O DVA ROKY POZDĚJI:
    FAEF JE V ZAPADLÉM POHRANIČNÍM MĚSTĚ ILLUSIUM. PRO OSTATNÍ LIDI JAKOBY ANI NEEXISTOVALA. DO ILLUSIA PŘIŠLA TEPRVE PŘED TŘEMI DNY A UŽ TAM DĚLÁ TO, CO DĚLALA V JINÝCH MĚSTECH A KVŮLI ČEMU Z NICH MUSELA POZDĚJI UTÍKAT: PŘES DEN KRADE JÍDLO A V NOCI SPÍ V TEMNÝCH ULIČKÁCH.

Tržiště bylo přeplněné lidmi všech možných národností a ras. Byli tam obrovští neandrtálci z jihu i moudří muži severu. Hádali se s obchodníky, hádali se mezi sebou a jejich měšce se vyprazdňovaly nesmírně rychle, a to i u těch, co nic nekupovali. V koutě mezi koši s ovocem seděla mladá Faef. Byla spokojená. K ránu se jí podařilo ukrást celý chleba přímo z pekárny a štěstí ji neopustilo ani potom – chvíli na to totiž obrala jednoho trhovníka o celou sadu malých nesmyslů pro ženy, aby byly krásnější. Většinu z toho vyhodila, nechala si jenom gumičky, s nimž si udělala dva culíky, a rtěnku, se kterou si mohla dobře malovat na chodník nebo na zdi domů. Prohlížela si svůj nový účes v kaluži a musela se pochválit. Sice se stále ani vzdáleně nepodobala baronově dceři, ale bylo to praktické a rozhodně lepší, než vlasy, které byly křivě zastřiženy kuchyňským nožem ukradeným z řeznictví. Faef se zvedla ze země. Jídla měla nakradeno dost, snad by si mohla ještě pořídit nějaké stříbrňáky. Zatím si za ně nic ještě nekoupila, ale plánovala, že až jich bude mít dost, koupí si zrcátko. Nebo hřeben. Možná radši pastelky. Lidé kolem ní procházeli a ani si jí nevšimli. Jeden válečník ji odstrčil stranou a ani se na ni nepodíval. Opřela se do dveří od hostince a vešla do zakouřené místnosti. Hostinský v minulém městě byl k ní milý. Když pršelo nebo byla zima, nechal ji posedět u krbu a když měl hodně dobrou náladu, donesl jí dokonce nějaký čaj k zahřátí. Tady bylo venku horko, ale Faef stejně přišla kvůli něčemu jinému. Tenhle hostinec byl velký a přecpaný – nikdo si tu ani nevšimne jedné malé a špinavé zlodějky. Chvíli se rozhlížela a potom si všimla jednoho zvláštního muže. Měl na sobě dlouhý černý plášť s kapucí, zpod níž mu byly vidět jen oči. Polohlasně mluvil s tlustým obchodníkem vedle něj. Před ním na stole ležely dva zlaťáky. Blázen! Nechá ležet takové bohatství na stole a dokonce se na něj ani nedívá. Dva zlaté! Dvacet stříbrných! Faef se nenápadně přiblížila ke stolu a…
„Na to ani nemysli,“ ozvalo se a muž se najednou díval na ni.
Zpod kapuce probleskovaly dvě vážné oči. Ztuhla strachem.
„Když už chceš krást,“ řekl muž tiše, „měla bys to aspoň umět.“
Faef začala couvat. Z toho muže šel strach. Utekla ven z hospody.

