Maya byla velmi trpělivá, ale už jí připadalo, jako by tam sezením strávila půlku života. Seděla v koutě přeplněné Illusijské hospody a netrpělivě poklepávala prsty v rukavici o stůl. Její dlouhý a lehký meč byl stále na svém místě u jejího pasu, což jí dodávalo pocit bezpečí. Mlčky se rozhlížela po hospodě. Ta byla teď plná všemožných slušných i méně slušných jedinců, kteří buď oslavovali, nebo zapíjeli smutek. Hned v nedalekém rohu se veselila půlka čety zahraničních vojáků. Slyšela o jejich dnešních vojenských „úspěších“. Ušklíbla se. Vraždění, plenění, oheň, křik, špína, bláto a poslouchání rozkazů. Hrůza. Nikdy by nešla do armády, i kdyby dostala nabídnuto čtyřikrát víc, než tihle dostávají. Milovala duely. Byla vycvičená nejlepšími západními mistry a v těchto končinách se jí málokdo dokázal v rovném boji vyrovnat. Na duelech měla ráda to, jak jsou čisté, precizní, dokonalé a tiché. Ne zuřivost ani tupá síla svalů, ale ostražitost, pozornost a hbitost rozhodují o životě a smrti. To není vraždění, to je tanec, to není boj, to je umění. Nad vojáky se slabým úšklebkem usmál i rytíř sedící v rohu. Před chvílí tady vkráčel a všichni jím byli úplně fascinováni, i vojáci a barbar v rohu na chvíli zmlkli. Přišel k jednomu stolu a srazil tam nějakého muže pěstí k zemi. Nikdo nevěděl proč, ale koho to zajímá? Dveře hospody se otevřely a vešel ten, na koho tak čekala.

 Kahahara našla znuděného sedět na břehu u řeky. Pokoušel se rukama chytat ryby. Když spatřil Faef, postavil se a neohrabaně jí podal velký chuchvalec kopřiv a bodláčí.
„Co s tím mám dělat?“ zeptala se podezřívavě.
„No… …já…“ Kahahar byl celý nervózní, drbal se po celém těle.
„Co to je?“ nechápala stále.
„Já chtít… …aby ty měla radost,“ vymáčknul ze sebe obr.
„Ty jsi chtěl, abych měla radost?“ smála se Faef. „To je od tebe milé. Ale proč si myslíš, že budu mít radost z kopřiv?“
„No, já ptát se v knih… …knihovna, kde být moc chytrý šaman, který všechno vědět a on říkat, že já muset rostliny natrhat, aby ty měla radost!“ říkal Kahahar.
„Tak to ti děkuji. Jsi hodný. Ale ten knihovník, nebo šaman, jak říkáš ty, určitě měl na mysli květiny a ne rostliny.“
„Květiny?“ mumlal Kahahar, celý šťastný z toho, že jeho celodenní snaha byla oceněna.
„To je jako kopřivy, ale nahoře jsou barevné a taky pěkně voní,“ vysvětlovala Faef a ukázala mu na protější břeh. „Tamto jsou květiny. Ale musíš je trhat opatrně, abys je nepomačkal.“
„Květiny,“ řekl Kahahar jistě, aby dal najevo, že chápe.
„Tak pojď. Vydáme se na cestu,“ řekla a vykročila.
Kahahar zvedl palcát a šel za ní. Neptal se, kam jdou. Uvědomoval si, že ji potřebuje, protože ona myslí za něj a taky mu vždy obstará potravu. Navíc mu bylo celkem jedno, co budou dělat, hlavně když se nají.

