|
Den První: PrologIsdanil - Fantasy - 14. 05. 2007 - 2162 přečteníTěžko říct, jak přiblížit jeden z plánovaných Deseti Dní. Je to mé nejstarší dochované dílo (starší jsem nekompromisně smazal), tedy tříleté. Přes své stáří prošlo velmi malou korekturou, a to ne proto, že by bylo kvalitní, právě naopak. Jen jsem si k němu za tu dobu vytvořil zvláštní vztah a tak doufám, že čím víc čtenářských a autorských tipů dostanu, tím lepší se stane. Fantasy příběh rozdělený na deset částí kombinující dark a detektivní styl.
Někdo klepal na dveře.
„Vstupte,“ řekl mužský hlas. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil muž v modré uniformě. „Á, copak mi to městská hlídka nese tentokrát? Dobré zprávy, desátníku?“ ozval se tentýž hlas.
Desátník byl mladý, silný, asi dvacetiletý muž. Jeho tvář, jindy veselá a žoviální však byla téměř šedá a výraz vypovídal o silném rozrušení.
„Obávám se, že ne, pane,“ soukal ze sebe nervózně desátník. „Našli jsme...něco...radši byste to měl co nejdřív vidět, pane.“ Poslední slova téměř zašeptal.
„Dobrá, když je to tak naléhavé. Počkejte na chodbě, hned za vámi přijdu.“ Desátník za sebou zavřel dveře. Muž přešel k vysoké dřevěné šatní skříni. Uvnitř visela jediná uniforma. Celá černá s královským osobním znakem vyšitým na levém rameni. Dávala všem najevo, že její vlastník patří k Vyšetřovatelům. Oficiálně se této jednotce říkalo „Útvar pro odhalování utajovaných skutečností“, ale všichni jim jednoduše říkali „Vyšetřovatelé“. „Tak pojď holka, trochu tě provětrám,“ pronesl tiše a začal se oblékat. Poté otevřel malou zásuvku ukrytou na zadní straně skříně a vytáhl z ní podlouhlé pouzdro. To obsahovalo dvě dýky s dlouhou, úzkou čepelí a malý samostříl. "Tohle snad nebudu potřebovat,“ pomyslel si, ale stejně si je vzal. Vždycky si je bral. „Dobrá, desátníku, veďte mne,“ řekl, když vyšel na chodbu.
*
Noc byla velmi tmavá.
Hustá šedá mlha se rozlévala v ulicích jen tu a tam osvětlených řídkým osvětlením. Desátník však šel na jisto a již za půl hodiny dorazili ke konci své cesty. Pod narožní lampou se shromáždil početný dav čumilů. „Ustupte, občané! Městská hlídka, prosím, rozejděte se! Zde není nic k vidění!“ křičel zkušeně desátník a razil cestu davem. Ze skupiny se oddělila postava a svižným krokem se blížila k dvojici. „Á, zdravím vás, pánové. Pane kapitáne, mohl byste prosím říci támhletěm vzorným příslušníkům strážců zákona, že má přítomnost při vyšetřování je vyžadována dle předpisů?“ řekl dobře oblečený muž s kufříkem. Doktor Victorius byl drobný mužík kolem čtyřiceti. Vlasy již měl mírně prošedivělé, avšak ve tváři zatím vypadal poměrně mladě. Ve městě pracoval již drahně let, avšak Khontis byl poměrně klidné město, a proto nebylo třeba využívat jeho služeb příliš často. „Samozřejmě, že vaše pomoc při vyšetřování bude vítána,“ odpověděl Vyšetřovatel s lehkým úsměvem. „Tudy, pane,“ nadhodil již viditelně nervózní desátník a vedl je davem až k místu, kde dva příslušníci městské hlídky hlídali vchod do boční uličky. „Tak, chlapi, co se tady stalo?“ otázal se Vyšetřovatel zostra. Strážníci se podívali jeden na druhého. Poté promluvil starší z nich: „Pane, támhleten chlapík,“ ukázal na muže, kterého zrovna vyslýchal jejich kolega, „nám nahlásil nález mrtvoly, a řval u toho jak střelený. Ňákou chvíli nám zabralo, než jsme ho dostali do příčetného stavu. To víte, pořádný lok domácí hruškovice vás pořádně…“ „Ano, ano, ušetřete mne podrobností. Raději mi ukažte to překvapení.“ Kapitán už ztrácel trpělivost. „Ale musím vás varovat, pane, není to hezkej pohled.“ S těmi slovy je zavedl hlouběji do uličky. Temná zákoutí mezi pavlačovými domy nikdy nebyla příjemná, ale toto místo vyvolávalo ten nejhlubší smutek, dusilo byť jen tu nejnepatrnější radost. Toto místo páchlo špatností tak koncentrovanou, že vyvolávalo pocit téměř fyzického vjemu. „Nevnímej to,“ pokáral se v duchu Speciál. Nešlo to. „Pane kapitáne Isdanile, je to támhle za rohem, omlouvám se, ale já dál už nemůžu. Nesnesu to,“ řekl smrtelně bledý strážník. „V pořádku, můžete se vrátit na strážnici. Už vás nebudeme potřebovat.“ Strážník roztřeseně zasalutoval a odešel.
