Tahle zpověď je pro mě hodně osobní a dost mi na ní záleží. Proto jsem se pokusila o malou úpravu. Vzala jsem si k srdci velmi dobré rady od kritiků. Jen konec jsem nechala takový, jaký byl. Jinak to prostě skončit nemůže, protože můj život také ještě nekončí...Za připomínky moc děkuji, líbí se mi to teď daleko víc.
Smutně rozesmátá dívka kráčí temnou ulicí.
Za zvuku písní linoucích se z chladného přehrávače se jí vrývá do srdce
další šrám hořko-sladké naděje. Jak je to dlouho, co držel moje
ruce ve svých dlaních a pohrával si se záplavou dlouhých vlasů, tak
krásně že jsem předla jako kotě? Je to hodina? Několik dní? Měsíců?
Věčnost?
Kdo to zavedl moje kroky
sem? K rozběsněnému vodnímu toku? Kdo mi to připravuje takovéhle
pokušení se vším skoncovat a už necítit chlad samoty? Před očima se
jí promítají ty chvíle propletených prstů a ona padá vyčerpáním do
deštěm zkropené trávy. Už nemá sílu jít dál. Hledat. Přemýšlet a trápit
se. Chce se jen schoulit do klubíčka smáčeného slzami a vyvolávat v
myšlenkách vzpomínky na ty chvilky prchlivého štěstí...Přes závoj
mlčenlivých slz hledí na vodní hladinu a přemýšlí o kapkách
rozplývajících se v jejím objetí. Padají z nebe, i když vědí že po
kouzelně radostném okamžiku vášnivého doteku s hladinou, zemřou v její
kruté náruči. Tak jako já vyhledávám ty chvíle vábivého štěstí a
kolísavé naděje, kdy slyším tlukot jeho srdce jako by byl mým
vlastním...vyhledávám je, i když vím že co nevidět se rozplynou jako ty
kapky vody...že i já utonu a nebude cesty zpět. Ano, to jsou ty
smutně – šťastné, šťastně – smutné chvíle...okamžiky, které prožíváme
znovu a znovu, i když víme že vzpomínka na ně bude bolet víc než trn v
slavíkově milujícím srdci.
Bělostnou rukou
objímá křehkost květin oživlých podzimním deštěm v zoufalé snaze udržet
si naději, že ta chvíle, co právě minula...nebyla poslední. Že se
vyplatí čekat na další. Skousnout nevlídnost osamělých nocí, pozvedlými
koutky úst zakrýt smutek v očích a hrdě jít dál...jako by se nic
nestalo...nestalo. Nic se přeci nestalo! Jen byl zase jednou tak
blízko, že se moje tělo otřásalo v radostných křečích, že jsem uvěřila
ve splněná přání padajících hvězd...Ona to vydrží. Musí. Chce.
Smrtelná náruč vody, kapsy zatížené chladnými kameny...to by bylo moc
snadné. Nesmí to vzdát, musí pohlédnout na nebe a vzít si příklad z
radostného letu rozesmátých kapek...
Přijímá
průhlednou ručku svého věrného anděla a kráčí zpět do světa, kde se
radujeme i z kapek věcí, které za prchlivou chvilku pohřbí moře času...
Poznámka redakce: tento článek byl upraven a změněn ke dni 6.12.06 - komentáře starší než toto datum nejsou aktuální. Děkujeme za pochopení.
Upozornit emailem 
Vytisknout článek
