Nad celým Illusiem se vznášel řídký dým a z vyšších domů visely královské prapory. Vzpoura byla potlačena. Na náměstí bylo shromážděno několik zlomených nebo naopak králi nakloněných lidí. Všichni upírali oči na černou látkou potažené lešení, na němž byl jediný špalek. Špalek, na nějž měla ten den nejméně pětkrát dopadnout těžká katova sekera.
„Už je vedou!“ vykřikl kdosi.
A skutečně. Od radnice přicházel sám král, obstoupený svými strážemi a nejvyššími rádci, úředníky i generály. Za ním kráčelo nevelké procesí vojáků a hned za nimi odsouzenci se strážemi – smutná a tichá šermířka, vrčící barbar připomínající vlka v zajetí, vzpouzející se gladiátor, hrdý rytíř a nakonec zuřivý Kahahar, neuvěřitelně spoutaný a držený asi třiceti vojáky. Král vystoupal na lešení. Následoval ho jen jeden generál, jeden rádce a dva ochránci, zbytek zůstal dole a obstoupil lešení ze všech stran.
„Nyní uvidíte, jak umírají podlí vlastizrádci, kvůli kterým muselo trpět celé tohle město. Jejich příkladu budou následovat i další, bude-li to nutné,“ zvolal a sestoupil ze šibenice.
Potom předstoupil jeho rádce a začal nahlas předčítat, čím vším se provinili.

Ve stejnou dobu Faef a Koxub cestovali lesem, když tu Faef něco spatřila. Dole, pod mírným svahem, u mělkého potůčku, se napájelo stádo úžasných zvířat. Byli to krásní bílí koně s velkými křídly – pegasové. Mezi nimi chodila malá pixie. Přišla až k Faef a Koxubovi.
„Nemáte moc času, přátelé,“ řekla jim dětským hláskem. „Vezměte si dvě z těchto zvířat a spěchejte do Illusia. Jinak si začnou hrát bez vás.“
Faef si uvědomila, že pixie vlastně neví o existenci zla. Hrát bez vás. Proboha, vždyť poprava už musela snad začít nebo co! Faef se vyhoupla na jednoho pegasa, Koxub na druhého. Nebylo třeba mu nic říkat, ušlechtilé zvíře samo poskočilo a už letělo nad lesem.
„Podívej!“ vykřikla najednou Faef a ukázala Koxubovi dolů.
Ukazovala nedaleko sopky, kde byla hořící chaloupka obklíčená královskými vojáky.
„Baba Jaga! Zemřela!“ křičel Koxub. „Nestihla nám pomoct!“
„Zatraceně! Jenom ať nepřiletíme pozdě!“
A pegasové ještě více zrychlili.

Strážní dostrkali Mayu před špalek a donutili ji pokleknout. Alexandr řval a zmítal se v řetězech ještě silněji. Napínal svaly, až mu v kostech praskalo. Maya položila hlavu na špalek a podívala se na Alexandra. Už to nevydržela déle. Stekla ji po tváři slza. Musela hlavu otočit na druhou stranu. Přes zaslzené oči najednou spatřila, jakoby na jedné střeše stála žena v bílém rouchu a usmívala se na ni. Sekera zasvištěla vzduchem, projela masem a přesekla kost. Na dřevěnou podlahu s dutým zvukem dopadla katova noha. Asi půl vteřiny nevěřícně zíral na sekeru ve vlastní ruce a potom se svalil k zemi. Z useknuté končetiny mu stříkala krev na všechny strany. Strážní rychle uklidnili nepokoje a vyděšení začali shánět jiného popravčího.
„K čertu!“ ozvalo se asi po deseti minutách hádek zaklení. „Zabiji je klidně sám.“
Prohlásil to král Tedof. Okamžitě vyběhnul na lešení, chytl Mayu pod krkem a surově s ní praštil na špalek. Odstoupil, rozkročil se a pozvedl meč. Vtom však všichni užasli, neboť nad městem spatřili dva překrásné letící koně. Faef natáhla luk a vypustila šíp, který se objevil. Šíp projel Tedofovi krkem.
„Zabila jsem ho!“ zvolala omámeně Faef.