Les okolo cesty byl řídký, svěží a prosluněný. Až na zpívání ptáků a šumění listí v něm bylo ticho. Faef měla dobrou náladu a tak si zpívala. Za ten den ušli docela velkou vzdálenost, ale krajina se moc nezměnila. K večeru Faef rozdělala oheň, pojedli nějaké to sušené maso, které ukradla v Illusiu a drželi střídavě hlídky. Ráno šli dál. Bylo zrovna kolem poledne, když se Faef zeptala: „A jak ty ses vlastně dostal do Illusia?“
„Já utíkat. Naše vesnice… …tam být oheň… …a železní muži…“
„Rytíři? Byli to rytíři v rudých brněních?“ zeptala se Faef.
Kahahar chvíli přemýšlel a potom řekl: „Rudá? To je jako krev nebo… …květina?“
„Přesně tak,“ řekla Faef.
Dobře věděla o tom, že na jihu Sduarejského království byly vysoké hory, ve kterých bylo několik neandrtálských vesnic. Její otec ani starý král proti nim nic neměli, ale teď, když je u moci Tedof…
„Musí mít teď velkou armádu, když vás, silné bojovníky, tak snadno porazil!“
„Ano. Moc rytířů. A taky zlý šaman!“
„Čaroděj?“
„Čaroděj. Ano. Ano. Kahahar ne tak dobrý bijec jako rudý rytíř! I když rytíř ne tak velký, on mít velká síla!“
„Celá země trpí a já s tím nic nenadělám,“ řekla Faef.
Pomyslela si, že kdyby přežil Turat a ne ona, bylo by vše jiné. On byl silný a odvážný. Šel by v otcových stopách, byl by silným válečníkem, který by nakonec s velkou armádou oblehl Dfuese a nakonec by vlastnoručně zabil otcovým mečem Tedofa. Rodina by tak byla pomstěna. Ale osud tomu tak asi nechtěl. Osud nechal přežít ji. A ona nemůže moc udělat. Vždyť meč ani neuzvedne a vůbec se nevyzná ve vedení války. Je přece žena! Není žádný válečník, je zlodějka.
„Kdybys tady tak byl, Turate,“ zašeptala.
Hrávali si v zahradě a nedalekém lese na rytíře. Turat jí rád vyprávěl o hrdinských válečnících příběhy, které slýchal od otce. To jemu otec zaplatil mistra šermíře. To on měl jednou dělat velké činy. Vždycky jí říkal: „Já budu ten nejmocnější válečník. Budu rytíř, který bude chránit všechny trpící nevinné. Svým posvěceným mečem očistím svět od všech zločinů.“
A co teď dělá ona? Krade a zabíjí za peníze. Co by na to řekla její matka? Poznala by v ní ještě svou roztomilou holčičku? Byli by na ni pyšní? Asi ne. Jenže oni tu nejsou a ona není to, co měla být. Není žádnou elegantní baronovou dcerou. V jistém úhlu pohledu je to ale možná lepší – je svobodná a nic ji nesvazuje.

K večeru už začínala na Faef dopadat únava z chůze. Mohla by se zapřít a pochodovat celou noc, tím si byla jistá, ale proč? Nikam nespěchají. Kahahar natahoval své dlouhé nohy a tak musela Faef vedle něj chvílemi skoro běžet.
„Počkej, Kahahare, zastavíme na noc,“ řekla.
Nebyl to příkaz, jen návrh. Ale ten válečník ji poslechl stejně, jakoby byla generál v třpytivé zbroji a řvala na něj příkazy, kterým se neodmlouvá. Jí se prostě nedalo odporovat. Sešli kousek z cesty a Faef určila místo, které bude pro rozdělání ohně ideální. Byla to mírně vyvýšená nevelká mýtinka uprostřed lesa. Neandrtálec popošel kousek do šera a nazvedl hlavu, jakoby něco větřil.
„Co se děje?“ zeptala se Faef.
„Pach… …člověk…“ řekl Kahahar a ukázal prstem do černého lesa.
Faef se podívala tím směrem. Neměla tak dobrý čich jako Kahahar, ale určitě měla mnohem lepší zrak.
„Jo, někdo tam je. Pojď, Kahahare.“
Došli k polobdícímu muži přivázanému provazy ke stromu. Faef vytáhla dýku a chystala se mu přeříznout pouta, když tu ji něco napadlo. Co když by mu neměla pomáhat? Třeba je to vrah… …taky to může být lest. Muž byl oblečen v červenozlatou kutnu a podle obličeje to byl ještě mladík. Měl do špičky zastřižený vous a krátké, řídké vlasy. Vypadalo to, že je ještě při vědomí. Sledoval je zpod přivřených víček. Narovnala mu hlavu, aby jí viděl do očí.
„Vnímáš mě?“ řekla.
„Anděl?“ zeptal se. „Umřel jsem?“
Faef si vzpomněla na její setkání s andělem. Nepomohl jí, i když třeba mohl. Ona není anděl ani bůh. Ale pomůže každému, kdo si to zaslouží.
„Ne, jsem jenom člověk. Jmenuji se Faef a toto je Kahahar. Jak ses tady dostal?“
„Byl jsem přepaden… …bylo jich hodně… …všichni mrtví… …mě tu takhle přivázali…“
Po chvíli rozmlouvání si Faef udělala celkem jasný obrázek o tom, co se stalo. Tento muž a jeho otec cestovali s obchodní karavanou. Pak je přepadli bandité. Jeho otec i stráže se nechtěli vzdát bez boje a po delší šarvátce byli všichni zmasakrování. On neměl dost odvahy (Faef napadlo, že by asi taky neměla) a vzdal se. Tak ho hned nezabili, ale nechali to na divoké zvěři. To už ho Faef odřízla od stromu a on se k vlastnímu překvapení dokázal ještě postavit. Byl hladový a žíznivý, ale jinak zdravý.