Byla teplá noc a Faef děkovala bohům za příjemně teplý vánek, který foukal ulicemi. Seděla ve svém malém úkrytu mezi hromadami rozbitých sudů a pomalu jedla zbytek chleba. Vtom ucítila vůni. Co ji to jenom připomíná? Je to sýr. Odhodila kůrku a vyskočila na ulici. Nedaleko od ní projel vůz naložený mléčnými výrobky, hlavně velkými koly sýra. Chutí se přímo třásla. Kdyby tak ukradla jedno z těch velkých kol! Dala by ho někam do chladu a mohla by ho jíst týdny! Rozběhla se za vozem. Když se jí podařilo povoz dohnat a naskočit nahoru, sotva dýchala. Jenže vtom se muž kočírující vůz otočil. Když spatřil Faef, vykřikl a přitáhl uzdy. Vůz zastavil a Faef se zřítila obličejem přímo mezi sýry.
„Zloději! Pomóc!“ křičel muž do okolí a přitom vytahoval od opasku malou kuši.
Když se Faef zvedla, mířil ji přímo do obličeje.
„Ani se nehni, malý spratku,“ zavrčel.
To byla chyba, pomyslela si Faef zoufale. Z okolí se už sbíhaly stráže. Odsud neuteče – šipka z kuše je příliš rychlá a ona je příliš blízko. Ještě se jí nechce umírat.
„A máme tě, ty zlodějko,“ zasmál se jeden ze strážných a sundal Faef z vozu. „Zítra se pohoupeš na houpačce!“
Faef ho kopla do kolena a on ji pěstí srazil k zemi. Snad na pouhé tři vteřiny se jí zatmělo před očima. Ale když zase viděla, bylo vše jinak než předtím – strážce, který ji před chvíli uhodil, byl teď mrtvý a padal k zemi. Ještě než ten první dopadl, zemřel i druhý. Zbytek jednotky se jen ustrašeně rozhlížel po okolní temnotě, nechápajíc, kdo je zabíjí. Potom se ze stínu vynořila ruka, zvedla Faef do vzduchu, ozvalo se zašustění pláště a strážní byli sami v tiché a klidné uličce.
„Co to bylo?“ zašeptal jeden z nich vyděšeně.
Kolo sýra leželo na zemi. Obchodník do něj zlostně vystřelil šipku a posadil se na vůz.

Faef cítila, že ji někdo nese, ale zpočátku viděla jen tmu a mihotající se světla luceren, kolem kterých probíhali. Několik skoků a všude kolem Faef byly komíny a hvězdné nebe. Proboha, my snad běžíme po střechách! napadlo Faef. Znovu několik skoků a potom temnota. Byli v domě! Ten, kdo ji nesl, zpomalil a nohou jemně strčil do dveří, které se tiše otevřely. Za nimi byla místnost osvětlená svícemi. Uprostřed místnosti byl stůl, u nějž sedělo pár lidí. Muž v plášti ji sundal na zem a Faef si všimla, že to je ten samý, jehož se pokoušela okrást. Nevěděla, co by měla říct. Vypadalo to, že jí nechtějí ublížit. Muž si sundal kapuci a Faef si ho konečně mohla prohlédnout. Byl holohlavý, s ostře řezanými rysy a zahnutým nosem.
„Kohos’ to dones, Dsoesi?“ zvedl se jeden z mužů u stolu.
„Zlodějku,“ odsekl Dsoes. „Pokusila se mě okrást – má odvahu a docela obratné tělo. Myslím, že to může dotáhnout daleko. Vezmi si ji na starost, Kebozi.“
A s tím Dsoes odkráčel pryč. Keboz si povzdychl a podíval se na Faef.
„Tak ty jsi zkoušela okrást vůdce cechu lupičů?“ zeptal se jí.
Kývla hlavou a všichni okolo se rozesmáli.
„Tak to vítej doma,“ ušklíbl se. „No tak, Tzeze, dones jí něco k jídlu!“
Jedna žena se zvedla a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s mísou jídla. Faef se do ní hladově pustila. Myšlenku na sýr vypudila z hlavy. Hltala jídlo a bylo jí úplně jedno, že se na ni všichni zloději upřeně a se zájmem dívají.
„Pověz nám něco o sobě,“ řekl jí Keboz, když dojedla.
Podívala se na něj.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.
„Faef,“ řekla a mírně zčervenala.
Už skoro dva roky s nikým pořádně nepromluvila. Nikoho nezajímala, tedy pokud se za ní zrovna nehnal s nožem v ruce.
„V tomhle cechu je ještě dalších skoro dvě stě lidí, z nichž asi padesát operuje v blízkém lese. Já jsem Keboz, tohle je Tzeze, tamten blonďák je Fotat, tamto je náš hlavní technik Dudas, no a Dsoese už znáš – to je velitel našeho cechu.“
„Cechu zlodějů?“ zeptala se Faef.
„Jo. My jsme ti, které společnost z nějakého důvodu nechce – nemáme peníze, nemáme přátele, nebo jsme prostě jenom jiní. Myslím, že ty jsi na tom podobně.“
„Vezmete mě do cechu?“ zeptala se Faef.
Bylo by to úžasné zase někam patřit! Někde mít zázemí.
„Zatím ne. Až budeš dost zkušená. Do té doby tě budu cvičit.“

