Král seděl v polstrovaném křesle poblíž krbu avšak natočený byl směrem k oknu. Sledoval jak se venku v noční temnotě pohupují bílé vločky sněhu. Kolik takových zim už viděl? Více se zabalil do kožešin, ale zima mu byla ještě větší. Dveře se otevřely a do místnosti tiše vešel mohutný muž. I on měl vepsáno stáří do obličeje, ale vedle krále byl v podstatě ještě mlád. Stále měl na sobě svou starou, kovovou nití prošívanou košili. U pasu se mu pohupovala pochva, v níž byl stále ještě ostrý meč. Zatím nic neříkal. Nejdřív se podíval na starého krále a potom na králův meč, který visel na zdi. I když byl dávno zrezlý a zlomený, stále ještě budil respekt. Bojovník si živě vzpomínal, s jakou lehkostí se s ním král na bojišti oháněl. Povzdechl si. Ty časy už jsou pryč. Už to není žádný hrabě ze sousední země a jeho oddaný rytíř. Z hraběte se stal král a z rytíře jeden ze čtyř regentů. Král se po něm konečně podíval. Když poznal známou tvář, oddychl si.
„Řekni mi, Kuxahu,“ zašeptal stařec. „Co se stane, až zemřu, s touto zemí? Rozpadne se na čtyři malé? Ale jak pak odoláte nepřátelům? Nebo snad…“ král si odkašlal a ztišil hlas, „…se začnete navzájem vraždit při bojích o trůn?“
„Já…“ začal bezmocně Kuxah, ale selhal mu hlas.
„Jak rád bych složil svou starou hlavu do hrobu, ale pořád nemůžu.“
„Budeš moct,“ ozval se někdo třetí a ze stínu vystoupil mladý muž v rudém brnění – další z regentů.
Oba dva muži vytáhli dýky – mladík s radostí a Kuxah jen pomalu a s váháním.
„Kuxahu, co to děláš?“ zděsil se král. „Přísahal jsi mi věrnost! Sliboval jsi, že mě budeš bránit.“
„Zavři hubu, dědku,“ řekl výhružně mladý baron Saded.
„Oběma jsem vám věřil, dal jsem vám půdu…“ sípal král.
„Jo, a my si teď vezmeme víc. Tvůj rytíř bude místo tebe králem téhle zavšivené země a já budu s dvěma třetinami královské pokladnice někde hodně daleko. A ty konečně složíš hlavu do hrobu, jak jsi řekl. Zabij ho, Kuxahu.“
Kuxah udělal dva kroky, ale potom se zastavil a spustil ruku s dýkou. Co to udělal? Zaslepen touhou po moci zradil? A ještě svého pána, kterému sliboval, že ho vlastním životem ochrání? Jak se může spolčit s někým takovým, jako je Saded? Znovu se podíval na zeď, kde visel mohutný meč. Znovu viděl všechny ty chvíle, kdy v bitvách málem zemřel, nebýt toho, že si majitel tohoto meče vždy k němu proklestil cestu. Snad už zapomněl na čest. Ale ještě má šanci to změnit. Nebude králem, bude viset. Ale s čistým svědomím.
„Nedokážeš to udělat? Slabochu,“ ušklíbl se Saded a skočil dopředu.
Jeho dýka však nestihla na starcovo tělo dopadnout. Ještě nikdo snad netasil tak rychle, jako Kuxah. Saded se zhroutil k podlaze a jeho hlava se odkutálela do kouta.
„Kuxahu?“ řekl stařec se slzami v očích.
„Budu vás vždy chránit, můj pane,“ řek Kuxah a poklekl. „Přiznávám, že jsem souhlasil s touto nechutností. Byl jsem tak zaslepen. Přijmu jakýkoliv trest.“
„Jsem starý, Kuxahu, nechci vidět další krev; jdi domů a buď šťastnější než já,“ řekl král, jakoby naznačoval, že už je příliš unavený.

