O světě ovládaném krutým hlasem a o dívce, která prožila svůj sen.

 

Půlměsíc září nad ospalou krajinou, která se propadla do světa splněných snů. Jeho odraz na mlčící vodní hladině sleduje bledá dívka oděná v pavoučích sítích. Hluboko v jejím pohledu je ukryto kouzlo východu slunce. Mlhová víla je na konci svého příběhu, prožívá poslední vteřiny plné nevinného ticha a pod nekonečným nebem vzpomíná:

Bylo teplé červnové odpoledne, po obloze zvolna putovaly mraky. S blokem na kolenou jsem nepřítomně pozorovala trávu lehce podléhající větru. Myšlenky se rozutekly kamsi do krajin provoněných skořicí a já zůstala sama. Opustil mě zpěv ptáků, opustila mě řeč jeho pohledu, měla jsem už jen vzpomínky a divné, prázdné místo v duši. Inkoustovými čarami jsem chtěla zakrýt slunce, ale k čemu by to bylo? Pod nimi by stejně zářilo dál, stejně jako všechny příběhy pokračují, i když dočteme poslední větu. Nic nekončí ani nezačíná, prostě to tu je.
 

 
Chlad a zima, silný vítr, náhlá tma, blesk a pak hrom. V tomto jediném nepopsatelném okamžiku se ode mě oddělil můj vlastní stín a ani se neohlédl, když nadpozemskou chůzí zamířil směrem k nedalekému hradu. Musela jsem ho následovat, on byl to poslední, co jsem měla. Bez něj bylo všechno náhle tak neskutečné, osamocené. Nesměla jsem o něj přijít. V rychlém běhu jsem přestala vnímat okolí, snad jsem přestala i dýchat.
Jak vyjádřit slovy něco tak mimo lidské chápání?
Strach z neuchopitelnosti, tíha nebes, slunečních paprsků. Místa, kterými jsem procházela, byla náhle tak jiná. Sotva jsem si uvědomovala, jak krátce všechno trvalo, když se stín zastavil před oprýskanými dřevěnými dveřmi, když rezivý zámek jedním jeho pohledem odpadl, když se dveře otevřely dokořán a vše náhle zaplavilo pronikavé světlo a já si zase chránila oči. – Co všechno mi v tu chvíli uteklo, už se nikdy nedozvím. –
Překročil práh, bylo vidět, jak mu zář ubírá energii, jak pomalu slábne, ztrácí svou barvu.
V hlavě jsem měla milióny otázek, tisíce pochybností, jen jednu touhu, jenže ta byla za všeho nejsilnější: Zjistit, co je na druhé straně! Stačilo pár kroků, a přece to bylo až moc. Ten první nejtěžší, pohnout se z místa a vědět, že už se nevrátím zpět.
Už jsem se neohlédla, všechno nechala za sebou, veškerou minulost, pochybnosti, sny, ze kterých jsem se probudila. Vždyť už jsem neměla co ztratit.
Vstoupila jsem do té neslábnoucí záře, zem se mi točila pod nohama, silně mi zvonilo v uších, ale ten krásný pocit, co mě zaplavil jako příliv vln svobody a volnosti, čistoty všech nádechů a výdechů.
Nejprve jsem uslyšela šumění trávy, zpěv ptáků, pak jsem pomalu otevřela oči: Můj stín, tak vyčerpaný a bledý se zhroutil do sebe a nad zázračnou kouzelnou krajinou vybuchl bílým plamenem.
 