Jenže Tedof jen pohrdavě chytil rukou šíp a vytrhl si ho z těla. Z rány na krku mu vytekla hustá fialová kašovitá krev. Odhodil šíp k zemi a ukázal prstem na pegase. Z konečku ukazováčku mu vyšlehl dlouhý a úzký plamenný jazyk. Ten zasáhl přímo do břicha pegase, na němž Faef seděla. Vyskočila na poslední chvíli, protože zvíře vzápětí vzplanulo a padalo jako ohnivá koule k zemi. Koxub vystřelil jako blesk, chytil padající Faef a prudce se snesl k zemi. Oba seskočili a Faef v rychlosti vypálila dva šípy. To už se Kahaharovi, šťastnému z toho, že vidí Faef, snad ztrojnásobila síla a přetrhl ty mocné řetězy, jako by byly z papíru. O to lehčí pro něj bylo osvobodit z pout ostatní. Začala řežba. Maya stála na vrcholku schodů vedoucích na lešení a zkopávala z nich vojáky, kteří se k ní drali. Kahahar odhazoval muže na střechy okolních domů, Alexandr vytrhl jednomu z vojáků píku a prudce s ní útočil; jedním koncem podrážel nohy, druhým probodával hrudníky. Krvežíznivá Kovadlina zařval, vytrhl z lešení prkno a začal se s ním ohánět jako s kyjem; jednou ranou složil k zemi až tři vojáky. Koxub vyslal do největšího hloučku řetězový blesk, který jejich těly prosvištěl jako úhoř říčním bahnem a který jejich začernalé kosti rozhodil po okolí. Faef zpočátku jen běhala kolem bojiště a snažila se najít Tedofa. Jenže po tom jako by se země slehla. Otočila se tedy zpět k bojišti a na zápěstích jí naskočily čepele. Plavným skokem proletěla kolem jednoho vojáka a ještě za letu ho zasáhla do obličeje. Po dopadu udělala kotoul a opět stála na nohou.
„Na čem jsi to přiletěla?“ zvolala na ní Maya, která právě čelila útokům královské stráže a stála nedaleko od Faef.
„To je na dlouhé povídání,“ odvětila Faef a prudce vytrhla čepele z dalšího umírajícího muže.
Krátce zaváhala při pohledu na zakrvácenou mrtvolu. Chyba. Nebýt Mayina bleskového krytu mečem, byla by Faef na dvě půlky.
„Ustupujeme!“ vykřikla Faef, když se vzpamatovala.
Spatřila Baerbela, jak krátce kýve hlavou a dává se do běhu. Ostatní ho vzápětí následovali. Jen Kahahar ještě chvíli drtil lebky, než se za nimi vydal. Byl to šílený běh – celé město bylo plné královských vojáků a ti na ně útočili ze všech stran. Nad nimi poletoval zbývající pegas – z jeho očí vystupovaly úzké sloupce oslnivě bílé záře, která spalovala všechny vojáky, kterých se dotkla. Nakonec se do něj zabodalo několik šípů a on se zřítil k zemi. Po dopadu explodoval v bílém záblesku. Z místa jeho dopadu vyšel obrovský rytíř v zářivé zbroji s mečem tak bílým, až oslepoval. Vždy když seknul jeho meč jakoby se podoben blesku prodloužil na desítky metrů a zabil desítky vojáků. Nakonec se i rytíř rozplynul v hejno zářivých světlušek, které se rozletěly po městě. Tak skupina bojovníků nakonec šťastně opustila Illusium a už podruhé z něj bez oddechu utíkala pryč do lesa. Faef se naposled otočila a natáhla tětivu. Tentokrát už však nemusela vypouštět šíp – už je nikdo nepronásledoval. Přešli z běhu do rychlé chůze a spěchali známým směrem co nejdál. Nakonec přešli do pomalejší chůze a teprve se západem slunce zastavili. Faef si už uvědomovala obrovský hlad a únavu. Dva dny nejedla a nespala. Koxub to snášel snad ještě hůř. Jediný Kahahar vypadal dobře. Dokonce se i najedl, protože z jednoho stromu serval kůru a začal ji zuřivě žvýkat. Zbytek skupiny ležel nehybně v trávě.