O chvíli později ji vedl po točitých schodech do podzemí. Sice vešli do sklepení, ale bylo tam teplo a sucho.
„Kdysi tu bývalo vězení, pak ho zrušili a teď tu jsme my,“ říkal Keboz.
Všude kolem byly ještě cely, ale všechny byly otevřené a mnohé dokonce zabydlené. Keboz ukázal na jednu prázdnou celu s postelí a skříní.
„Tady můžeš bydlet. Vyspi se dobře, zítra začíná výcvik.“
Faef vešla do cely. Bylo to příjemné, spát po dlouhé době zase v posteli. Lehla si a protáhla ruce. To byl teda den!

Světlo vycházejícího slunce se opřelo do střech domů a rosa na zábradlích se zatřpytila. Ulice opět ožívaly a plnily se lidmi. Život se opět rozproudil. Do starého vězení se slunce nedostalo a tak bylo pro Faef vstávání velmi nepříjemné.
„Nemůžeš pořád spát,“ nabádal ji Keboz. „První pravidlo je, že správný zloděj je vždy vzhůru!“
„Vždy?“ podivila se Faef.
„Samozřejmě, že ne,“ usmál se Keboz a vedl ji ven z cechu.
Prošli labyrintem dveří a nakonec tajnými dveřmi v jedné špinavé malé uličce. Keboz měl oblečený černý plášť, ale ona byla stále v otrhaných hadrech.
„Něco ti povím, Faef,“ řekl jí, když kráčeli po ulici směrem k tržišti. „Bojovníci i čarodějové si myslí, že jsou nejlepší. Ale jsou to jenom nafoukanci. Až tě naučím vše, co budu moci, budeš tak rychlá, že tě žádný bojovník nezasáhne a tak tichá, že tě ani netopýr neuslyší. Budeš schopna být prakticky neviditelnou, budeš otevírat zámky pouhým klepnutím a vrhat dýky po sluchu. Budeš schopná lézt jako pavouk a to nejen po zcela holých zdech, ale i po stropech. Vycvičím také tvůj šestý smysl. Budeš pánem tohoto města. Bojovník je sice s mečem v ruce silnější než já, ale když ho potkám neozbrojeného v temné uličce, tak nemá šanci. To víš, my nemáme na vybranou: buď jsme dobří, nebo mrtví.“
„To byla pěkná řeč,“ řekla Faef.
„Cvičil jsem ji celou noc,“ přiznal se Keboz. „Ale, nezdržujme se už…“

O ŠEST LET POZDĚJI
    VĚTŠINA ČLENŮ ZLODĚJSKÉHO CECHU V MĚSTĚ JE PŘESVĚDČENA, ŽE UŽ JE FAEF VÍCE NEŽ PŘIPRAVENA, ABY SLOŽILA POSLEDNÍ ZKOUŠKU. A TAK JÍ TEDY DSOES ZADÁVÁ ÚKOL: ZABÍT ZLÉHO ČARODĚJE-LIDOJEDA, KTERÝ BYDLÍ V MALÉ CHATĚ U ŘEKY NEDALEKO ZA MĚSTEM.
„NEDÁVNO ZABIL JEDNOHO Z MÝCH PŘÁTEL,“ ŘEKL JI DSOES. „MUSÍ ZEMŘÍT. BUDE TO TĚŽKÉ, ALE NIKDO ANI NESLIBOVAL, ŽE TO BUDE LEHKÉ.“