Faef se vzbudila s prvními slunečními paprsky. Vylezla z postele a zahleděla se z okna na probouzející se les. Za sebou slyšela pomalé oddechování spící chůvy. V celém zámku bylo ticho. Potom zaslechla nějaké zvuky z jídelny. Po špičkách prošla kolem chůvy a vyšla z pokoje na schodiště. Sešla po točitých kamenných schodech až do jídelny a spatřila tam Kuxaha – svého otce. Napůl seděl a napůl ležel u stolu. V jedné ruce svíral velkou láhev s kořalkou a tu do sebe občas nahnul. Přítomnosti Faef si ani nevšiml. Faef se otočila a opět tiše vystoupala zpět do svého pokoje. Chůva už na své matraci neležela, z matčiny ložnice se však ozýval polohlasný hovor. Faef tam vešla. Chůva zrovna oblékala Faefinu matku, i když to neměla v popisu práce.
„Ale, podívejme: Faef, zlatíčko,“ všimla si jí máma. „Jak ses vyspala?“
„Krásně,“ řekla Faef a usmála se.
Chůva na chvíli přestala šněrovat a obě se s pocitem uspokojení z toho, že se jim podařilo vychovat tak pěkné a milé dítě, na Faef chvíli dívaly. Faef byla tehdy jen desetiletým děvčátkem s blonďatými vlnitými vlásky a andílkovským výrazem, jemuž dominovaly velké a upřímné blankytné oči. Z vedlejšího pokoje přišel Faefin rozespalý bratr. Dvanáctiletý Turat byl spíš po otci, měl černé a krátké kudrnaté vlasy a neústupný pohled. Chůva utáhla poslední šňůrku a pronesla: „Snad abych šla připravit snídani.“
„Já ale ani nemám hlad, chtěla bych se trochu proběhnout,“ řekla Faef.
„Takhle po ránu? Vždyť se nachladíš,“ řekla její matka.
„Ale mami, je tam krásně…“
„Ne, až po snídani.“
„Tak dobře,“ usmála se pak Faef a stále v noční košili šla za chůvou.
Když sešli dolů ze schodů, našli tam zdrceného Kuxaha.
„Tak co, jak jsi pochodil u krále? Povolil stavbu těch…“ začala jeho žena.
„Nebyl jsem pro žádné povolení,“ přerušil ji otec smutně.
Všichni vycítili napětí.
„No tak, co se děje?“ zeptala se ho.
Mlčel. Přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Podíval se na ni a potom poodstoupil. Delší chvíli bylo ticho. Potom promluvila chůva: „Zdá se mi, jako bych slyšela nějaké jezdce přijíždět po cestě.“
Kuxah ztuhnul a zaposlouchal se. Skutečně. Jezdci. V plné zbroji. Aspoň dvacet nebo třicet jezdců. Vyběhnul k hlavní bráně. Jeho žena běžela za ním, chůva s dětmi se jim držela v patách.

U brány už je čekaly jen šípy probodaná těla strážných. Kuxah byl bledý jako stěna. Dusot kopyt už slyšeli všichni. Byl příliš blízko. Kuxah vytáhl meč a křikl: „Odveď děti!“
Chůva už začala vyděšené děti táhnout pryč od východu – zpět do zámku. To už se konečně sbíhala Kuxahova armáda. Přelétl je pohledem. Je jich příliš málo. Zemře. A s ním i jeho rodina, která o ničem neví. Těžkooděnci v rudých brněních vrazili dovnitř jako velká voda. Brzy bylo po boji. Všude po nádvoří tekla krev a ležela těla. Rudí rytíři obklíčili celou Kuxahovu rodinu. Z kroužku vystoupil Tedof, Sadedův bratr. Pohlédl na přihrbeného Kuxaha.
„Poklekni, kryso,“ řekl mu Tedof.
Kuxah mu plivl mezi oči.
„Dobře. Všechny je zabijte.“
„Ne!“ zařval Kuxah a pozvedl meč.
