mu pokroucenou brokovnici.
„Potkalo mne už mnoho zlého a možná mně ještě hodně zlého potká… …ale já se nedám a toto vyhraju! A vyřiď tomu svému L’okkimu, že mi je z jeho vrahů na blití. Jdi.“
A vykopl jsem ho na tvrdou dlažbu.
„Proč jsi ho…“
„Ne,“ pravil jsem rozhodně a umlčel Eleonor.
„Zakuklenec. To jméno jsem četla v Knize vrahů,“ mumlala Marian.
„Kniha vrahů?“ zeptal jsem se.
„Mají ji v knihovně.“

Kniha vrahů
Tebe, čtenáři, jenž čteš tyto řádky, chci upozornit, že po přečtení této knihy nebude tvůj život nikdy takový, jako býval. Pojednává o sedmeru vrahů sloužících panovi L’okkimu. Kameník
Tento vrah v kamenných zdích žije, jinak nad vodou která kámen omílá žije, nosí plášť purporový a medvědy moc rád má. Nosí hůl se špičkou a vraždí s potěšením.
Zakuklenec
Brokovnici dvojitou zkrácenou má, nikoho nešetří. Básně píše a v přepychovém zámku bydlí. Nejlepší přítel jeho Kovář jest.
Kovář
Ač poctivě řemeslo vykonává, svou sílu nadměrnou a zbraně nových časů k úmyslům přetemným používá. Nejlepší přítel jeho Zakuklenec jest.
Pianissimo Jack
Klavírista, malíř, sochař, polygraf, spisovatel a šílený vrah. Své umělecké díla maluje krví. Má malířský plášť a žije v zámečku.
Bloody Diogenes
Žije v popelnici a jeho inteligence dosahuje závratných výšin. Nikdy nechce žádný majetek. Bojuje pletací jehlou a rád se přestrojuje za významné lidi.
Struňák
Je nenápadný a zmizet dokáže okamžitě. Nosí plášť černý či hnědý, vždy dělá čistou práci a vraždí svou strunou ostrou jako satanova břitva (viz. Strana 45).
Nožař
Své nože rychle hází a nejnebezpečnější je. Přesnost je obrovská a rychlost ještě větší.

Dveře kovárny se otevřely a Zakuklenec vešel dovnitř. Kovář odložil kladivo a objal ho.
„Starý brachu!“
„Chytil mě nějaký chlap. Ale propustil mě. Asi nás čeká boj. L’okki bude chtít, abychom ho zabili. Pojď mi pomoct…“ vychrlil.
„Uklidni se.“