„Zase jsi nás zachránila, Faef,“ řekl Alexandr. „Ale způsobem, který vůbec nechápu. Pořád nic a pak najednou přiletíte na okřídlených koních a s lukem, ze kterého jsi střílela tisíce šípů, aniž bys u sebe měla nějaký toulec. A pak ten zářící rytíř...“
„To nám musíš vysvětlit,“ řekla Maya.
„Nejdřív vy,“ ozval se Koxub.
„Hrůza,“ vyplivl ze sebe Krvežíznivá Kovadlina a praštil se pěstí do čela.
„Nevím, ale bez tvého vedení a Koxubova ohně,“ řekl Baerbel a zakroutil hlavou, „to bylo horší, než jsme čekali. Navíc jich bylo trochu víc a nakonec dokonce přišly posily. Je fakt, že Kahahara posedlo takové běsnění, až jsem si začínal myslet, že to vyhrajeme.“
„To je pravda,“ řekl Krvežíznivá Kovadlina, „Kahahar byl jako šílený stroj na zabíjení. V naší vesnici bylo hodně mocných válečníků, ale žádný jako on. Lámal lidi jednou rukou, házel je do dálky, jako by to byly šišky. Když někdo schytal jeho kopanec, letěl vzduchem. Když někoho praštil pěstí, udělal z něj krvavou kaši. Šípy se od něj odrážely. Vyhráli bychom. Ale potom to přišlo.“
„Bylo to strašné,“ ozvala se Maya, která byla zrovna v Alexově objetí.
Baerbel vyprávěl: „Ze země začali vyskakovat zplozenci pekla. Třímetroví síroví démoni, páchli, slzely z nich oči a kam šlápli, tam vzplanul jedovatý žlutý plamen. Kahahar dva z nich rozdrtil, ale potom už byl celý do žluta a nakonec padl na kolena. Snad deset minut do něj vojáci bodali píkami a on kolem sebe stále máchal rukama. Teprve pak omdlel. Když se probudil, jakoby ztratil vůli žít. Ta se mu vrátila teprve před chvílí.“
Faef se podívala na neandrtálce. Seděl v trávě a žvýkal kůru.
„Kahahare,“ řekla Faef.
Podíval se na ni a dokonce přestal žvýkat.
„Už nikdy nesundávej ze stromu kůru. Stahuješ ho z kůže zaživa,“ řekla přísně.
Kahahar na ni udiveně hleděl a nechápal.
„Strom to bolí,“ řekla Faef.
„Dobře, Kahahar ne ubližovat strom.“
„Fajn,“ Faef pokývala hlavou a usmála se na něj.
„Ale bojoval jsi statečně.“
„Dík,“ zavrčel.
„Prošli jsme zasvěcením divočině,“ řekl Koxub. „Už navždy budeme součástí lesa, kterému budeme pomáhat a který bude pomáhat nám.“
„Jak nám může pomoct les proti Tedofovi?“ řekl pochybovačně Alexandr.
„To jsi přece viděl,“ řekl Baerbel. „Takže, co budeme dělat?“
Faef se podívala na Koxuba a ten řekl: „Asi bychom měli jít k té černé věži, kde jsi byl s jejím otcem.“
„Předtím ale dokoupíme zásoby a najíme se,“ dodala Faef.
„Takže půjdeme zase přes Hellerau,“ řekl Baerbel.
„Přespíme tady?“ zeptal se Alex.
„Já bych pokračoval,“ ozval se Krvežíznivá Kovadlina.
„Ne, bude lepší si odpočinout,“ navrhla Faef a ostatní její návrh přijali.

Faef měla zrovna hlídku. Vylezla na malou vyvýšeninu, kde nebyly stromy. Přímo před ní se proti tmavě modré obloze tyčil černý kopec se zbytky hradních zdí na vrcholku. Místo, kde zažili tolik hrůzy. Sklonila oči a uvědomila si, že dole, pod kopečkem, mezi stromy v temnu, jsou dvě lesknoucí se oči. Dívaly se na ni a ona kupodivu necítila žádný strach. Klidně sestoupila dolů a vešla mezi stíny. Před ní slabě světélkovala éterická průsvitná postava známého hraničáře Kaxuse.
„Faef, ty teď patříš mezi nás? Prošla jsi zasvěcením?“ řekl duch.