Vzápětí byl ubit nepřáteli. Faefina matka vykřikla a podlomila se pod ní kolena. Pro Faef to byl zlý sen. Měla sucho v puse a celá se třásla. Nevěděla, jestli má plakat nebo křičet. Má utíkat nebo stát. Tedof se pohrdavě podíval na ženu, jenž mu klečela u nohou a pozvedl čepel.
„Mami!“ zvolal Turat, vytrhl se chůvě a vrhnul se po Tedofovi.
Tedof ho chytil za pačesy a před Faefinýma očima mu usekl hlavu. Faef se nedokázala ani hnout. Jakoby z velké dálky slyšela matčin křik, který byl vzápětí ukončen úderem a chrčením. Celý svět se pro ni rozpil na krvavou skvrnu. Skoro ani nevnímala, jak ji chůva bere do náruče a běží s ní pryč. Několikrát chůva klopýtla, jak se jí do zad zabodávaly šípy. Nakonec stihla jen vyhodit Faef z okna, o němž věděla, že pod ním leží obrovská kopa odpadků a hnoje. Faef se zavrtala hluboko do hnoje. Snad ji to trochu probralo, protože se z hnoje rychle vymotala ven a hnána adrenalinem běžela k lesu, jak jen to bylo v silách jejich malých nohou. Do sněhu a stromků kolem ní se zabodávaly šípy, ale ona nezastavovala. Běžela lesem tak dlouho, dokud se vyčerpáním nezhroutila do sněhu. Potom už jen ležela a nevnímala ani čas, ani prostor.

Když otevřela oči, byl všude kolem ní klid. Musel to být jen děsivý sen, pomyslela si, posadila se na posteli a už chtěla zavolat mámu. Ale potom se rozhlédla kolem a uvědomila si krutou pravdu. Ležela zřejmě v nějaké dřevěné chýši. Místnost byla jednoduše a účelně zařízena. Ale to ona vůbec nevnímala. Padla tváří zpět na lůžko a hlasitě vzlykala. Všechno to bylo tak neuvěřitelné! Její rodiče, její bratr… …ráno byli ještě zdraví… …a najednou jsou úplně všichni mrtví. Ráno měla krásný život v bohatství. Teď je chudý a bezbranný sirotek. Ale proč? Nedokázala to pochopit. Dřevěné dveře se tiše otevřely a do místnosti vešel muž, který se do dřevěné chýše dokonale nehodil. Byl poměrně vysoký, ale hubený. Měl krátce zastřižený plnovous a úplně holou hlavu. Celý byl oblečen do bílého pláště. Za ním šel silný muž v zelenošedém obleku. Přes rameno měl luk a na zádech toulec s šípy. Ten už do chýše pasoval mnohem víc.
„Pomůžete jí?“ zeptal se ten s lukem.
Kněz se nad ní naklonil. Faef už nebyla tím pěkným děvčátkem co ráno. Její rozedraná noční košile na sobě stále nesla zbytky hnoje a smrděla jako konírna. Její obličej byl plný hlíny, slzami přeměněné na bláto. Oči měla opuchlé a rty seschlé.
„Není zraněná, jen vyčerpaná s pár omrzlinami,“ řekl kněz a podíval se na muže s lukem. „Myslel jsem, že hraničáři se v zdravovědě vyznají.“
„Kdyby byla zraněná, nevolal bych vás,“ řekl hraničář. „Vypadala jako mrtvá, i když v podstatě nebyla zraněna.“
„Kde jsi ji našel?“
Faef měla oči jen mírně pootevřené. Mluvit nechtěla.
„Šel jsem se ráno projít po lese, našel jsem ji nedaleko močálů. Jenom ležela, na první pohled bych řekl, že ji snad vlci zabili.“
„Nedaleko močálů?“ podivil se kněz. „To je dost daleko v divočině. Jak se tam dostala?“
Vtom si všiml Faefina náhrdelníku. Sundal ji ho z krku a prohlédl proti oknu. Potom se znovu podíval na ni.
„Víš, komu jsi dnes zachránil život?“ řekl a hodil náhrdelník hraničářovi.
