Byla to sobota, den města, já a parta jsme si to užívali. Prozatím jsme popíjeli kofolu a u hudby se bavili o tom, co budeme o prázdninách pořádat za akce.
Později jsme se odebrali do chaty, kde jsme chtěli tancovat, poslouchat naši hudbu a dát si trochu alkoholu na zapití dnešního dne. Ale jak už to bývá, alkohol se z trochy přehoupl na trochu více a na konec na hodně.
Po setmění jsme z chaty zase šli na náměstí, značně podnapilí, podívat se na ohňostroj.
Jeden náš kamarád, Marv, se připojil k jiné skupině svých přátel, potloukal se tam s nimi a tančil s různými holkami.
Ale když se po půl hodině objevil, celý vystrašený nám říkal o tom, že ho pronásleduje rómská parta, do které se navážel a provokoval je, i když sám to nechtěl přiznat.

Potom ale zase někam zmizel. My jsme ho marně hledali, ale nikde jsme ho nenašli a nebral nám ani mobil. Bez ohledu na alkohol v krvi jsme o Marva dostali pořádný strach.
Když po dalších dvaceti minutách objevil Pitrse, moc se mu ulevilo…ne však na dlouho.
Začal nesrozumitelně plácat a skupině čtyř rómských kluků, kteří ho chtějí chytit a pořádně zmlátit.
Než mu však Marv stačil všechno vysvětlit a říct, ať mu Pitr pomůže, objevili se tam ti kluci a jeden z nich ho uhodil pěstí přímo pod oko.

Marv, který byl zmatený, se jen tak tak stačil vyhnout druhé ráně a potom s Pitrsem utekl.
Takhle nám to vylíčil Pitr, když udýchaný doběhl k nám. Nás, všechny kluky z party, popadl vztek, že někdo chtěl ublížit našemu členovi. Hned se nás zmocnil zaslepující chtíč po pomstě. Dohodli jsme se, že se rozdělíme a seženeme co nejvíce kluků, kteří nám pomůžou v konfliktu s rómskými občany našeho města, kteří, jak jsme se dozvěděli, měli sídlo na zámeckých schodech v parku nedaleko od náměstí.
Vydalo se nás tam celkem asi třicet a byli jsme teda pořádná banda, v čele s našimi kulturistickými přeborníky Bartem a Filipem.

Když jsme dorazili na místo, nastal první spor mezi naším kamarádem Vojtou a rómským klukem.
Bart řekl, že je půjde uklidnit, aby bylo všechno vyřešeno nenásilnou cestou, přestože kvůli násilí jsme tam všichni šli.
Barta ale hned napadlo více než 10 Rómů, kteří ho srazili k zemi a kopali si do něj jako do pytle od brambor. V tu chvíli zbylo z naší statné armády, toužící po pachu krve, jen sedm kluků ochotných pomstít naše druha Marva. Mezi ty ochotné jsem patřil i Já a možná by bylo lepší, kdybych utekl taky.
Filip šel Bartovi na pomoc a zbytek naší party se šel poprat s ostatními Rómy, kteří všemu přihlíželi z lavičky v parku.
V té chvíli nám oči zavázala nenávist a touha po pořádné rvačce, že jsme si ani nevšimli, že jeden z našich nepřátel běžel pro posily. A ten, kdo si všiml si myslel, že před námi utekl pryč.
V tom okamžiku začala první opravdová chyba celého toho dne... Snažili jsme se vracet všechny rány, nepadat k zemi, odolávat přesile a to všechno se nám do jisté chvíli dařilo. Ta jistá chvíle začala, když přiběhl ten kluk, který běžel pro pomoc.

Dovedl na to místo mnohem starší, vyšší a silnější kluky. Bylo jich opravdu hodně a nám všem došlo, že nemáme žádnou šanci na výhru.
Vypukl konflikt, který jsme všichni očekávali. Tekla krev a my padali k zemi jako brambory. Byli jsme bezbranní. Totálně vyřízení.
Všem se v hlavě objevila myšlenka, že se musí dostat pryč. Ti, co mohli, vstali a brali kamarády, kteří leželi na zemi a pomáhali jim utéct. Běželi jsme na náměstí, které v té době bylo plné lidí a doufali jsme, že se tam můžeme skrýt.
Šlo nám o holý život. Mohli by nás i zabít.
Dostali jsme se na náměstí a všem nám spadl kámen ze srdce. Všichni jsme měli krvavé odřeniny, ale nejvíce si stěžoval Bart, který měl na dvou místech rozbitou hlavu.
Okamžitě jsme pověřili Filipa, aby s ním došel do nemocnice.

Ostatní kluci byli jen potlučení, ale bohudík nijak vážně. A tak, když se vrátil Filip, jsme se šli posadit na kašnu a plánovat novou pomstu. Ale přišla za námi Filipova přítelkyně  a rozmluvila nám to, že už toho prý bylo dost a že nechce, aby se Filipovi nebo nám stalo něco jako Bartovi.
A tak jsme znovu navázali na Bartovu původní myšlenku, vyjednat to vše s klidem a bez násilí.
Filip si vzpomněl, že má dobré známé u policie našeho města.
Tak se to další den začalo hned jednat. Dali jsme si sraz na hřišti a Filip vzal fotoaparát a vyfotil všechny naše podlitiny, odřeniny a modřiny z včerejšího sporu.
Když jsme to nafotili, dali jsme fotografie policii a ona začala vše řádně šetřit.
Den na to jsme se dozvěděli, že se to proti našim rómským spoluobčanům tvrdě obrátilo. Ale jak už nesmím nikdy říct, protože jsme se všichni z naší party zavázali, že o tom už nikdy nebudeme s nikým mluvit.
A sliby dané v přátelství se neruší.