Avokádoví pěstitelé scházeli ze svých plantáží blíže městu. Otáčeli hlavami jako mechanické hračky, pěkně do rytmu chůze, nadskakovali, jednou ten, potom ten, kupodivu spíše mlčeli. Seshora na ně byl pěkný pohled, určitě hezčí, než jim běžet za patami jako malý Chuanezo.
Jericho bylo nedaleko. Krásné, hlučné, prašné Jericho s takovou prazvláštní hrdostí čekalo na každého návštěvníka, plantážníka, třeba i prezidenta. Všichni ho milovali, všichni zde chtěli umřít. Já to moc dobře věděl, seshora na ně byl pěkný pohled, určitě hezčí než od barového pultu, tak jak to viděl starý Chosé Altapuna Ramirezo Presto Boyl, ovšem mezi všemi znám jako starý Chosé. Kdysi sem taky přišel umřít, možná už umřel.
Jericho - město měst. A já ho měl jako na dlani.

Avokádoví pěstitelé scházeli ze svých plantáží blíže městu. Cesta byla příkrá, kamenitá a pod ní uháněla řeka. Nejkrásnější a nejmohutnější řeka na celém světě. Všechno zde bylo nejkrásnější na celém světě a pochybuji, že i ve vesmíru by se našlo něco krásnějšího. Neustále sem proudily davy lidí, nejrůznějších člověků nejrůznějších barev a vůní, zájmů a povolání. Muži s barevnými květovanými košilemi a muži v černých hábitech. Ženy ve vyžehlených kostýmcích a ženy jenom s listy banánovníku kolem pasu. A všem to bylo jedno. Spojovala je jedna věc, cesta, po které šli, a to stačilo. Doktoři nepotřebovali k rozhovoru doktory a vědci vědce. Papež zde zapředl rozhovor s kriminálníkem a pěstitel jablek s kulturistou. Stejně na tom byli všichni stejně, každý šel umřít do Jericha.

Mezi nimi i Jan Pablo Dvořák. Badatel a fotograf, v podstatě všeuměl, který ani nevěděl, proč sem jde. Prostě šel. Slunce pražilo, jako by ti lidé byli burské oříšky v pražírně, vzduch se tetelil, ptáci zpívali, vítr pofukoval, řeka tekla, avokádoví pěstitelé scházeli ze svých plantáží blíže městu, malý Chuanezo za nimi běžel, starý Chosé naléval tequilu a pončoneru, Jericho čekalo a já se díval.
Pablo mlčel. Když prošel branami města, (mimochodem takové brány jste ještě neviděli, obrovští kamenní lvi po obou stranách na jejichž hřbetech seděly sličné dívky s bujnými vnady a kopími v ruce  v mramorovém odlesku slunce, hlídaly hrdě a impozantně své město, takže na nich každé oko ustrnulo), počal se poohlížet, kde by hlavu složil a hlad zahnal. Starý Chosé věděl, kde si svůj bar založit, většina návštěvníků zamířila právě sem, aby si po dlouhé cestě odpočinula. Pablo byl samozřejmě mezi nimi, zamířil přímo k baru a objednal si největší půlku nejsilnějšího moku, jaký krám nabízel. Představte si nějaký mexický film, který jste kdy viděli, mexický bar z toho mexického filmu, mexického barmana z toho mexického baru mexického filmu a máte obrázek o Chosého podniku. Hliněná podlaha, rozvrzané židle a ulepené stoly, v rohu nebezpečný domorodec, za pultem upocený tlustý Chosé se žvárem v hubě, tucet much, teplo a vaše žízeň. S tím rozdílem, že v rohu seděl zbohatlý důchodce se svou mladičkou milenkou, Chosé nebyl vůbec upocený ani tlustý, moucha tady byla stěží jedna, jenom ta žízeň byla stejná, ne-li větší.

"Pivo", poručil si Pablo a na pult hodil umačkanou papírovou jerišskou korunu.
Dostal pončoneru. Ale to je vám více méně jedno, když jste v Jerichu. 

"Proč všichni chtějí zemřít v Jerichu?" , podíval se na Chosého.