Kahahar sbíral klacky (nebo spíš klády) a Faef rozdělávala za pomocí křesadla, troudu a kopky klacíků oheň. Muž seděl opřený o strom a mlčky ji pozoroval.
„Kolik je asi na světě blondýnek, které by dokázaly v tomhle větru rozdělat ve skoro úplné tmě oheň?“ řekl potichu a s chabým úsměvem.
Faef se na něho podívala.
„Nevěděla jsem, že barva vlasů rozhoduje o míře zručnosti,“ řekla potom a před ní vzplanul jasný plamen.
„Co jsi vlastně zač?“ zeptala se po chvíli.
„Jsem Koxub, čaroděj s hnědýma očima,“ řekl.
„To jsem si všimla, že máš hnědé oči, proč mi to říkáš?“
„To je titul. Když někdo nechá prostoupit své tělo magií, začne se měnit barva jeho očí. Když jsem byl pouhý učedník, měl jsem černé oči. Nedávno jsem však udělal zkoušky a teď mám oči hnědé.“
„Takže čaroděj druhého stupně?“ zasmála se Faef. „To by ses mohl hodit. Jaké jsou ostatní stupně?“
„No, jde to v tomhle pořadí: černé, hnědé, šedé, světle oranžové, oranžové, světle zelené, modré, světle modré, zelené, světle červené a nakonec rudé.“
„Takže máte jedenáct stupňů?“
„Jo. Můj otec měl oranžové oči, když umíral,“ řekl.
Faef se ho ještě víc zželelo.
„Co vám vzali?“
„Všechno,“ řekl. „Nic moc cenností, ale byla tam i má kouzelná hůl a tu těžce postrádám…“
„Bez ní nemůžeš kouzlit?“
„Můžu. Hůl sama o sobě nepomáhá v kouzlení, ale funguje spíš jako odkladiště magické energie. Magická energie čili mana je přímo ve mně. Při kouzlení ji ztrácím, ale odpočinkem se zase dobíjí. Může se ale dobít jen na určité maximum – mé tělo má určitou kapacitu. Když mám hůl, tak se část energie uchová i v ní a já se tudíž můžu dobít až o třetinu víc, než normálně. Což je k některým obtížným kouzlům nezbytné.“
Faef jen zakroutila hlavou. Takové složitosti.
„Jak ta hůl vypadá? Možná bych ti ji mohla donést zpět.“
„Cože? Jak?“
„To už je moje starost,“ řekla Faef.
Křoví se rozhrnulo a vrátil se Kahahar s půl metrákem roští. Mezi roštím byla i prkna, v některých byly dokonce ještě hřebíky. Kahahar zřejmě sebral i nějaký krmelec. Faef ukázala na svůj batoh se slovy: „Jsou tam nějaké zásoby. Já se za chvíli vrátím, počkejte tu.“