Kousek před nimi ulička prudce zahýbala doleva. Tedy, alespoň to tušil, protože s každým krokem tma jakoby houstla. Ať již to byl jen klam či nějaké zvrácené kouzlo okamžiku, Isdanil cítil, jak ho to táhne dál, téměř jako vzdálené volání. Za rohem se jim otevřela hrůzná scéna.
Ulička končila vysokou zdí do půli ponořenou v odpadcích. Na nich leželo tělo.
Viděl už hodně mrtvol, ale na tuhle nikdy nezapomene. Ty oči. Tohle prostě nemohly být oči člověka. Říká se, že oči jsou obrazem duše, ale tyhle oči postrádaly pigment, duhovky, vlastně byly úplně černé. Jakoby pohlcovaly vše kolem sebe. Tak…mrtvé. Doktor s profesionální neochvějností přistoupil k mrtvole a začal ji prohlížet. Tělo bylo oblečeno ve špinavých, ve tmě těžko rozlišitelných hadrech. Kromě něj nebylo kolem nic zajímavého k vidění.
Isdanilovu pozornost upoutal nějaký lesklý předmět. Vykročil tím směrem
„Co se děje, pane?“ otázal se desátník.
„Pojďte sem, něco jsem zde objevil,“ houkl Isdanil přes rameno. V prachu se zde válel nějaký kus kovu na řetízku.
„Tak co si myslíte, že to je, desátníku?“
„No...nejsem zrovna zbožný člověk pane, ale myslím, že tohle nosí Sirialovi kněží...?“ odpověděl váhavě desátník.
„Správně...je to Sirialův svatý symbol.“ „Ale co by zde dělal Sirialita? Ti snad ani nevycházejí z chrámu...“ Teď už zněl desátník zmateně. "To nevím. A řekl bych, že se to už ani nedozvíme. Hádám, že támhleta mrtvola," řekl a ukázal směrem, kde tušil tělo, "byla kdysi Sirialovým knězem."
„Pane, smím něco namítnout?“
„Samozřejmě,“ odpověděl s klidem Isdanil a v ruce přitom bezděčně obracel svatým symbolem. „Kdo by zabíjel Sirialova kněze? Většinou nemají víc, než své šaty a knihy a dokonce i ten stříbrný přívěsek mu nesebrali.“ „A to je to, co mně zaráží,“ odvětil nepřítomně kapitán. „Tak, pánové, tady jsem skončil. Popravdě, nemám k tomu moc co říct, více ukáže až pitva,“ ozval se doktor Victorius a zaklapl svůj kufřík. Isdanil si strčil svatý symbol do kapsy a narovnal se. „Vypadá to, že tady už jsme hotovi,“ řekl a vykročil směrem k východu z uličky. "Desátníku, pošlete sem pár chlapů, ať tělo odnesou přímo k doktorovi“. Už byli téměř za rohem, když ucítil silné zamrazení v zádech. Bleskovým pohybem se otočil a krev mu ztuhla v žilách… „Kde je to tělo?“ Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]  Upozornit emailem  Vytisknout článek
Komentáře na Facebooku: Komentáře na Postřehu:
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