Ticho.........Pořád ještě ticho....bzzz...bzučí ta jedna jediná moucha...ticho....

A Chosé: " Jo, to já ani pořádně nevím, mladej. Podívej se na mě. Myslíš, že já su vocaď ?
Hovno.Taky sem tady přišel umřít, opustil svou rodinu, svou krásnou ženu a milé děti, jenom abych mohl zbytek života pobejt tady a zažít tu slavnou Jerišskou smrt. "

Pomlka.

"A už jsem tady dvaadvacet let a pět měsíců, je mi devětasedmdesát skoro přesně a pořád žiju, a je to úplně stejný žití jako kdekoliv jinde na týhle neštastný malý planetě a počínám se obávat, že s tím umejráním to taky nebude bůh ví jak slavný a jak se říká." 

Pablo se zamyslel: "Ale odkud se to teda pořád bere? Ta senzace?"

"Mladej, to je prostě, jako arabové lítaj a choděj a běžej do Mekky vod nepaměti, vod nepaměti šici umíraj tady, nebo se o to aspon pokoušej. Je to, jakoby to bylo napsaný v Bibli, akorát to v ní napsaný není. Prej to kdysi pronesl nějakej veleváženej čudák co ho šici poslůchali, něco jako Hitler nebo Lenin nebo tak. Doslova prej řekl: Jestli zemřít, tak v Jerichu. Ale co je na tom pravdy, mladej, to ti neřeknu, že to sám nevím a taky je mi utajený proč by nějakej blázen z dávný minulosti měl pobláznit tisíce lidí na tisíc roků dopředka."  

Chosé uměl krásně vyprávět, uměl i krásně nalívat pončoneru a byl taky ochotný si s váma popovídat, což Pablo uvítal.

"A ví se vůbec, jaká ta Jerišská smrt je?"

"Prej krásná, jako všechno Jerichánský, jenže to nikdo nikdy vopravdově nepotvrdil, vostatně jak by mohl že jo? Vona je to asi ta největší a nejslavnější fáma na celým světě.Lidi maj různý teórie,někteří tvrděj, že zemřeš tak, jak si to budeš představovat, někteří zase říkaj, že odejdeš  do nepředstavitelnýho ráje. Ale já už sem k těmhle řečem skeptickej. Všichni věřej jak je tohle naše město krásný, jenže neviděj ten bordel co tu je, vidí akorát tu svoji  vysněnou smrt."

"Bordel?" Pablo nechápal, když bylo Jericho tak krásné i s těmi lvy u brány, s tou řekou a plantážemi avokáda.

"Jasně. Hele mladej, venku je to málem samé zlato, ale vevnitř hlína. Když jsem sem před lety přišel, bejvalo to tady ještě hezký a příjemný, ale co se tak masivně rozmohl ten trend jde to s našim městem z kopce. Dyť už tady vyráběj pohlednice s nápisy "poslední pozdravy z Jericha" a tak. Vážně, už jen čekám na narvaný autobusy s turistama a Japoncema , co tady budou chtít umřít."

"Máte tohle město asi rád...,"poznamenal Pablo, už značně posilněný vydatnou pončonerou. 

"Svoji ženu jsem měl raději, ale tady, tady je to můj domov," a při těch slovech ukázal na svá prsa, v podstatě své srdce.  

Pablo zaplatil deset pončoner a ztěžka se vydal ubytovat na místo, které mu stačil dobrý Chosé doporučit. Vlastně nemusel jít příliš daleko, Chosého bar sloužil i jako ubytovna.
Všechno tam bylo tak správně správne a hezké, úplně jako ve vašich snech o cestě po Asii a celém světě. Skromný pokojík, nějací švábi, malé zaprášené okno s výhledem na rušnou ulici a krásnou vysokou zelenou horu a nebe a ptáky a hučící řeku. Pablo usnul. Snad nejrychleji ve svém životě a spánek to byl snad nejsladší jaký kdy spal. Jericho je vážně - kouzelné.
A já to měl všechno jako na dlani.