Po téhle téměř neviditelné lesní cestičce nešla zdaleka poprvé. Došla až ke kolmé skalní stěně. Na chvíli se rozhlédla kolem sebe a potom neomylně stiskla mechem obrostlý kámen. Něco cvaklo. Faef řekla banditské heslo a kus jeskynní zdi se otevřel. Vešla do temné jeskyně, prošla chodbou a zaslechla, jak se za ní dveře zase s rachotem zavírají.
„Chlapi! Podívejte se, koho nám to tu bohové přivedli! Není to Faef?!“ burácel bohatě zarostlý lupič s páskou přes oko.
Zjevně už měli všichni v místnosti trochu vypito. Faef se k nim posadila a přitáhla si láhev vína.
„Už se mi po vás, hoši, stýskalo,“ řekla s tím nejandílkovštějším úsměvem. „Jakýpak byl dneska den?“

Koxub se probudil v mokré trávě. Nadzvedl se na loktech a mžoural do denního světla. Náhle si všiml, že před ním leží jeho dlouhá vyřezávaná hůl. Vzal ji do ruky a rozhlédl se kolem sebe. Na druhé straně doutnajícího ohniště ležela v trávě Faef a spokojeně spala. Kahahar už byl na nohou a starostlivě se na ni díval.
„Ona pořád spát a divný zápach, nebýt ona pro… pro…“
„Prokletá?“ podivil se Koxub.
Faef se ze spánku usmívala. Ta určitě není prokletá. A táhlo z ní víno. Znovu se podíval na hůl a na ni. Nic nechápal.
„Prokletá není určitě a ten zápach, to je jen víno. Krom toho, rozhodně to voní líp než ty. Bez urážky.“
Kahahar ho změřil pohledem a přemýšlel o tom, co právě slyšel. Co si to dovoluje? Ani se neznají a už si ho dovolí urážet.
„To být urážka,“ řekl Kahahar.
„Dobře, tak se omlouvám. Každému voní něco jiného. Mě víno nevadí, ale pozvracené cáry košile ano.“
„Já v noci moc jíst a nešlo to dobře strávit,“ řekl Kahahar a ukázal na kompletní kostru jelena.
Kde chytil jelena bylo pro Koxuba záhadou. Kahahar skoro půl hodiny přemýšlel a potom řekl:
„Ty člověk, ona taky člověk. Myslíš, že ona nemít ráda mně, když ona probudit a vidět moje oblečení?“
„Přesně tak,“ souhlasil Koxub.
Kahahar ze sebe honem košili i kalhoty serval a odhodil do lesa. Fuj, pomyslel si čaroděj.
„Ještě se vykoupej tam v tom potoce a bude to ideální.“
Kahaharovi se slovo ideální zdálo podezřelé a tak začal tlumeně vrčet.
„Vykoupej se a ona,“ čaroděj ukázal prstem na spící dívku, „tě bude mít víc ráda.“
„Víc? To jako moc?“ přemýšlel Kahahar nahlas.
Koxub kývl hlavou a Kahahar odešel směrem, kde hučel potok.

Faef se probudila a první, co viděla, byl Koxub. Poprvé se viděli za denního světla. Chvíli mlčeli a potom řekl Koxub: „Děkuji ti za všechno. Ale ta hůl…“
„Neřeš to,“ řekla prostě a posadila se.
Hlava se jí ještě trochu točila. Vypila toho víc, než měla původně v plánu.
„Nevím, jak bych ti to oplatil,“ řekl.
„Mohl bys mi třeba magicky nabít tenhle hřeben? Slyšela jsem, že se to na východě normálně dělá.“
„Ale to je maličkost,“ usmál se Koxub, dotkl se hřebenu, slabě zajiskřilo a podal jí ho zpátky.
„Teď bude při česání vytvářet magický nános kondicionéru. Krom toho bude vlhké vlasy automaticky vysoušet a navíc bude vlasy nabíjet slabým tužícím kouzlem.“
„A já jsem myslela, že bude sám česat,“ řekla Faef trochu zklamaně.