Trvalo dlouho než mlžným oparem prostoupil sluneční paprsek a já opět spatřila onen svět, tolik se podobal tomu našemu, ale v něčem byl jiný, něčím, co jsem nedokázala odhalit. Poléhavé ticho rušil žabí orchestr, mající své vystoupení u průzračného jezera, které sloužilo jasnému nebi jako zrcadlo.
Lehkými, nedočkavými kroky jsem zamířila ke břehu, jemně rozcuchané světle hnědé vlasy se nechaly unášet větrem, který odněkud přivál vůni heřmánku. Usedla jsem k životadárné vodě, ztracená sama uvnitř sebe, ztracená pod neznámou jasnou oblohou, před obrovským zrcadlem, které odráželo vše tak, jak se samo vidělo. Podívala jsem se na svůj vodní obraz: Hluboké smutné oči, ve kterých však stále byla naděje. Dívka ve vodě se na mě nesměle usmála, jako by právě zahlédla někoho, kdo dokáže pochopit, před kým nemusí nic skrývat, možná měla slzy na krajíčku.
Najednou se obraz na hladině změnil: Usměvavé vlnky pohltila světle modrá zář, která dýchala něčím silným, obrovským a nevysvětlitelným. Dívka sklopila své nazelenalé oči a právě v ten okamžik se za ní objevila mužská postava.

Věděla jsem, že stojí za mnou, že mě sleduje, ohlédla jsem se. Naše pohledy se setkaly, vše kolem se naplnilo porozuměním, v jeho modrých očích jsem viděla ty své, byl v nich i mohutný vír, který mě vtahoval do hloubek jeho duše, nutil pocítit smutek, zvláštní smutek, na kterém však bylo něco pozitivního. – Každý poodkrývá ve svém pohledu sám sebe. –
Byl to člověk, který dokázal pochopit jednoduchou krásu sedmikrásek, naplnit cizí pohled jiskrami stydlivého snění, ukázat na hvězdy, když někdo pláče kvůli západu slunce.
Něžně natáhl svou teplou ruku směrem ke mně a letmo se dotkl mé tváře, jako by se chtěl přesvědčit, že jsem skutečná. Na okamžik jsem v jeho pohledu uviděla temnou propast vyděšení, která však zmizela stejně rychle jako se objevila. Čas utíkal a my dva tam stáli v tom větrosnubném objetí pohledů a ticha.
„Konečně, Mlhová vílo.“
„Kdo jsi? Proč Mlhová víla? Kde to jsem? Kdo je ona a co ta zář?“ Všechny mé otázky ze mě proudily jako divoká bystřina z hor, když časně z jara roztaje sníh. – Mýdlová bublina se naplnila a praskla v němém okamžiku. –
Jeho klidný hlas trpělivě vysvětloval a odpovídal: „Nikdo mi nijak neříká, nikdo mi nikdy nedal jméno, není důležité, kdo jsem, teď ne.“ Nedokázala jsem to pochopit a on to vyčetl z mé tváře.

„Jestli ti to pomůže, říkej mi třeba Bezejmenný nebo jakkoli chceš...Jsi ta, která vystoupila z věčné mlhy, proto Mlhová víla. Je to jen označení tvých skrytých snů, které tě tvoří, i když si je neuvědomuješ.“
Bylo toho najednou tolik, všechno se změnilo, všechno mělo najednou jiný smysl, pro mě nepochopitelný.
„Toto jezero je kouzelné, podobně jako spousta míst tady, stejně jako nádherné večery prozářené barvami. Ukazuje člověka takového, jaký se vidí a zároveň před ním odkrývá jeho tajemství i krásu.“
„Ale proč jsem tu?“
„Povím ti svůj příběh, pak možná poznáš pár věcí, prohlédneš rouškou tajemna.“
„Vyprávěj, prosím, Bezejmenný.“
„Celý tento svět, jak ho tu vidíš, všechny osoby, které poznáš, ovládá hlas v jejich hlavě, podle něj řeší své problémy, podle něj tráví den, dle jeho přání milují a opouštějí. Vlastně nikdo nemá svobodnou vůli, ale nechybí jim, protože nikdy nepoznali nic jiného, nikdo se nebouří, protože neví, že někde hluboko v nich existuje jejich hlas, i když spoutaný.“

