Axel Lonelake byl jiný než ostatní lidé. Narodil se s "jinou myslí" a doktoři jej označili za autistu, nesamostatného a defektního člověka. Ale kde je pravda? 

Haló? Slyšíte mě? Jestli jo, tak mi odpovězte. No tak! Já jsem věděl, že to nebude fungovat. Víte, to mi řekl Brian, že když budu na Štědrý den volat do větru, uslyší to všichni lidé, kteří budou zrovna venku a poslouchat. No, nevím, jestli to funguje. Počkat? Nebyla to odpověď? Takže mě slyšíte? Tak to vám musím všechno říct!

Jmenuji se Axel Lonelake a narodil jsem se roku 2043, takže mi je teď pět let. Myslím si, že to jsou ty nejdůležitější věci, které bych vám měl o sobě říct. Koneckonců, i děda to říkal – jednou když mluvil o válce, tak řekl, že člověk není víc než pár písmenek ve jméně a osm číslic (čtyři jsou rok narození a čtyři rok smrti, já jsem si to schválně přepočítal, je to správně, Brian se mi tehdy smál, že to počítám, ale já chci mít radši jistotu a děda stejně říkal „nesměj se mu, on za to nemůže“). Nevím, za co teda nemůžu. Nemůžu za hodně věcí – třeba když něco rozbije kočka, tak za to nemůžu, nebo když je venku škaredě, taky za to nemůžu, i když jednou mi máma vyprávěla, že když mají skřítkové špatnou náladu, tak venku taky prší, jenže já přece nejsem skřítek, teda aspoň myslím – jsem sice malý jako oni, ale oni prý umí lítat, no, já jsem to vlastně ještě nezkoušel, takže to nemůžu vědět určitě. Některé věci, které mi takhle rodiče řeknou, jsou opravdu nejasné a když je chci vysvětlit, tak se buď jenom smějí nebo zamračí a nemluví vůbec. Tak například jednou jsem byl u doktora, nevím proč, asi proto, že si neumím zavázat tkaničky a že netrefím domů, ale to přece nevadí, vždyť mi to tohle všechno udělá máma nebo Brian. Doktor měl na zdech plno obrázků – například takovou loď na moři, jenže ta loď vůbec nevypadala jako loď, protože byla z papíru a měla zvláštní tvary. Na dalším obrázku bylo několik postaviček u stolu a já jsem řekl doktorovi, že mi to připomíná Večeři v Emauzích. Doktor si se mnou začal povídat a hlavně se ptal, kde jsem viděl ten obraz. Řekl jsem, že byl v jedné knížce o Carravagiovi, kterou máme doma, jenže já zatím neumím číst, tak jsem si jen prohlížel obrázky, načež doktor pokýval hlavou, nasadil si brýle a začal si něco psát. Seděl jsem na židli, nudil se a klátil nohama. Doktorovi se leskly ty malé brýličky a mě napadlo, že s tou pleší, tlustým obličejem a lesklýma očima vypadá jako prase u nás ve chlívku a to mě rozesmálo.
„Čemu se směješ?“
Lekl jsem se, protože se na mě tak přísně podíval. Takhle se na mě dívá vždycky děda. Řekl jsem mu, že vypadá jako prase a on zrudl. Nevěděl jsem, jestli je rudý vzteky nebo se červená, ale děda říká, že upřímnost je nejlepší, takže se spíš červenal. Dělal potom se mnou taková hloupá cvičení, nechal mě skládat z papírů slona, jenže pak ho zase rozházel, tak jsem se urazil – proč bych mu měl něco skládat, když to zase rozhází? Chtěl po mně ještě jiné takové věci a byl asi spokojený, protože jsem mu všechno poskládal i spočítal. Pak se mě ptal na rodinu, ale já jsem si nemohl vzpomenout, jak se řekne bratr matky jinak, potom jsem ještě nevěděl jiné věci, na které se ptal. Chtěl taky vědět, jestli umím zavazovat tkaničky. Nevím, možná si myslel, že jsem jeho otrok a že mu je zavážu, pak jsem si všiml, že má nazouváky, tak jsem se mu zase rozesmál a řekl jsem, že je hloupý, protože nazouváky nemají tkaničky a proč ho to na vysoké škole nenaučili. Nakonec vytáhl ze stolu malou dětskou botu, no tím mě dostal. Řekl jsem mu, že ta je mu malá a já už mám svoje, ale on řekl, že jenom chce zjistit, jestli si umím zavázat tkaničky a já jsem řekl, že se stačilo zeptat a že kdyby se zeptal, tak mu řeknu, že neumím.