Ten si jej prohlížel a kněz zatím klidně říkal: „Dneska ráno byl zabit náš baron Kuxah i s celou rodinou.“
„Cože?“ vykřikl hraničář. „Kdo to udělal?“
„Tedof,“ zachmuřil se. „Zdá se, že tohle je Kuxahova dcera. Zřejmě jediná přežila. Bohové ji musí mít rádi.“
„Chudák,“ řekl hraničář a podíval se na ni. „Od zámku k močálům to je dobrých pět mil. Není divu, že je k smrti vyčerpaná. Ani já bych nemohl běžet tak daleko v takovém terénu. Natož ona.“
„Nemůžu ji vzít do města. Tam by ji našli během pár týdnů,“ řekl kněz.
„Dobře, nějaký čas ji tu budu skrývat… …ale ne věčně.“
„Pokusím se sehnat někoho ze zahraničí, kdo by se jí ujal. Potom tě kontaktuji. Nechť tě bohové ochraňují.“
A s tím kněz opustil místnost. Hraničář přistoupil blíž.
„Máš hlad?“ zeptal se.
Faef neznatelně kývla hlavou.
„Dobře, hned ti něco přinesu.“
Když odešel, pokusila se Faef posadit. Zvládla to a i když ji všechno bolelo, cítila se v podstatě v pořádku. Pořád je to lepší než šíp v zádech. Hraničář se vrátil a nesl podnos, na němž leželo jedlé listí a maso. Strčila si kus masa do úst, ale nebyla schopná to žvýkat ani sníst. Měla hlad ale nedokázala se najíst. Chvíli mlčela a potom celý podnos odložila pryč.
„Nechutná ti to?“ snažil se muž.
Faef mlčela.
„Dobře, nechám tě na pokoji. Kdybys něco chtěla, tak za mnou přijď.“

Den se chýlil ke konci a hraničář se navzdory svým zvykům ani nehnul z chýše. Faef za celou tu dobu nevydala ani hlásku a pořád ještě nehybně ležela. Věděl, že to pro ni musí být strašně těžké a že se s tím nikdy nesmíří. Je moc mladá a zřejmě zůstane poznamenaná na celý život. Ani on si osamělý život nezvolil jen tak. Věděl, jaké to je, někoho ztratit. Dveře se konečně otevřely a přišla Faef.
„Měla by ses umýt a převléct, i když s obojím bude asi problém,“ řekl hraničář. „Já se koupu v potoce a šaty pro tebe asi nemám.“
„Co bude dál?“ zeptala se Faef.
„Nevím,“ pokrčil rameny.
„Měla jsem tam umřít s nimi.“
„Ne, to neříkej. Buď ráda, že žiješ. Ohřeji ti nějakou vodu a co se týče oblečení…“
Hraničář chvíli přemýšlel a pak řekl: „…asi do nějakého menšího pytle udělám pár děr. Vydrží ti to do doby, než ti něco ušiji z té nové kožešiny.“
Faef pohlédla na strop, kde visel mrtvý srnec.
„Děkuji,“ řekla.
„Máš už hlad?“ zeptal se hraničář a zvedl se z křesla.
Vtom se ozvalo dvojí zahoukání sovy.
„Zatraceně!“ zaklel hraničář a sáhl po luku.
„Co je?“ zeptala se Faef, která nevěděla, že je hraničář domluvený s několika zvířaty, aby ho varovala před blížícím se nebezpečím.
„Schovej se za stůl,“ řekl a jednou rukou těžký stůl převrátil na bok.
Faef si za něj vlezla a tak už neviděla, jak se hraničář postavil k oknu. Jen cítila, že ho otevřel, protože ji náhle ovanul studený zimní vzduch. Jediným jejím oblečením byly cáry noční košile a tak se třásla nejen strachem, ale i zimou. Slyšela, jak někdo z venku volá cosi na hraničáře a ten mu odpovídá.
„Tady žádná holka není, táhněte si po svých!“
Potom slyšela rozražení dveří a těžké kroky mužů v plné zbroji.