V Illusiu byly dva hostince. Jeden byl na tržišti a druhý na náměstí s kašnou. Před vchodem do toho druhého teď zrovna stála pěkná žena s blonďatými vlnitými vlasy a modrýma očima. Byla krásná, i když měla obličej zašpiněný od sazí a bláta, a i když měla oblečená sešlé, tisíckrát prošívané hadry. Neměla žádnou zbraň, i když by pro ni zřejmě nebyl problém nějakou ukrást. Když kolem ní někdo prošel, vesele a přívětivě se na něj usmála. Na náměstí náhle vkráčel ten největší muž, kterého kdy Faef viděla. Byl to dobré tři metry vysoký neandrtálec s obrovským kyjem přes rameno. Už na první pohled to byla obrovská a tupá hrouda svalů. Přesně někdo, koho by zrovna teď potřebovala. Zatímco všichni ostatní se válečníkovi, který se právě zastavil u kašny, vyhýbali velkým obloukem, Faef klidně přišla až k němu. Byla skoro poloviční výšky a odhadovala, že je asi čtvrtinové hmotnosti. Neandrtálec na ni pohlédl. Smrděl jako kopa hnoje.
„Pěkný den, že?“ řekla a usmála se.
Neandrtálec se na ni podíval, potom se chvíli díval na čistě modrou oblohu, asi minutu přemýšlel a pak řekl: „Pěkný den.“
Faef usoudila, že nějaké řeči okolo jsou jen ztrátou času a tak řekla: „Já jsem Faef. A ty?“
Opět chvíle přemýšlení.
„Ty… …Faef!“ řekl, spokojen sám se sebou, jak je chytrý.
„A jak se jmenuješ ty?“ zeptala se Faef.
Obr chvíli přemýšlel a potom se usmál, jakoby rozluštil hieroglyfy.
„Pěkný den!“ řekl a ukázal svým dlouhým prstem na oblohu.
Faef byla trpělivá.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho.
Po chvíli to skutečně pochopil a řekl: „Já být Kahahar. Válečník.“
„A máš hlad?“
Nad tímhle nepřemýšlel ani chvíli.
„Hlad! Kahahar mít hlad!“ zařval nadšeně.
Kahahar byl zmatený. Bylo to malé a slabé jako dítě a mluvilo to jako mudrc. A vůbec se ho to nebojí. Vydal se za ní do hospody.
„Posaď se tady a já ti něco dobrého objednám.“
„Kance!“ zafuněl Kahahar.
Faef přišla k pultu, za nímž pobíhal hostinský. Faef se na něj usmála a řekla: „Jaké tu máte nejlevnější jídlo?“
„Ovesnou kaši. Misku za dva stříbrné.“
„A kolik by mě stál celý kotel?“
Hostinský se na ni podíval jako na blázna.
„Celý… …cože?“ nechápal, zatímco si ani nevšiml, jak ho Faef obírá o všechno, co má u sebe.
„Celý kotel,“ řekla Faef a ukázala palcem na nudícího se Kahahara.
„Hergot!“ odplivl si hostinský. „Celý kotel bude za pět zlatých.“
„Blázníte? Za pět zlatých bych koupila celé pole plné ovsa a ještě by mi zbylo na nový překrásný hřeben!“
Teď už byl hostinský úplně vedle a marně se pokoušel přemýšlet nad tím, co by chtěla dělat na poli plném ovsa s hřebenem. Mě snad vůbec nikdo nechápe, pomyslela si Faef, buď mluvím moc složitě nebo jsou všichni úplně blbí.
„Podívejte,“ řekla hostinskému. „Já vám ten kotel přece vrátím.“
„Dva zlaté, níž nejdu,“ zavrčel hostinský.
Faef s úsměvem položila na stůl dva z osmi zlatých, které před chvíli ukradla z hostinského zástěry a vrátila se ke Kahaharovi.
„Kde jídlo?“ zamručel udiveně.
„Počkej chvíli,“ řekla mu Faef a pohodlně se usadila na dřevěné lavici.
Napadlo jí, že její oblečení vypadá podobně jako to neandrtálcovo, jenomže ona měla nečíselně menší velikost . Budu si muset pořídit nějaké šaty, pomyslela si. Oblečení se totiž špatně krade, jelikož se musí dělat na míru. Tři muži už nesli k jejich stolu celý velký kotel.
„To bylo rychlé,“ řekla Faef.
„Jídlo? Maso?“
Potom nahlédl do kotle.
„Kaše?“ řekl smutně.
„Kaše,“ potvrdila Faef.
Vypadalo to, že se neandrtálec buď rozbrečí, nebo začne vraždit.
„Seženu ti maso,“ řekla Faef.