„A proč neumíš?“
Pořád se mě na něco ptal, až mi to bylo nepříjemné. Už tak se mi nelíbil ten smrad na chodbách – Brian říkal, že to je desinfekce a že tam být musí, jinak by tam byli bacili, což jsou jakoby takoví malí mravenci, ale ti vám vlezou do těla a udělají nemoc. Doktorovi jsem řekl, že to nemusím umět, protože mi boty vždycky zavazuje Brian a on řekl, že to ale nemůžu do školy a že mě tam nepustí. A já jsem byl najednou strašně nešťastný, že mě nepustí do školy, tak jsem se do ní těšil, Brian (ten je ve druhé třídě) mi pořád vyprávěl, jaké to tam je fajn a že mě tam naučí číst a sám si přečtu všechny ty tlusté knížky, které jsou v ložnici na nejvyšší poličce. A tak jsem se rozbrečel, i když normálně nebrečím, protože jsem muž a děda vždycky říká „slzami ženy je voda, slzami muže jsou letící pěsti“, čemuž jsem nerozuměl, jak by mohly pěsti lítat, když jsou na ruce? Jednou jsem se ptal, co tím myslel a on řekl: „To znamená, že když ti někdo ublíží, tak mu musíš taky ublížit, chápeš?!“
Jenže potom po sobě vždycky táta a děda křičeli, což nemám rád, jsou to přece kamarádi, tak proč po sobě křičí? Táta mi pak říkal, že když mě někdo praští, mám nastavit druhou tvář, protože to tak je v Bibli a děda, který byl ve druhém pokoji, křičel, že na Bibli kašle a táta zase, že jsem jeho syn, což samozřejmě není pravda, já nejsem ničí syn, jsem svobodný, takže jsem jenom svůj syn. No, teď jsem byl u doktora, nevěděl jsem co mám dělat a pláč přišel tak nějak sám od sebe.
„Nebreč. Já jsem přece neříkal, že nepůjdeš do školy. Jenom, že ve škole nebude pořád někdo, kdo ti bude zavazovat tkaničky nebo zapínat knoflíky.“
„To není pravda!“ vykřikl jsem. „Brian je taky v té škole a on mi to všechno udělá, protože on to vždycky dělá!“
„Ale on tady nebude vždycky, on jednou odjede na internát, nebo se dokonce ožení…“
„Ne!“ křičel jsem. „Jste zlý a chcete mi vzít bráchu! Je mu jenom sedm a nesmí se ženit! A vůbec, zakázali mi mluvit s cizími lidmi a vás vůbec neznám!“
Načež jsem utekl do čekárny a schoval se u mámy. Nevím, proč mě potom nechali v čekárně s Brianem a šli za tím doktorem. Říkal jsem jim, že je zlý a úplně hloupý, vždyť ani neví, že nazouváky nemají tkaničky, ale oni řekli, že si s ním stejně musí popovídat. Poslouchal jsem za dveřmi. Doktor říkal, že je zmatený a neví, jestli jsem idiot nebo génius, že to je nějaká nemoc nebo co, tak jsem začal z čekárny křičet, že nemůžu mít nemoc, vždyť tady mají dezinfekci a oni jenom zavřeli dveře, tak jsem se lekl, že si je doktor chce nechat, asi na nějaké zvrhlé pokusy, jako když mi Brian vyprávěl o šílených doktorech v Africe, kteří chtějí spojit gorilu a člověka. Začal jsem bušit na dveře a volal, ať mi vrátí mámu a tátu, že z nich nechci gorily a že jestli je doktor nepustí, půjdu do telefonní budky a zavolám Alanovi Quatermainovi, to víte, to je africký lovec, který střílí zlé lidi, vyprávěl mi o něm Brian a když jsem se ptal, jestli se mu dá zavolat, tak řekl „určitě, ale do Afriky to bude stát hodně peněz“ a já jsem řekl, že to není problém, protože si vydělám v pokeru hodně dolarů, sice poker zatím hrát neumím, ale jeden pán v hospodě, který se kamarádí s dědou, mi řekl, že mě to naučí, a že ze mě bude zkušený karbaník. Na doktora vyhrožování asi platilo, protože otevřel dveře a pustil oba rodiče ven, byli uplakaní, asi se taky báli, že z nich budou gorily a já jsem se přitiskl k mámině modré sukni a řekl: „To jsem rád, že nejsi chlupatá jako opice, mami.“
A právě to je ten případ, kdy když je mi něco nejasné a když to chci vysvětlit, tak se buď jenom smějí nebo zamračí a nemluví vůbec, jak jsem říkal předtím. Když jsme šli ze schodů, na kterých tak smrděla desinfekce, tak jsem se ptal, jestli jsem fakt nemocný (stejně jsem o smrduté desinfekci začínal pochybovat) a jestli jsem debil nebo génius a máma řekla, že její jedno, jestli jsem debil nebo génius, protože jsem její syn a vždycky budu, načež jsem řekl, že to není pravda, protože jsem svůj syn a ona se tomu zasmála a řekla „to víš, že jsi“. Tak jsem se zeptal, proč mi předtím lhala, že jsem její syn a ona právě nic neodpověděla, jenom se tak nějak smutně smála, no nevím, jak bych ten obličej popsal.