„Ano, a také Koxub. Proto jsi sem přišel? Promluvit si se mnou?“
Ani jí nebylo moc divné, že mluví s duchem. Podvědomě cítila, že lidé, co zemřou, ale stále mají co ostatním říct, prostě jen tak nezmizí.
„Přijala jsi zasvěcení, ale uvědomuješ si vůbec, co to znamená?“
„Přišel jsi mě poučovat?“
„Ne. Přivítat. A zároveň tě o něco jménem lesa požádat. Víš přeci, že pomoc je vzájemná.“
„Vím. Divočina mi zachránila přátele. Jsem jí zavázaná.“
„V Jižním Pralese řádí děs, se kterým si samotná příroda nedokáže poradit. Zelení Elfové zmírají strachem, protože hrůza, jež má jistě mnoho společného s Dsuejským králem se blíží až k jejich lesnímu městu. Stromy černají a opadávají. Jen ty a Koxub jim nyní dokážete pomoci. Prosím, spěchej.“
S tím se hraničář začal rozplývat. Faef si na chvíli představila sama sebe, jak triumfálně vstupuje do osvobozeného města, které žádný smrtelník ještě nikdy neviděl a jak jí malé pixie děkují. Ale ne. Tady nejde o triumf, tady jde o záchranu životů. Musí věřit, že to nebyl jen Tedofův trik a že tam musí vyrazit. Vyšla zpět na kopeček a sešla z něj na druhou stranu, k ohništi. Posadila se na pařez a zahleděla do plápolajícího ohně, rozdělaného daleko od stromů, živeného spadanými větvemi. Vtom oheň nepřirozeně zrudnul a vyšlehl do výšky dospělého muže. Plameny už se líně nepřevalovaly, ale tryskaly vzhůru. V jejich prostředku se objevila zlobou zkřivená tvář. Faef ochromila nepředstavitelná hrůza.
„Tvá duše bude má!“ zaduněl hlas a oheň úplně zhasnul.
Měsíc se rozzářil do ruda a vzápětí úplně zmizel z oblohy. Hvězdy náhle spadly za obzor. Všude kolem nastala naprostá tma. A úplné ticho. Neslyšela oddechování přátel, neslyšela zvuky lesa, neslyšela nic. Byla sama, v temnotě a nekonečném tíživém tichu. Nic neviděla a to v ní probouzelo zoufalý pocit, že ji všechny bytosti z hlubin vidí a navíc se k ní pomalu blíží. Jakoby po ní natahovali své pařáty. Potom dokonce přestala cítit trávu pod nohama. Jakoby se země rozevřela a ona teď padala do hlubin. Cítila, jak kolem ní sviští vítr, jak stále nabírá na rychlosti. Vzduch začínal být čím dál víc ztuchlejší, těžší, teplejší a vlhčí. Vtom její ruku uchopila jiná ruka a ona vzhlédla nahoru. Jako maják v temnotě, jako jediný viditelný objekt tam byla Koxubova tvář. Potom se na obloze rozsvítily hvězdy a objevil měsíc. Les šuměl a Kahahar chrápal. Ležela zkroucená a zpocená na zemi, ruku jí svíral Koxub.
„Ničeho se neboj, jsi se mnou,“ řekl jí tiše a klidně.
Položila mu hlavu na kolena a pomalu se přestávala třást. Nic neříkala. Koxub se jí začal probírat vlasy. Takhle usnula.

Bylo ráno. Faef se probudila jako první ze všech. Ležela ve vysoké trávě, vedle Koxuba. Když se posadila, Koxub se také probudil a posadil. Faef se rozhlížela kolem sebe. Bylo ráno, ptáci zpívali a vítr si pohrával s listy na stromech. Otočila se na Koxuba a znovu mu padla do náruče.
„Ty sny nikdy nepřestanou. Zestárnu s nimi,“ řekla vážným hlasem.
„Zestárneš se mnou,“ reagoval Koxub.
Potom se začali probouzet ostatní a Faef jim vypravovala o Kaxusově zjevení a prohlásila, že je odhodlaná se do Jižního Lesa vydat.
„Pak tedy půjdeme všichni,“ pravil Baerbel.