„Ale co ty?“
„Nepřerušuj mě, prosím, je těžké mluvit o něčem, co sám dost dobře nechápu.
Taky jsem býval součástí tohoto koloběhu dnů, taky jsem sloužil Neumírajícímu stejně slepě jako ostatní. Jednou v noci jsem měl sen, podivně živý sen. Stál jsem uprostřed temné místnosti, kterou osvětlovalo mihotavé světlo svíčky. Byl jsem sám. Všude bylo příšerné, děsivé ticho. Přede mnou stál kamenný trůn a na něm seděla osoba, neviděl jsem jí do tváře, ale cítil jsem její smutek, cítil jsem jak uvnitř vadne jako šípková růže. Ten cizí hlas uvnitř mě zmizel, neslyšel jsem ho, měl jsem strach. Poprvé jsem nevnímal nic jiného než tlukot svého srdce tak plný toužení a nepochopení. Běhal mi mráz po zádech. Strašlivé chvíle, ještě teď se něco uvnitř mě otřese, když si na to vzpomenu.“
„Strašidelné, ušetři mě slz, prosím.“

„Musíš to slyšet, Mlhová vílo. Budu tedy pokračovat: Když jsem se ráno probudil, otřel jsem rukou studený pot z čela. Po chvíli se ozval ten hlas, zněl jinak než dřív, navíc mi pokládal otázky, poodhaloval mi smysl tohoto světa, za dlouhých tmavých nocí vykládal o kráse snění,o zázračném východu slunce, který prozáří šerý svět,o světle, jehož jsem součástí. Jednou mi pověděl, že on sám stvořil celý tento svět, že jsme jen jeho představy a pak, za jedné z bezhvězdných nocí, myslím, že měsíc byl v novu, počal vyprávět o dívce, která může do světa přinést nespoutanost a krásu, pochopení ve svém pohledu. Podle něj jsem byl jediná osoba, která ji může přivolat, protože jsem procitnul, slyšel své srdce a řídil se jím. Odkryl mi toho spoustu, věděl jsem o něm téměř vše. Poznával jsem ale i sebe jako jedinečnou bytost, uvěřil jsem, že musím žít, nikoli přežívat, že musím přivolat nevinnou Mlhovou mílu a hlavně jsem uvěřil, že to dokážu, když budu chtít, když budu doufat, že uvnitř tebe přežívá částečka dětské fantazie.“
„Proč já? A jak jsi mě našel?“

„Nevím, Neumírající chtěl tebe, dívku s nesměle zelenýma očima, čekající, až se otevřou dveře do zákulisí. Nebylo těžké tě najít, když máš v sobě vůli, není nic, co nedokážeš. Vyprávět o tom, jak jsem vysoko v horách hledal divotvorný hořec, jak jsem přiváděl jednorožce k slzám, to vše proto, abys mohla přijít, nebudu, na to nemáme čas. Podívej, zapadá slunce a támhle na obzoru už se třpytí měsíc.
Neumírající se změnil stejně náhle jako den v noc, jeho hlas potemněl, získal nádech hrůzostrašnosti, ničí lidi, ničí vše krásné kolem nich, nutí zabíjet a zraňovat. Musíš ho zastavit, Mlhová vílo! Jen ty to můžeš dokázat!“
Na jezerní pláň padla tma, na hladině se objevila dvě světla, jedno intenzivní, druhé nevinně, nesměle poblikávající se jemně proplétalo a pronikalo do hluboké záře plné pochopení. Kouzelná hra světel pomalu vrcholila, zatímco Bezejmenný něžně uchopil mé ruce a vzápětí jsem se ocitla v jeho nadpozemském objetí, přitiskla jsem obličej k jeho hrudi, uslyšela tlukot srdce. Pak vše kolem zmizelo v nekonečnu, já náhle měla křídla a vznášela se spolu s ním mezi bledými hvězdami, které se zarděly a ztlumily svou zář, když porozuměly intimitě a neopakovatelnosti téhle chvíle.
Tu kouzelnou noc jsem strávila v jeho náruči, oddala jsem se bezesnému spánku.