Potom jsme jeli autem z města domů. My totiž nebydlíme ve městě, ale spíš v takové vesnici, tři sta mil na západ od Dublinu, jak mi to kdysi říkal táta, když jsem se ptal, kde bydlíme. Jenže cesta přes všechny ty silnice a zatáčky trvala strašně dlouho, máme totiž takové pomalé auto, je celé zelené, malé a lesklé, to děda má lepší, i když prý starší – říká mu Chevrolet, na přední kapotě má rohy z takové té americké krávy, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jí říká a když jede, tak prý „burácí jako stádo bizonů“. Vždycky se mi líbilo, když děda říkal takové věci, směje se při tom takovým drsným smíchem, možná nějak takhle vypadá Alan Quatermain, ptal jsem se Briana a on řekl, že si nevzpomíná, že se mám učit číst a přečíst si o Alanovi sám. V rádiu říkali, že je dneska zrovna Bloomsday a stovky pamětníků si dělají procházku Dublinem, tak jsem se ptal Briana, proč je dneska vlastně Bloomsday, ale on to nevěděl, tak mi odpověděl táta, i když jednou říkal, že s ním nemám mluvit, když řídí.
„Je to podle Leopolda Blooma, to je postava z jedné knížky.“
„Jako Alan Quatermain.“
„Třeba jako on.“
„A střílí?“
Kdysi jsem viděl obrázek Dublinu a teď jsem si představil, jak v těch ulicích stojí Leopold Bloom, vypadá asi jako děda, když je naštvaný, a střílí z pušky divokého kance.
„Nevím, nečetl jsem to,“ řekl táta.
„Ty taky ne, Briane?“
Brácha zakroutil hlavou.
„Mami?“
„Já taky ne. Je to strašně složitá knížka, ne jako ty o Alanu Quatermainovi. Je těžké ji přečíst.“
„Ale já ji přečtu,“ řekl jsem.
„Nepřečteš, je složitá!“ řekl Brian.
„To je mi jedno! Já to zvládnu! Že to zvládnu, mami?“
„Když si to budeš hodně přát, tak to zvládneš.“
„To říkáš skoro jako děda,“ řekl jsem a zkusil napodobit dědův hluboký hlas: „Když za něčím tvrdě půjdeš, synku, tak…“
„A dost!“ řekl najednou táta zvýšeným hlasem, tak jsem rychle přestal. „Nebudeš dědu poslouchat! Mám těch jeho řečí dost! Už za ním nebudete chodit!“
„Ale Davide,“ řekla máma. „Tohle jim přece nezakážeš.“
„Už mě nebaví, jak se mi vrací otcovy výroky!“ nadával táta. „Zničil si svůj život a chce zničit další, ale já mu to nedovolím. Z Axela a Briana budou dobří katolíci a žádní kovbojové!“
„Ale kovbojové jsou fajn…“ začal jsem.
„Ne!“ zakřičel.
Ani nevím jak, ale zase jsem brečel. Brian mi chtěl položit ruku na rameno, ale já jsem se odtáhl k okýnku a uraženě sledoval stromky, jak běhají kolem.