O chvíli později, zatímco Koxub kouzly pomáhal vařit snídani (ze slepičích vajec, která se zde ráno záhadně objevila), potkal procházející se Baerbel Faef, jak se klečící nad studánkou češe očarovaným hřebenem. Vlasy měla ještě mokré, zřejmě se před chvílí ve studánce koupala. Taky bych potřeboval koupel, pomyslel si rytíř. Faef se po něm podívala a dále pokračovala v česání.
„Byli jste s mým otcem dobří přátelé?“ zeptala se ho.
„Byl jako můj bratr,“ řekl Baerbel. „Mám skoro stejné právo na pomstu, jako ty.“
„Slyšela jsem, že za jeho smrtí vězelo i něco víc, než jen Tedofova touha po moci. Prý to bylo proto, že můj otec zabil Tedofova bratra, když se ten pokoušel zabít starého krále. Ale také se říkalo, že můj otec sám chtěl svrhnout krále.“
Baerbel se posadil na kámen a povzdechl si.
„Tvůj otec nikdy nebyl žádný svatý. Byl jiný než já. Mě stačila služba bohu a lidem, on však byl ctižádostivý; celý život toužil po svém vlastním království. Jistě by mohl být schopným králem. Nevím, co se stalo té noci před jeho smrtí, ale myslím, že se spolu se Sadedem pokusil zabít krále…“
„Ne! To by přece neudělal!“
„No právě. Nakonec to nedokázal udělat a znovu se v něm probudily všechny rytířské ctnosti. Zabil Sadeda a netušil, jaká strašná spoušť jeho rodinu kvůli tomu postihne.“
„Zvláštní,“ řekla Faef. „Kdyby můj otec zabil tehdejšího krále, byla bych nyní princeznou a celá má rodina by žila. Ale on se slitoval a zemřel i se svou ženou a synem.“
„Myslím, že by na tebe byl hrdý, kdyby tě viděl,“ řekl Baerbel.
„Takovou by mě nechtěl.“
„Víš jakou tě chtěl?“ usmál se Baerbel. „Chtěl tě jako mladou, sebevědomou a slušně vychovanou dámu. Vždycky mi říkal, že si jednou jistě vezmeš mého syna.“
„Máš syna?“
„Už ne,“ řekl rytíř a mírně sklopil oči, hned je však zvedl a nepřestal se usmívat, „teď by byl silným mladíkem, o dva roky starším než ty.“
„Tebe to vůbec nebolí, že jsi ho ztratil?“
„Víš, Faef, když člověk dobře pochopí rytmus života a melodii smrti, už se pak netrápí pro ty, co ho opustili, ale přitom zůstávají s ním, věčně takoví, jací odešli. Krásní, mladí, veselí. Když vzpomínám na syna, nikdy ho nevidím umírat, přestože mi zemřel v náruči. Vždy ho vidím, jak cvičí s dřevěným mečem, jede na hříběti nebo přibíhá uřícený a veselý domů. Kdyby byli mrtví s námi, přáli by si vypadat tak, jak jsme je měli nejradši. Tvůj otec by tě určitě nechtěl životem provázet jako zakrvácená mrtvola nebo křičící raněný.“
Faef zavřela oči, potom je zase otevřela a zasmála se. Nebyl to veselý, ale přátelský a smířený úsměv.
„Měl jsi ženu?“ zeptala se.
„Měl. Krásnou. Nenechají mě dlouho čekat. Těším se, až budu mezi nimi.“
„Jaký je ten rytmus a ta melodie?“ zeptala se Faef.
„Jak si představíš zelený den?“ zeptal se Baerbel.