Před bohatého obchodníka právě postavili velký talíř s pořádným kusem masa vedle dvou maličkých brambor. Právě se do toho chystal pustit, když ke stolu přisedla okouzlující dívka v méně okouzlujících šatech.
„To jsem ráda, že si s vámi můžu promluvit!“ řekla nadšeně. „Nejste vy náhodou ten úspěšný prodejce koberců?!“
„Asi ano…“ zamumlal překvapený obchodník.
„Vždycky jsem byla fascinována těmi překrásným vzory! Zvlášť ten s tím plameňákem byl úžasný. Vyšíváte je sám?“
Obchodník chvíli přemýšlel, jestli se má svěřit s tím, že to všechno dělá tovaryš, ale nakonec zalhal: „Samozřejmě. Vyšívám na ně to… …co cítím.“
„Úžasné, bylo mi potěšením!“ řekla Faef a odešla pryč.
Obchodník se usmál a pokusil se nožem ukrojit kus pečeného masa. Jenže talíř byl až na dva malé brambory prázdný.

Kahahar už snědl polovinu kaše v kotli. Faef mu do kaše hodila maso a posadila se zpátky na svoje místo. Kahahar ho chytil a během deseti vteřin z něj zbyla jen kost.
„Nemusíš děkovat,“ řekla Faef. „Chtěl bys víc jídla?“
„Jídla!“ radoval se Kahahar a prskal kaši na všechny strany. „Moc jídla!“
„Dobře, ale nejdřív mi budeš muset s něčím pomoct, ano?“
„Pomoct! Kahahar pomůže! Kahahar dobrá duše.“
To bylo snadné, řekla si a objednala víno. Však má u sebe ještě šest zlatých.

Blížil se večer a Faef se připravovala ve své cele. Stála před zrcadlem pověšeným na zdi (bylo dost těžké ukrást ho) a česala se hřebenem, který si dokonce koupila. Potom hřeben odložila, zvedla ze svého stolku rezavý kuchyňský nůž a šla na náměstí. Doufala, že tam na ni bude neandrtálec čekat. Naštěstí čekal. Když spatřil Faef, začal se radovat a poskakovat jako veselý pes.
„Tak pojď,“ řekla mu a ladně prošla kolem něj.

Byla temná noc. Chata stojící sotva pár metrů od řeky byla tmavá a tichá.
„Počkej chvíli tady, ano?“ řekla Faef a přeskočila nízký plot.
Kahahar zůstal za ním a sledoval Faefinu postavu, jak potichu otevírá okno a mizí v domě. Faef vklouzla do malé místnosti. Vůbec to tam nevypadalo jako v domě od strašného čaroděje – naopak, byla to úplně obyčejná místnost plná nepořádku. Faef vytáhla kuchyňský nůž a přiblížila se ke dveřím. Prohlédla panty, naštěstí nebyly zrezlé. Zatlačila tedy opatrně do dveří a vstoupila do chodby. Potom užasla. Přímo proti ní stál oblečený muž. Byl v dlouhém rudém rouchu a obouruč svíral dlouhou hůl. On nespí? Jak dlouhou už tady musel takhle stát? Nějakým způsobem o nás musel vědět, ještě než jsme sem vůbec přišli! Jenomže na úvahy teď nebyl čas.
„Přišel jsi mě zabít?“ zachechtal se čaroděj.
„Ne,“ řekla Faef klidně a vystoupila ze stínu do měsíčního světla, které sem pronikalo oknem ve vedlejší místnosti.
„Přišla,“ řekla a vrhla se kupředu.
Čaroděj vykřikl a máchl holí. Faef udeřila neviditelná síla a vrhla ji nazpět. Pozpátku proletěla dveřmi a vykutálela se na zahradu. Když to spatřil Kahahar, proběhl plotem a vrazil do domu. Zařval, pozvedl kyj a běžel proti čarodějovi. Ten však byl očividně více než jen čaroděj. Hbitě se přikrčil a udeřil koncem hole Kahahara do břicha. Kahahara to srazilo se zaduněním na zem, ale ještě ze země hodil po čarodějovi svůj těžký kyj. Čaroděj uskočil na poslední chvíli.
„Hlupáci! Temnota sežere vaše duše, ale nejdřív já sežeru vaše těla!“ křičel.
Kahahar byl už opět na nohou. Praštil pěstí, ale čaroděj opět uskočil a Kahaharova ruka se zarazila až po loket do zdi. Neandrtálec řval jako šílený. Čaroděj ho obešel a utíkal pryč z domu. Úplně při tom zapomněl na Faef. Chyba. Jakmile čaroděj vyběhl z domu, dvě štíhlé dívčí ruce ho chytly za hlavu a otočily mu ji do nepřirozeného úhlu. Čaroděj se skácel k zemi a už se nehýbal. Kahahar vyprostil ruku ze zdi a vyšel před dům. Podíval se na mrtvolu a zamručel.
„A teď už patřím do Cechu,“ řekla si Faef sama pro sebe.