Po chvíli opět vyrazili na cesty. Faef sice chvíli nechápala, proč jde Kahahar jen ve spodním prádle, když ještě včera měl kalhoty i košili, ale Kahahar nic neříkal, a když se zkusila zeptat Koxuba, řekl: „Radši se neptej.“

„Cestovali jsme do města Olplup, které by mělo být za tamtěmi kopci,“ řekl Koxub, čímž potvrdil, že mají stejnou cestu.
„Jeli jste obchodovat?“ zeptala se Faef, která Olplup znala velmi dobře.
Není divu – vždyť zámek, který kdysi patřil její rodině byl pouhých pět mil od tohoto města. Často tam chodila s chůvou nakupovat. Lidé ji tehdy poznávali – byla to dcera dobrotivého barona. Většina z nich k ní byla uctivá a měla ji ráda. To bylo tehdy. Dnes vládl nad celou zemí strach a ona byla pro lidi obyčejnou zlodějkou.
„Ne, na zámku, který je poblíž se stala nějaká záhadná vražda. Kdosi soudí, že by to mělo mít něco společného s magií, tak tam povolali otce. Přinejmenším jim povím tu hroznou zprávu o otcově smrti.“
„Nevypadá to, že by tě to nějak hodně zarmoutilo,“ řekla Faef.
„Nebyli jsme si moc blízcí,“ řekl Koxub jednoduše.
„Koho zavraždili?“ zeptala se Faef a přála si, aby v jejím hlase nebylo poznat žádné vzrušení.
„Nevím.“
Celý den proběhl v klidu. K večeru se zase utábořili. Faef připravila ohniště a už chtěla začít škrtat, když se ozval Koxub: „Dovolíš?“
Potom máchl holí ve vzduchu a z ohniště vyšlehly plameny.
„Lidé jsou vždycky strašně vystrašení,“ říkal potom Koxub. „A přičítají magii úplně všemu. Úplně stačí, když někdo někoho zabije sekerou a potom nakreslí křídou na zem pentagram. A podle nich už je v tom magie. Vlastně to tak je skoro vždy, jen jednou jsme přišli k opravdové kouzelnické vraždě.“