Prudce jsem se posadila, ve tváři nechápavý vyděšený výraz. Ještě bylo šero, ta jedinečná chvíle před východem slunce, mým tělem proudil mráz. Krajem přede mnou projížděli jezdci na černých koních a zanechávali za sebou trpké zvadlé květiny. Jezerní voda byla zbarvena do ruda, jako by divadelní opona zakryla nevyřčené příběhy odrazů.
Rozhlížela jsem se kolem, hledala něco, co by mi vrátilo ty přenádherné včerejší chvíle, ale všechny snahy byly marné, údolí zakryl děsuplný vějíř bodajícího deště a mou tvář slzy. Zmizela lehkost motýlího letu, nevinná vášeň sedmikrásek, zmizel Bezejmenný.

Musím s tím vším bojovat, musím to přemoci, za všechno může Neumírající!  běželo mi hlavou. Chtěla jsem pomstu, ublížit všem těm jezdcům v temných kápích zamračené oblohy, porazit je v nelítostném boji.
Rozběhla jsem se proti nim, v pohledu vrytou jen prázdnotu a vztek, čirou zlobu. Bylo jich víc, než jsem myslela, ten strašidelný průvod se táhl od obzoru k obzoru a neobvykle dlouhý černý prapor, který vlál nad nimi, zastínil vycházející slunce. S výkřiky plnými hrůzy, které hraničily se zoufalstvím jsem neozbrojena vtrhla do jejich sehraných řad, snažila se je shodit na zem, bila rukama kolem sebe, zbytečné jako bránit se proudu řeky.
Někdo mě prudce uhodil a já ucítila tvrdou půdu, kopyta, která se mnou nemilosrdně pohazovala, v ústech jsem měla hořkou pachuť vlastní krve i po tváři odevzdaně stékal červený pramínek. Zpod zavřených víček ke mně proudilo světlo, kdosi ke mně vztahoval ruku, kdosi mě chtěl vyprostit.
„Bezejmenný,“ hlesly bezbarvé suché rty, slova „zachraň mě“ již zmizela v trpkém výdechu. Bušení kopyt, nepatrný tlukot mého srdce, proužek krve stékající z pootevřených úst. Tma.
 
„Spi, má vílo, už jsi v bezpečí.“
Jeho hlas klidný, laskavý. Vůně dřeva, praskání ohně. Letmý polibek na zpocené studené čelo. Lehce a bezstarostně jsem usínala, už jsem mohla, věděla jsem, že on tam byl se mnou...
Ale spánek netrval dlouho.
K mému sluchu dolehl šelest zmatených křídel mouchy, tesklivý zpěv ptáků. Čerstvý závan větru mě pohladil po rozevřené dlani. Věděla jsem, že už je čas otevřít oči. Zvolna jsem pozvedla víčka, rozmazané obrysy získávali tvar. Nade mnou zakrývala pohled na nebe střecha podpíraná dřevěnými, pomalu trouchnivějícími trámy, nalevo ode mě propouštělo slabou zář pozdního odpoledne rozbité okno, já ležela na nějaké staré matračce, blízko mě v nenápadných kamnech hořel oheň. Svůj pohled jsem přesunula napravo, kde na staré židli seděl Bezejmenný.
Na tváři mu pohrával zvláštní úsměv, v očích poblikávaly nesmělé jiskřičky toužení. Vrátila jsem mu jeho pohled, snad jsem přidala i nenápadný úsměv. Shýbl se ke mně a jeho téměř neznatelně třesoucí se ruka mě pohladila po rozcuchaných vlasech. V tom jediném doteků bylo tolik krásy, že mi tělem proběhl nezachytitelnou rychlostí jakýsi elektrický impuls, který vyvolal jemné škubání v podbřišku. Kdyby aspoň nebylo takové ticho, kdybych aspoň neslyšela jeho dech, neslyšela tlukot srdce. Polibek na rozehřátou, červenající se tvář.