„Vypadněte z mého domu!“ křičel po nich hraničář.
Faef opatrně vykoukla zpoza stolu. Sotva pět kroků od ní stál Tedof. Její srdce bušilo jak splašené.
„Bože, jen ať mě nenajdou,“ šeptala si.
„Víš, milý Zuhaxi,“ řekl Tedof ledovým hlasem a položil svou těžkou ruku hraničářovi na rameno. „Čirou náhodou jsme v úvoze potkali kněze, který byl celý nervózní a nesl v ruce tenhle náhrdelník, jenž mi byl nějak povědomý. Kněze zřejmě při mučení opustila víra a začal mluvit jak kniha. Takže…“
Vtom Faef ucítila, jak ji za límec chytila okovaná ruka. Vzápětí byla vytáhnuta zpoza své skrýše.
„Vida, tak tady jsi,“ usmál se Tedof. „Zabijte ji.“
„Co jsi to za zvíře?“ křičel hraničář. „Vždyť je to jen malé děcko! Není ti nijak nebezpečná! Zabij mě!“
„Zemřeš také, neboj se,“ řekl Tedof.
Muž, který držel Faef, ji postavil zpět na nohy a vytáhl z opasku dlouhou dýku. Pod vyděšenou Faef se podlomila kolena. Muž se k ní sklonil a přiložil ji dýku na krk. Podíval se na Tedofa. Tedof kývl hlavou. Ozvalo se zachroptění a na zem vystříkla krev. Do ní spadlo mrtvé tělo.
„Utíkej!“ křikl hraničář a vytrhl svůj tesák z mrtvého rytíře.
Faef vyběhla ze dveří a znovu zabořila své holé nohy do studeného sněhu. Celý její svět byl jen plný utrpení a bolesti. Uběhla sotva pár kroků, když se zhroutila k zemi. Skoro ve stejném okamžiku zemřel hraničář. Faef ležela na pokraji lesa. Noční vzduch byl temný a chladný jako sama smrt. Sníh ji působil neuvěřitelnou bolest, mnohem větší než ráno, když svítilo jarní slunce. Už cítila že zemře. Už se ani netřásla. Jen ležela a hleděla na temnou oblohu pokrytou hvězdami, ze které se snášely vločky dalšího sněhu. Správně by to teď měla pozorovat přes okno zámku, být oblečená do luxusních šatů a poslouchat praskání dřeva v krbu. Místo toho je tady. A potom se před ní, jakoby z měsíčního svitu, vytvarovala postava tak jasná, až z ní byly vidět skoro jen obrysy.
„Anděl?“ zašeptala polomrtvá Faef.
Zářící postava roztáhla ruce a řekla: „Nepomohu ti.“
Potom zmizela a všude kolem byla zase tma. Co to mělo znamenat? Už se blížili rytíři. Zavřela oči.

Když je otevřela, bylo ráno. Skrz špičky vysokých stromů k ní pronikalo sluneční světlo. Chtěla něco říct, ale její rty se ani nepohnuly. Chtěla se posadit, ale nic se nestalo. Mohla se jen dívat kolem sebe. Zahlédla hraničářův srub. Byl napůl přeměněn v popel a ještě se z něj doutnalo. Všude kolem ní byly stopy. Takže ji nenašli. Možná byla tak mrtvolně bílá, že ji v té tmě prostě nerozeznali od okolního sněhu. Vzpomněla si na minulou noc. Anděl říkal, že ji nepomůže. Ale kdo ji tedy pomůže? Lidé nemohou. Už dva lidé ji zachránili život a sami při tom zemřeli. Tak to nejde. Musí si pomoct sama. Ale jak? A i kdyby přežila, co potom? Existuje v tomto světě vůbec nějaké místo pro desetileté sirotky? Slunce jakoby rozehřívalo její tělo. Zhruba po hodině už měla dost sil na to, aby se postavila. Musela se sice opírat o strom a stále se ještě klepala zimou, ale stála. Cítila nenávist, lítost, strach a nerozhodnost.

Pokračování příště...