Kahahar i Koxub spali, Faef držela zrovna hlídku. Neslyšela nikoho přicházet, ale její šestý smysl ji zničehonic varoval před nebezpečím. Nestihla však nic udělat. Jedna ruka jí přikryla ústa, druhá jí za zády chytila obě ruce. Ten někdo ji chytil a nesmírně tiše odvedl asi sto metrů do lesa. Faefina mysl horečně přemýšlela, co se teď stane.
„Psst,“ ozval se za ní známý hlas. „To jsem já.“
A pustil ji. Faef se otočila a spatřila Keboze.
„Ty?“ podivila se šeptem.
„Jo, já. Musím ti něco říct.“
„Tak mluv,“ vybídla ho Faef a opřela se o strom.
„Chtěla by ses s námi zúčastnit obrovské krádeže? Největší za posledních sto let, možná největší, která kdy byla provedena v tomto kraji!“
„Co to bude?“
„Nedávno se Dsoes rozhodl, že ukradneme Krvavé oko. Slyšela jsi někdy o něm?“
Faef zatrnulo u srdce. Krvavé oko! Jak by o něm neslyšela. Její vlastní otec ho donesl ze své válečné výpravy. Všichni znali ten příběh, jak sám se svým mečem zničil mocného černokněžníka a vzal si na oplátku černokněžníkův čarovný kámen. Když ho skropil vlastní krví, která mu prýštila z mnoha ran, kámen navždy zrudnul a vyšlehlo z něj rudé světlo, které Kuxaha samotného vyléčilo a všechny nemrtvé, kteří na něj dotírali, spálilo na prach. Od té doby ho Faefin otec choval na zámku jako oko v hlavě. V poslední době slyšela zvěsti, že Tedof sám, i když by jako vladař měl být v hlavním městě, se zdržuje v jejich zámku, kde se snaží využít sílu Oka. Kdoví, proč si ho nevezme do královského paláce.
„Slyšela jsem o tom. Prý tam je teď plno stráží a celý hrad je nedobytnou pevností. A prý tam je i samotný král. Snaží se ten kámen zneužít,“ řekla tiše.
„Ano, ale my ho ukradneme. Věděli jsme, že budeš do tohoto města putovat, říkala jsi to. Také jsme věděli, že vždy, když se někde stane nějak podezřelá vražda, volají k tomu čaroděje. Jedna a jedna jsou vždycky dvě.“
Faef začínala pomalu chápat.
„Aha. Takže vy jste někoho zabili tak, aby to vypadalo jako napadení kouzlem. Věděli jste, že tam povolají čaroděje, tak jste ho nechali přepadnout a nastražit mi do cesty. Věděli jste, že jedině takhle se můžu dostat do zámku a Oko ukrást. Je to tak?“
„Přesně. Ale nemusíš ho krást, stačí, když to tam trochu očíhneš.“
Faef se zamyslela. Nebylo by špatné získat zpět rodinné bohatství. A příležitostně se i… …pomstít. Příležitostně? Jak může vůbec takhle myslet. Pomsta je přece hlavní! Vrazí Tedofovi dýku do srdce!
„Dobře,“ řekla. „Kde se sejdeme?“
„Ve městě jsou tři hospody. Jednu před měsícem Tedof zavřel. Druhá je vlastně jenom špinavý pajzl v jedné zapadlé uličce. Zbývající hostinec tedy nemůžeš nenajít. A tam se setkáme.“
Faef kývla hlavou a Keboz se ztratil v šeru. Cestou zpátky měla Faef trochu výčitky svědomí. Přemýšlela o zbytečné smrti všech těch kupců z karavany, Koxubova otce a někoho ze zámku. Opravdu to nešlo jinak? Určitě šlo, ale když Dsoes řekne, že se to udělá takhle, tak se to takhle skutečně udělá. Došla k ohni. Chvíli ještě hlídala, potom probudila Kahahara a natáhla se do trávy. Co vlastně jsem? Znám nějaké slitování? V životě nikoho nezabila zbytečně. Čaroděj byl lidojed, celé město se ho bálo. Jinak to bylo vždy v sebeobraně. Ale stejně… Kradla. Pohrdala zákony. Ale to by přece neměla! Ty zákony mají smysl. Je pravda, že sedm desetin lidu jsou chudáci bez domova, ať už sirotci nebo váleční veteráni, co nemají kam jít. A pro ty v téhle zemi plné práv není žádné místo. Žádný zákon neříká těm, co jsou tak nechutně bohatí, že si kupují drahé zlaté nesmysly aby šli a dali žebrákům po zlatém. Vždyť, u všech bohů a ďáblů, za pět stříbrných se dá poobědvat (sice jenom placky, ale to je pořád lepší než syrové krysy). Všichni říkají, ať pobudové nekradou, ale práci pro ně nemají. Faefina mysl byla plná otázek a ona se jen převalovala a nemohla spát. Proč je taková? Protože k ní byli někteří lidé krutí a ona teď je stejná k jiným? Musela vždycky zakoušet taková muka. Každou hodinu. Celý den. Sedm dní v týdnu. Po celý rok. Když byly Vánoce, jen nakukovala do lidských oken, z nichž sálalo příjemné žluté světlo (jak velký kontrast oproti šedivé a tmavě ulici). Vždy se podívala dovnitř, kde se děti radovaly ze svých dárků, kde hořel krb, a kde byla radost přímo hmatatelná. A ona jenom brečela a její slzy ji na tváři mrzly. Když ji některý dospělý spatřil přes okno, když tam spatřil smutnou a mrznoucí jedenáctiletou holku, co asi tak udělal? Pozval ji dovnitř a dal ji aspoň chleba s máslem? Ani jednou. Ani kněz, o němž se říkalo, jak je dobrý, to neudělal. Zatahovali záclony a jí pak nezbývalo, než sedět opřená o zeď, tisknout si kolena pod bradu, zabalovat se do zavšivených dek a vzpomínat. Vánoce byly pro ni tak smutné. Ale proč si na to vzpomněla zrovna teď? Proč teď hodnotí, jestli žila správně? Už to nevydrží, zblázní se. Proč je tak sama? Posadila se a dívala se do ohně.
„Faef spát ne?“ zachrčel Kahahar.
Chvěla se jí brada. Snažila se vzlykání držet v sobě. Dařilo se jí to, nevydala ani hlásku. Ale slzy zastavit nemohla. Ve svitu ohně se třpytily jako jiskry.
„Faef smutná? Faef smutná, že Kahahar donést špatná květina?“
„Ne, Kahahare,“ řekla. „Ty jsi ten poslední, od koho bych to čekala, ale jsi za posledních bezmála deset let jediný, kdo mě chtěl potěšit. Bude to dobré.“

Pokračování příště...