Druhý den se dveře cechu rozrazily a vstoupila Faef.
„Tak co?“ zeptal se Keboz.
Faef hodila něco kulatého na stůl. Ozvalo se mlasknutí a vystříkla troška krve. Na Keboze hleděly čarodějovy bezvýrazné oči. Do místnosti vstoupil Dsoes. Rychle zhodnotil situaci a potom řekl: „Tak tě vítám do Cechu. Teď si tady můžeš nechat vykout dýku na míru nebo ušít plášť na míru. Krom toho tady můžeš libovolně nakupovat všechny možné věci. Můžeš také libovolně krást po celém městě, tvou jedinou povinností je dělit se s námi o kořist. Jo, a taky dostaneš 600 zlatých.“
„Ale,“ řekla Faef, „to není nutné. Všechno jste mě naučili, šest let se o mne starali, nechali jste mě tu bydlet; vděčím vám za všechno. K čemu ještě tolik peněz?“
„Dobře, Faef, budu k tobě upřímný,“ řekl Dsoes. „Ten čaroděj mi nezabil přítele. Byl to ale lidojed, to už jsi určitě slyšela. Sežral jednomu zámožnému obchodníkovi syna a i když na to nejsou důkazy, všichni ví, že to udělal. Jenže spravedlnost bez důkazů nemůže jednat, krom toho se starosta bál, že by čaroděj proklel město, kdyby se ho pokusil zatknout a oběsit. No, tak tedy obchodník promluvil se mnou a dal mi šest set zlatých za jeho zabití. Myslím, že patří tobě… …stejně jako ten dům.“
„Ten dům… …si můžu nechat?“
„Jo, ale já osobně bych to nedělal, je plný černé magie,“ řekl vůdce.
„Tak děkuji,“ řekla Faef a vzala si truhličku s penězi.

Ještě ten den si objednala odlehčenou dlouhou dýku přesně pro ni a plášť s kapucí na míru. Pod to si koupila elegantní oblečení a kvalitní vysoké boty. Když si druhý den vyzvedala dýku a oblékala plášť, podíval se na ni Dudas, malý a tělnatý technik a řekl: „Jsi úžasný zloděj, Faef. Tak krásná, šikovná a životaschopná; člověk by řekl, že na světě nemůže existovat nikdo takový. Co budeš dělat teď? Doneslo se ke mně, že jsi se včera nechala slyšet, že by ses ráda vypravila na sever.“
„To je pravda,“ řekla a pak se zasmála: „Ale neboj se, já se zase vrátím. Slibuji.“
Potom se naklonila a dala Dudasovi pusu na tvář.
„Pěknou dýku jsi mi udělal. Budu jí říkat Bezbolestná,“ řekla na odchodu.
Chtěla se ještě rozloučit s Dsoesem a Kebozem, ale ti odešli z města už před třemi dny.

Pokračování příště...