Byla noc. Seděl jsem na své posteli a hleděl na měsíc. Najednou klep, klep, klep. Podíval jsm se na dveře.
„Kdo tam je?“ zavolal jsem.
Nic se nedělo. Zaťukalo to znovu, tentokrát na okno. Otevřel jsem okno a vyklonil se z okna. Slyšel jsem divoké ržání a kopání koní ve stajích. Mají strach, mají panickou hrůzu. Z čeho? Klep, klep, klep. Zase na dveře. Zkontroloval jsem bubínek a otevřel dveře. Na potemnělé chodbě ozařované pouze svící se nic nehnulo. Vůbec nic. Vykročil jsem a podlaha prožraná červotočem zavrzala. Znělo to jako kvílení lidské duše zatracené v pekle. Přišel průvan. Někdo vstoupil do zavřeného hostince. Hostinský? Nebo jeho žena? Kroky. Vešel jsem do krčmy. Nikdo tam nebyl. Stál jsem na vrzajících schodech. Proč tady sakra všechno vrže? Zešílím z toho! Vyšel jsem z hostince. Dveře byly pootevřeny. Ve stájích už byl klid. Když jsem tam vešel, koně leželi na zemi. Prošel jsem kolem kupky hnoje a na jednoho se podíval. Byl mrtvý a měl pokousaný krk. Vyšel jsem ze stájí. Z lesa se ozvalo zavytí. Vběhl jsem do černého lesa. Uvítalo mně zahoukání sovy. Ušel jsem sotva pár mil a dorazil jsem do potemnělého města. Vypadalo v pořádku, ale číšelo z něj zlo. Na ulicích byli lidé. Mrtví lidé. Jak umřeli? Byli ušlapání. Zřejmě v hrozném zmatku před něčím utíkali, před něčím strašlivým. Někteří svírali v rukou zbraně, jako by se chtěli před něčím bránit. Někteří se ani nestihli probudit. Hvězdy a měsíc zahalil mrak. Dále jsem běžel lesem a doběhl do další vesnice. Stejný obraz. A další vesnice. A další. Vytáhl jsem svoje hodinky. Už mělo svítat! A všude mrtvo. Šel jsem lesem a najednou v jednom křoví něco zašelestilo. A v dalším. A v dalším. Všude kolem to šelestilo. Vypálil jsem polomrtvý strachy do křoví. Šelestění zvýšilo na intenzitě. Rozhrl jsem křoví. Šelestění přestalo a v křoví nic nebylo.
„Jen strašíš, ale bojíš se ukázat!“ zvolal jsem do tmy.
Srazil mně k zemi velký šerý vlk. Potom ze mě slezl a řekl: „Promiň, já nevěděl, že jsi to ty.“
„To nic, zrovna jsem se procházel,“ odpověděl jsem mu a postavil se na všechny čtyři.
Otřepal jsem se a následoval ho. Došli jsme do jedné vesnice. Okolo se hemžili vlci a hledali, co by našli v domech dobrého. Jídlo, šperky, cennosti, nábytek, to všechno nosili na náměstí před jednoho velkého statného vlka.
„To jste všechno vyvraždili vy?“ zeptal jsem se.
„Jak my? Vždyť ty jsi taky vraždil, ne?“
Jeden vlk, který seděl na hlídce za komínem jednoho domu zvolal: „Poldové!“
„Každý vezme, kolik unese!“ nakázal náčelník a všichni začali urychleně opouštět město.
Jen já jsem zůstal stát. Vzápětí, poté co ostatní utekli, mně obklopili jiní vlci.
„Chytněte ho!“ nakázal jeden.
„Nepatřím k nim!“ bránil jsem se, „Šel jsem okolo, lovil jelena a potkal jsem tu bandu. Jeden z nich si mně asi zaměnil s někým od nich a tak jsem se v zájmu zachování vlastního života k nim dočasně přidal. Nic jsem neudělal.“
„Kvůli nim nás honí lidi.“
„Oni ale nejsou normální, že ne?“
„Jak to?“ podivil se jeden z vlků.
„Mělo už svítat…“
„Jak to? Vždyť je tma.“
„Ale podle mých hod…“
Rozhlédl jsem se kolem. Vlci hodinky nepoužívají. Stejně mi na rozum nešla ta moje proměna ve vlka.
„Asi půjdu.“
„Ne, bude výslech,“ pravil rozhodně velitel.
Vtom jsem se zase změnil. Jako člověk jsem rychle utekl do lesa a našel oblečení a mé věci, které jsem tam nechal při transformaci. Proč nesvítá? Proč, sakra, nesvítá? Vždyť je už deset hodin ráno.
„Podle všech astronomických výpočtů…“ řekla Marian, „…by mělo nejbližší zatmění slunce nastat až za 658 dní. Dnes mělo svítat v 6:13:55.“
„To je něco nekalého,“ pravil hostinský.
„Kdo to huláká na ulici?“
Hostinský otevřel dveře a pohlédl na ulici. Na náměstí jsem stál já s pochodní a řval jsem: „Všichni vesničané! Poslouchejte mně! Jde o vaše životy! Všichni se uchylte do domů. Zabedněte dveře a okna a jděte od nich dál. Držte se co nejdál od vstupních dveří, oken, střechy, země, sklepa a dřevěných zdí. Vezměte si k sobě zbraně. Do každého domu alespoň jeden dospělý muž! Nedělám si legraci! A rychle!“

Seděli jsme v kuchyni v hostinci. Měli jsme tam nože, sekáčky, sekeru, hostinského pušku a můj revolver. Dveře a okna byla zabedněna. Chvíli bylo ticho. Potom venku něco začalo šmejdit a čuchat a vrčet. Ozval se křik.
„Někdo odbyl zabednění,“ okomentoval jsem to.
Něco začalo škrábat na naše dveře. A vrčet. Vyšel jsem z kuchyně do ztichlé restaurace.
Došel jsem k zabedněnému oknu a podíval se škvírou. Spatřil jsem další nezabedněný domek. Vklouzl do něj vlk. Ozval se křik. Zavolal jsem na vraha – mého otroka.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se ho.
„Nožař.“
„Ok, Nožaři, miř touhnule puškou na ty dveře, dokud se nevrátím.“
A sekerou jsem rozsekal dveře. Vyběhl jsem na ulici a vběhl do toho domu. Rychle jsem dusal po schodech a jen letmo si všímal nábytku okolo. Konečně jsem vyběhl až nahoru a s revolverem v ruce vykopl dveře od dětské ložnice. V dřevěné postýlce stálo dítě a před ní vlk. Vypálil jsem mu kulku rovnou do hlavy, překročil mršinu, chytil děcko, na schodech se vyhl dalšímu vlkovi, a běžel dolů. V přízemí jsem málem zakopl o mrtvolu starého muže se sekerou v ruce. Asi se bránil. Ozval se výkřik z vedlejšího pokoje. Vběhl jsem tam a spatřil hromadu vlků trhajících mrtvé tělo. Dostal jsem nápad.