Faef bez přemýšlení řekla: „Jako bezchybnou přírodu, jako nekonečné planiny, nad kterými létají zelení, modří a žlutí ptáci, jako svět, kde leží hrdý vlk s hlavou vloženou mezi přední tlapy, kde letí třpytivý motýl a můžeš navždy ležet v trávě bez potřeby přemýšlet nebo se hýbat, kde ležíš spolu se všemi, kdo žijí i nežijí a všichni jsou tím navždy stejně okouzlení. Zelený den, to je když meče zarostou popínavými růžemi a žádný muž je nebude chtít pozvednout. Zelený den je vždy, když čestný člověk projde vysokým kapradím, poklekne a čeká, dokud mu les nedaruje mechem obrostlé klacíky, ze kterých pak bude v nekončící trpělivosti a klidu stavět malou čtvercovou chatičku. Na střeše příbytku, která bude tvořená jen naskládanými větvemi i s listím a jehličím, budou sedávat ptáci a spolu s člověkem, který si z jednoho klacíku vyřeže píšťalu, budou vymýšlet nové krásné písně, ne méně vznešené než mši v kostele a ne méně krásné než nejjemnější bardův zpěv, spojený s nejkrásnějšími tóny na housle, s tóny, které nikam nespěchají, které nemají žádnou rychlost, ale jen nekončící znělost a krásnou čistou melodii. Ptáci si budou stavět hnízda, do kterých budou klást vajíčka a před příbytkem bude sedávat liška i zajíc, aby vyslechli ty písně. A stěny domečku budou obrůstat břečťanem, který z něj udělá krásnou součást lesa. A kolem vykvetou úžasné červené i modré růže, které udělají kolem příbytku hustý, barevný koberec, v němž bude možný dlouhý a spokojený spánek, plný vonných snů, který tam budou moci trávit všichni, kdož budou milovat divočinu tak upřímně, jako miluje ona je. A na kopečku o velikosti skrčeného muže vyroste ze třpytivého semínka nízký a košatý strom, na němž poroste sladké ovoce hrající všemi barvami duhy. Zelený den, to je když klečí mladík v trávě a dívá se na dívku, o které si myslí, že je tak krásná, až se jí bojí dotknout, aby tím nezrušil čarodějnost okamžiku. Zelený den je, když z potůčku skrytého ve svěží zeleni padá voda do malé, půlmetrové prohlubně, ve které se tříští o kámen. A vedle toho je druhý vlhký kámen, na němž sedí malá žába, zelená jako jmelí a ta také pozoruje absolutní čistotu té vody. Zelený den, to je, když se nebojíme nikomu říct to, co si myslíme, když se nikdo nesměje, protože by mu bylo něco k smíchu, ale proto, že je šťastný. Zelený den je, když jsou všichni lidé upřímní, ale zároveň říkají samé krásné věci. Zelený den je, když se nikdo nebude muset ničemu přizpůsobovat a přeci budou všichni přirození a nenucení. Zelený den je modrá obloha, po které pomalu plují maličké mráčky, ze kterých nikdy neprší, je to moře, stejné jako ta obloha; tak stejně dokonalá nebeská modř, až se na obzoru slévají do jednolité krásné hmoty. Zelený den je, když ti, co nejsou s nebem svázáni, vidí jeho krásu a když nechápající a rozumní lidé se řídí citem, který je nikdy nesvede na scestí. Zelený den je, když víme, jak bychom měli zcela přesně říct to, co cítíme, když existují slova, na která neexistuje žádná deklinace ani konjugace a přesto dokáží pojmenovat jevy i věci. Zelený den je úsvit, paprsky procházející štěrbinou v úžasných a velkých mracích, které přicházejí až při západu slunce. Zelený den je, když všichni budou milovat věci, které zvyšují všeobecnou entropii, když nastane krásný chaos, ve kterém nic nebude stejné, ale vše jedinečné, neuspořádané, nenutící k přemýšlení a nádherné. Když nikdo nebude chtít nic systematizovat a když nebude toužit po ničem jiném, než aby zelený den neměl konce. Bude to, když budou hvězdy na noční obloze tančit mezi měsícem a obloukem polární záře, když budou blesky pomalé, tiché a přinášející radost. Zelený den je, když se všichni dočkáme toho, na co jsme čekali. Zelený den přijde, až porazím Tedofa.“
Baerbel se chvíli díval na Faef a pak řekl: „Není nic, co by tě zastavilo.“
Potom si odepnul pochvu s mečem a položil ji do trávy.
„Asi se budu koupat. Pomůžeš mi rozšněrovat zbroj?“
Faef kývla, přistoupila k rytíři a začala rozvazovat těžké kožené tkanice. Nakonec Baerbel sundal všechny pláty a položil je do trávy. Stanul tam jen ve spodním prádle. Faef odešla směrem k ohništi. Baerbel chvíli přemýšlel, potom se svlékl do naha a vstoupil do chladné vody.