„Už je ti lépe?“
„Já nevím, zdá se mi všechno tak daleko a zároveň blízko.“
„Chápu, ale teď jsi v bezpečí, už se nemusíš ničeho bát.“
„Co se stalo?“
„Neumírající...Další jeho přání bylo splněno, ukrýt východ slunce.“
„Co ti jezdci, kde se tu vzali?“
„Byli tu předtím, budou tu i potom. On jim rozkázal, on je k tomu donutil. Obyčejně roznáší zprávy o úmrtí, místní lidé je neradi vidí, ale neublíží, dokud jim není přikázáno. Neumírající je námi a my jsme jím. Musíš nám pomoci, Mlhová vílo, už není cesta zpět.“
Poprvé jsem v jeho hlasu zaslechla strach, chtěla jsem něco udělat, obejmout ho, podržet za ruce. Políbit? Odvaha mě opustila, zůstala jsem nehybně ležet, nechala slzy stékat po obličeji, nechala jsem jeho štíhlé prsty je jemně utírat.

„Dokážeš to, já ti věřím. Zbývá, abys sama uvěřila.“
Jak se to stalo? Jak se stalo, že naše rty byly tak blízko? Jak se stalo, že jeho prsty začali bloudit po mém těle? Jak se stalo, že půdní místnůstku ozářilo bílé, jasné světlo?
Roztřeseně, plná očekávání jsem se dotkla jeho tváře. Rty se spojily, hrály podivně nenasytnou hru, první nesmělý dotek jazyků vykouzlil kolem i uvnitř nás tisíce jásající motýlů, kteří křídly zakryli příběh dvou těl a duší, jež má navždy místo v lidských srdcích. Do neuchopitelného ticha se ozval nespoutaný, děsivě krásný výkřik, který vycházel z mého nitra, když kapky nevinné krve ulpěly na snící matraci. Těžko si pohrát se slovy a vyjádřit lépe tuto chvíli, která spojila stejně tak dvě těla v jediné jako rozdělila rozum od citů.
 
Náhle hlasitě zaštěkal a zavyl pes. Nebe obarvila rudá záře, která stoupala výš a výš, dotkla se těžkopádných mraků, a pak s hrůzostrašným zvukem dopadla na starou lípu, která vzplála žhnoucím plamenem a zvolna klesala k zemi, kde se měnila v prach, dokud po ní nezůstala jen hromádka popela...
Oba jsme nevěřícně pozorovali nenadálou zkázu, oběma nám v uších znělo jediné jméno. Bezejmenný mě vzal do náruče, jako holub vyletěl z okna, i když neměl křídla, a zamířil rovnou na místo, kde ještě před chvílí stála lípa, tam se snesl k zemi a pustil mě k ještě žhnoucímu popelu. Prsty jsem jej opatrně prohrabávala, jako bych věděla, že se v něm ukrývá něco důležitého a opravdu: Uprostřed hromádky se krčil nenápadný žlutý kvítek, který musel být ještě nedávno součástí stromu.