Nožař mířil puškou na dveře a čekal. Nemusel dlouho čekat. Za chvíli dovnitř vběhli tři vlci. Jednoho z nich zastřelil, ale třetí stihl vběhnout do kuchyně (druhý držel stráž). Honem vykopl dveře a nahlédl tam. Eleonor někam zmizela. Marian byla v bezvědomí a hostinský rubal do jednoho vlka sekáčkem na maso. Kde je třetí vlk? problesklo hlavou Nožaře ve chvíli, kdy jej k zemi srazil vlk. Honem vytáhl nůž a vlka podříznul. Mezitím ale stihlo dalších tucet vlků vlézt do hostince.

„Erif ereh!“ pravil jsem a celý dům vzplál plamenem.
Vlci z něj rychle vyběhli a já také. Honem jsem mířil k hostinci, když tu se mi ten malý chlapeček vytrhl a vběhl do hořícího domu. Utíkal jsem za ním. Dostihl jsem ho až nahoře, jak drží kočku.
„Kitty,“ oznámil mi.
Schodiště se pod žárem propadlo.
„Ylf.“
Vznesl jsem se… …a vzápětí kouzlo ochablo. Nemohl jsem čarovat. Podíval jsem se tedy z okna. Což o to, já bych to skočil, ale on těžko. Co teď? Začal jsem panikařit.

Marian se zvedla. Všude kolem byli vlci. Hostinský do nich sekal sekáčkem a Nožař po nich házel nože. Vyběhla ven z domu. V okně hořícího domu stál Bořivoj s děckem a nevěděl co teď.
„Héj!“ zavolala nahoru.

„Héj!“ volal někdo z ulice.
Vykoukl jsem z okna a spatřil Marian.
„Svaž prostěradla a udělej lano…“ zvolala a srazil ji k zemi vlk.
Honem jsem svázal pár prostěradel a spustil se i s klukem a kočkou z okna.

O hodinu později.

Vykopl jsem posledního vlka a přibil poslední prkno. Byli jsme znovu zabedněni a vlci byli stále tam venku.
„Uf,“ řekl jsem.
Eleonor zmizela a Marian byla těžce zraněna. Já, Nožař, hostinský, kluk a kočka jsme byli v pohodě.
„Jak dlouho tady budeme ještě trčet,“ povzdechl si hostinský.
Utáhl jsem Marian obvaz a mumlal: „Laeh, laeh siht nediam.“
Mé síly však nepůsobily.
„Nedokážu čarovat. Najednou,“ poznamenal jsem.
„Zdá se mi, že venku to vrčení trochu ustalo.“
Zaposlouchal jsem se. Něco na tom bylo – jako by vrčení fakt ustalo.
Opět jsem zašel do restaurace a koukl se škvírou. Vlci odešli a svítalo. Znovu jsem chytil sekeru a začal rubat do trámů. Za chvíli jsem byl na ulici. Některé domy byly otevřené a vyvražděné. Jeden byl spálený. Ostatní byly stále zabedněny a jejich obyvatelé se zdráhali odejít. Hořící dům na náměstí musel vlky odehnat od města. Přinejhorším jsou u okraje.
„Vylezte!“ zařval jsem.
„A vezměte si něco hodně ostrého,“ dodal potichu hostinský házeja sekáčkem po šedivém zvířeti plížícím se okolo.

Stál jsem uprostřed náměstí na velké kupě beden. Okolo byli obyvatelé města.
„Ehm, ehm, za prvé svítá, za druhé tady hoří ten dům. Proto máme teď pokoj. Vlci jsou asi okolo města a zaútočí s přicházejícím večerem. Proto, až se začne stmívat, rozdělejte ohně, vyzbrojte se a čekejte. Když po týden vlci neodejdou (nebo je nepobijete), vyražte a pusťte se do nich! Já tady nebudu, ještě dnes odjíždím.“
Sestoupil jsem z beden, pravil tiše hostinskému: „Držte se,“ a šel jsem.

Odjeli jsme (já, Marian a Nožař) kupodivu bez potíží. Svěřil jsem se Marian se svou transformaci. Ze zmizení Eleonor jsme těžkou hlavu neměli, určitě má spoustu práce někde jinde. A tak dny utíkaly a cesta byla nekonečná. Cestovali jsme do nějakého města, ve kterém budou vědět o některém z vrahů.
„Až zabijeme všechny vrahy,“ řekl jsem jednou, „potom teprve ten L’okki pochopí, že já jsem mocný a on je nic. A že v mém srdci strach není.“