Faef přišla k ohništi, kde už ostatní jedli smažená vajíčka. Pohlédla na kotlík, který se zde ráno záhadně objevil a ač byl dřevěný, klidně vydržel na ohněm, aniž by jen mírně zhnědnul či zčernal a vedl teplo stejně dobře jako kovový. Bylo v něm ještě docela dost smaženice.
„Usmažil jsem pouhé čtyři vajíčka, ale všichni jsme si dvakrát (Kahahar osmkrát) přidali, takže jsme jich museli sníst nejméně pětadvacet,“ řekl Koxub. „Zkrátka ta smaženice odmítá z kotlíku ubývat.“
„Tím lépe.“
A Faef se najedla. Potom přišel Baerbel, s pláty v náruči, a když se i on najedl, smaženice došla. Všichni byli sytí.
„Takže, proti čemu myslíš, že budeme stát?“ zeptal se Alexandr.
„Nevím, ale postavit se tomu musíme,“ mínila Faef.
„Jistě to má něco společného s těmi přepadeními, které nás nejméně třikrát potkaly. A taky s Tedofem,“ dodal ještě Koxub.
„No,“ Faef se postavila. „Vyrazme tedy.“
A byli opět na cestě.

Procházeli loukami, lesy, přes kopce a přes řeky. Obcházeli po březích rozlehlých jezer, na nichž vítr čeřil malé vlnky. Snesla se noc a oni spali. K ránu nalezli v trávě čerstvě upečený chléb, který došel, až byli všichni dosyta najezeni. Šli další den, míjeli háje, močály, rybníky. K večeru došli do Hellerau, kde nakoupili trvanlivé jídlo a zaplatili si nocleh. K ránu opět vyšli. Pomyšlení na krásný les stravovaný zlem hnalo Faef jako božský bič v zádech rychleji a rychleji kupředu. Přecházeli přes žlutovlasá pole i tajemné louky. V noci přespávali mezi pískovcovými masívy porostlými smrčky a lišejníky. Ráno pokračovali v cestě. Míjeli plácky, na nichž rostly hřiby i starodávné zříceniny, které se zřítily v dobách tak dávných, že je ani nejdávnější kroniky nepamatují stát. Vál proti nim lehký větřík, který Faef čechral vlasy a od Kahahara odháněl mouchy. Přišla opět noc. Noc uplynula jako inkoust stékající po bambusovém výhonku. A přišlo opět ráno, jako když starou zeď nahodíte novou maltou. Už dávno minuli poslední město, teď už šli především přírodou; lesy a loukami. K večeru tohoto dne konečně došli do Jižního lesa. Před nimi, jako zeď ukončující louku, stála široká hradba útlých stromů, rostoucích blízko u sebe. Vkročili spolu do lesa a přivítal je vlhký mírný chládek plný tajemna, podobně jako tomu bylo u Modré Borovice. Procházeli mezi tmavě zelenými kmeny stromů a přes tu všechnu majestátnost a zdánlivou nedotknutost cítili v lese tíseň a napětí. Bylo tam snad trochu více ticho, než bývá obvyklé.
„Cítím ve vzduchu spoustu strachu,“ řekla Faef.
„Nelíbí se mi to. Je to všechno moc tajemné,“ řekla tiše Maya.
Tu noc nerozdělávali oheň. Jen seděli opřeni o stromy a naslouchali dechu lesa. Faef se přitiskla ke Koxubovi a pomalu usnula. Celou noc se jí nic nezdálo. Opět přišlo ráno a společenstvo kráčelo dál lesem.
„Kam až půjdeme? Vždyť tenhle les je nesmírně rozlehlý!“ zeptal se Krvežíznivá Kovadlina.
„Zatím prostě jen hlouběji. Je-li zkáza tak velká, jak říkal Kaxus, brzy na ni narazíme. Sice zatím nevím jak jí budeme čelit, ale použijeme při tom veškerých sil,“ odpověděla mu Faef.

Poznámka: Některé pasáže jsou částečně podobné pasážím z článku Amö Puellas, Pugnö Cum Virï, protože tam v tom článku jsem citoval právě z této kapitoly.

Pokračování příště...