„Co to je?“ zeptala jsem se svírajíc kvítek v dlani.
„To je třezalka, květina lásky,“ řekl s nevídanou úctou můj přítel, na chvíli utichl a pak pokračoval: „Jednou mi Neumírající vyprávěl, že byla holčička, která ve vlasech nosila květ třezalky. Žila sama, opuštěná, ale věřila svým snům, věřila, že jednoho dne nalezne svou lásku. Když dovršila 17 let, potkala jednu osobu, muže, jehož slova ji okouzlila, do jehož pohledu se zamilovala a uvěřila, že to je její princ. Jeden májový večer jí slíbil, že jí ukáže něco nádherného a zavedl ji ke staré lípě. Obloha zářila hvězdami, které k sobě připoutaly nesmělé oči dívky a právě ve chvíli, kdy se jedna z nich snášela k zemi, jí princ vyřízl srdce a zmizel. Lípa se prý smilovala nad hloupoučkou dívkou a ukryla ji v sobě, aby nevinnému tělu už nikdo neublížil. Nikdy jsem tomu příběhu nevěřil, ale teď...“
Políbila jsem žlutý květ a jemně si ho dala za ucho. V ten okamžik jsem se odpoutala od země a vzlétla mezi mraky. V ten okamžik jsem pochopila lásku...snad...
Zapadalo slunce a já se musela vrátit. Cítila jsem, že Neumírající bude dál ničit a zabíjet. Dál žil a já nevěděla, jak ho umlčet, nevěděla, kde ho hledat a hlavně jsem se stále ptala: Proč? Otázka bez odpovědi. Výkřik do tmy lidských srdcí: Proč?
Bezejmenný mě chytil za ruce, ale já chtěla být sama, jen se svou otázkou, s tím divným pocitem bezmocnosti. Vytrhla jsem se mu a utíkala. Kam? Nevím, jen pryč, někam, kde mě nikdo neuvidí, kde možná zjistím, co dělat, proč jsem ničemu nedokázala zabránit. Usedla jsem uprostřed lesní mýtinky, rukama objala nohy, hlavu položila na kolena. Pavoučí nitě mi začali tkát šaty. Nebránila jsem se slzám ani samotě. Někde uvnitř jsem chtěla být s ním, ale někde hlouběji mě to děsilo, děsil mě celý ten zářící svět, který tvořil jeden hlas.
Tíha víček byla nesnesitelná, brzo jsem podlehla, zdál se mi zvláštní sen, stále ho vidím před sebou:
Vstupuji do mého starého pokoje plného plyšových medvídků a květů usušených růží, je tma, jen na nočním stolku u postele se chvěje plamen svíčky. V rohu mezi polštáři se krčí dívka, brzy se v ní poznávám, v očích má vztek, beznaděj, slepě buší pěstmi do zdi, vím, na co myslí. Je to děsivé. Hlavou jí běží: Zničit květiny, ukrýt východ slunce, už nikdy nevěřit v něj ani v lásku, zabít ho, člověka, který mi tolik pomáhá a zároveň ubližuje. To on může za to, že tady ležím a zmítám se v ničem. To on mě udělal takovou, jaká jsem, to on mě donutil, abych uvěřila sama v sebe a přitom on mi nikdy nevěřil.
Stála jsem a sledovala ji, nemohla jsem jí pomoci, nemohla jsem jí ukázat, že nemá pravdu. Podívala se mi do očí a v jejím pohledu vybuchla hvězda...
 
Trhnutím jsem se probudila, vzhlédla jsem k obloze, už předem jsem věděla, co tam uvidím. Kouzelně a hrůzostrašně se propadla do sebe, zlou měla sílu její zář. Zlá jsem byla já.
„Už to chápeš?“ říkala jsem sama sobě.
„Neumírající a ty, stejná osoba! Ty je ničíš. Ty jim lámeš srdce! Ty chceš zničit Bezejmenného!“
Věděla jsem, co musím udělat, věděla, jak je zachránit a dát jim svobodu. Těžkými kroky jsem zamířila k jezeru, tam, kde všechno začalo a teď tu sedím. Už nemám na co vzpomínat, přede mnou jen prázdno. Bezejmenný, kde jsi? Já nechtěla ublížit nikomu.
 
Výčitky proudí její hlavou, nevidí, že k ní přistupuje chlapec, jehož pohled vnáší naději do trpké půlnoci. Přichází tiše, cítí její zklamání, zná celý její příběh, znal ho, už když ji poprvé uviděl, už tehdy, když se jejich pohledy setkaly ho vyděsil, ale už tehdy pochopil.
Mlhová víla pokládá třezalku na vodní hladinu, vzdává se lásky, dobrovolně, vždyť není v co věřit. On usedá vedle ní, ruku pokládá kolem jejích ramen, nechává její hlavu spočinout na své hrudi. Miluje ji a ona mlčky umírá.