Pak jsme už přijeli domů. Máme dům uprostřed takového kopce, který sice nestoupá moc najednou, ale dlouho trošku, Brian to umí říct i jinak, ale to si už nepamatuji. Dům vypadá zdálky jako ze dřeva, ale uvnitř jsou zdi z cihel, táta mi o tom jednou říkal, že to dřevo tam je jenom tak, aby to vypadalo pěkně. Já jsem řekl, že si taky myslím, že je pěkný, ale děda řekl, že se mu nelíbí, protože si ho táta nepostavil vlastníma rukama, což mě docela mrzelo, protože jsem ten dům měl rád. Na vrcholu kopce je takový strom, co prý zdálky vypadá jako svícen, má strašně tlusté a staré větve a takovou tu kůru, co se nedá loupat, prý to je dub, já jsem na něho zatím ještě nikdy nevylezl, protože nedosáhnu na první větev. Vždycky když je ráno, tak se slunce postaví přímo za ten strom a pak to vypadá skoro jako kdyby hořel, nebo zářil a jednou, když jsme v neděli byli v kostele a kněz vyprávěl o nebi, zeptal jsem se ho, jestli je tam, za tím dubem a on řekl, že ne, že nebe je mnohem dál a já jsem řekl „aha, už vím, je v Africe, Alan Quatermain to tam má kousek“. Kněz se mě zeptal, kdo to je Alan Quatermain a já jsem řekl, že nevím, protože jsem o něm ještě nečetl, ale má pušky a zabíjí zlé lidi, na to mi kněz řekl, že ten se v tom případě ho andělé do nebe nepustí, protože nedodržuje desatero a já jsem řekl, že podle Briana má Quatermain Winchesterovku na dvanáctero nábojů, to je víc než desatero a kdyby mu chtěl nějaký anděl v něčem bránit, tak ho zastřelí a „odešle do horoucích pekel“, jak to říká děda, načež se kněz dlouho hádal s tátou a táta se zase dlouze hádal s dědou; ještě, že nejsem dospělý, dospělí se pořád hádají. Kněz je zvláštní člověk a nemám ho moc rád. Jednou jsem se s ním chtěl seznámit jako se souhrnem čísel a písmen, jak nazýval lidi děda. Řekl mi, že se jmenuje Albert Johnson a narodil se v roce 1998, ale když jsem se ho zeptal, kdy zemře, tak se zamračil a řekl, že ještě nezemřel a zemře, až to bude chtít bůh. Na to jsem mu řekl, že já žádného boha poslouchat nebudu, protože jsem svobodný a musím poslouchat jenom sám sebe, načež se zeptal, kdo mi to řekl a já jsem řekl, že děda.
„Aha, starý Jack Lonelake. Tak ten je pro nebe ztracen. Jestli nechceš svou duši zaprodat ďáblu tak jako on, nevěř jeho bludům. Pamatuj, musíš odolat pokušení.“
Nikdy jsem do kostela nechodil rád. Kostel stál na druhém konci vesnice, kousek od školy. Celá vesnice byla v údolí, až pod námi, Brian o tom jednou řekl, že jsme skoro jako nějací králové vysoko nad poddanými a že si chce na tom starém dubu postavit trůn, ze kterého jim bude vládnout. Potom jsme si s Brianem povídali o škole, on je totiž ve druhé třídě, víte, a tam už všichni umí číst. Ptal jsem se, proč si teda nepřečte o Leopoldovi Bloomovi, když umí číst, ale on říkal, že to je moc složité a že takové věci ještě číst neumí. Že čte pohádky, ale ty stejně neříkají pravdu a on jim nevěří, no a pak ještě o Alanovi, a to nejspíš pravda je.
„Myslím, že pohádky taky nelžou. Proč by vám dávali knížky, ve kterých se lže?“
„Nevím. Protože se nám to líbí. Jsou to příběhy, ty si vždycky někdo musí vymyslet.“
„A já bych si mohl nějaký příběh taky vymyslet?“
„Proč ne? Můžeš.“
„Třeba o Alanovi…“
„Nemusíš o Alanovi. Můžeš si vymyslet úplně nový, vlastní příběh a vlastního hrdinu. Úplně nový vlastní svět, ve kterém budeš žít stejně jako v tom našem, tak nám to říká učitel.“
Zamyslel jsem se nad tím. V noci jsem nespal a představoval si, jaký bych si mohl vymyslet vlastní svět.

Abych nezapomněl, minulý týden ve vesnici hořelo a já se moc těším, jaké dostanu dárky, jestli přijede děda a jaké to bude příští rok ve škole, do které půjdu, i když si neumím zapnout knoflíky.