Druhého dne se ve městě konala slavnost. Veřejné umírání. Lidé si zde dobrovolně sami i navzájem brali životy, aby již nemuseli čekat na ten krásný odchod ze světa. Všude hrála veselá, hlasitá hudba, lítaly barevné konfety a živé květiny a lidé umírali jako pominutí. Seshora se na tu pestrobarevnou parádu dívalo moc hezky, určitě mnohem hezčeji, než jak to viděl Pablo. Oklamán radostí davu se s radostí přidal, tančil a popíjel, líbal kolemjdoucí krásky a pak zahlédl Chosého, jak pochmurně a unuděně stojí na verandě.

"Chosé,Chosé pojď se taky bavit!" volal na něj Pablo a udýchaný z tance se u něj zastavil.

"Tohle, tohle tady nebývalo".

"Co?"

"Veřejné umírání."

"Co?!"

"Veřejné umírání, podívej."

Pablo se otočil po směru, kterým Chosé pokynul a .....
Na vyvýšeném pódiu probíhal rituál umírání. Bylo to tak morbidní, vidět, jak lidi s radostí opouštějí své životy. Co svět světem stojí, člověk strach ze smrti měl a teď jeden druhého v umírání předháněl. K nohou jim padla žena, zakrvácená, s kudlou v břiše se smála a volala:
"Jak krásné je zemřít v Jerichu, jak krásné!"

Avokádoví pěstitelé scházeli ze svých plantáží blíže městu, aby bylo z čeho vyrábět slavnou pončoneru. Davy lidí spolu s nimi mířily k velkolepým branám Jericha a jen jediný člověk kráčel proti nim. Byl to Pablo. Zdrcen hrůznými výjevy lidského pobláznění utíkal pryč co nejrychleji to šlo. Už ho nezajímalo tajemství krásné smrti, protože to co viděl nebylo ani trochu krásné jakkoliv se to dělo v Jerichu. Vítr foukal o něco více než jiné dny, vzduchem létaly sáčky a všemožné odpadky a mnoho z nich dopadalo ke břehu té jinak krásné mohutné řeky. Rozhovory všech kolem k němu doléhaly a každé slovo ho zabolelo. Všichni neustále, jeden přes druhého, říkali a křičeli, jak je nyní moderní zemřít v Jerichu, jaká je to prestiž a podobně. Pablo plakal. Ty co potkával, nemohl označit rozumnými lidmi.
    Jeho slz si všimla skupinka mladých výrostků.

"Hej pane, jdete špatně, město je opačným směrem!"

"Já vím, já už tam byl."

"Vy nechcete umřít v Jerichu?!"

"Ne."

Skupina těch mladých se rozesmála a začala si Pabla dobírat. Obestoupili ho, doráželi na něj, vzali mu zavazadla a smáli se mu. Proboha, on nechce zemřít krásnou Jeršskou smrtí!
Byli čím dál tím víc drzejší a agresivnější, několik z nich Pabla uhodilo, shodilo na zem, začali do něj kopat a plivat na něj a neustále volali podívejte na něj, na ubožáka, on nechce umřít v Jerichu!

Slunce pořád pražilo jako v pražírně burských oříšků, stejně jako před pár dny, kdy touto cestou kráčel mladý Jan Pablo Dvořák, badatel a fotograf, v podstatě všeuměl, který ani nevěděl proč sem jde, prostě šel. Ale teď tady ležel na zemi, zmrzačený, krvácející, umírající, pár kilometrů od pověstného města, kde prý je krásné umírat. Davy lidí kolem proudily jakoby nic. Papež zapředl rozhovor s kriminálníkem, pěstitel jablek s kulturistou. Neznali mezi sebou rozdíl, všichni v lásce kráčeli pospolu.
   Vítr foukal, ptáci zpívali a řeka hučela. Pablo mžoural do modré oblohy a cítil jak umírá. V prachu, v bolestech, ponížen a nepovšimnut. A nemohl se ubránit myšlence, jaká by byla jeho  Smrt v Jerichu.

 Avokádoví pěstitelé scházeli ze svých plantáží blíže městu. Za nimi utíkal malý Chuanito a slunce laskalo hladinu té krásné řeky. A já to viděl všechno jako na dlani. Já, co to všechno zavinil.