Axel Lonelake se narodil jiný a doktoři říkali, že nemá na to, aby navštěvoval normální školu, spolu se "zdravými" dětmi. Avšak Axel přesto nastoupil do první třídy. A s chutí!

Ahoj! Jste tady zase? Určitě teď fouká silnější vítr než před rokem. Dneska se mi Brian smál, když jsem řekl, že to půjdu zase zkusit. Říkal, že to ve skutečnosti nefunguje, že si to vymyslel. Byl jsem na něho naštvaný a seděl ve svém pokoji, jenže pak jsem to uslyšel – jako by z venku zněly nějaké hlasy! Otevřel jsem okno a už to slyším docela zřetelně. Ostatním to jde! Slyším jejich volání. Nevím, jestli to víte, ale já vím, že Brian neví, že vím, že to fakt funguje. A to mi Magda říkala, že neudělám větu, ve které bude pětkrát vím!

Víte o tom, že už chodím do školy? Doktor samozřejmě lhal a mě do školy vzali, i když až na podzim.
„Proč mě nevzali do školy hned, když mi bylo šest?“ zeptal jsem se mámy, když mě tam poprvé vedla.
„Protože všichni jdou do školy až po prázdninách.“
Pamatuji si na tu cestu, když jsem šel poprvé do školy, i když nevím proč zrovna na ní, vždyť jsem tudy do školy chodil hodně dalších dní. Všechny stromy vypadaly takové velké a padalo z nich hnědé a žluté listí. A nejvíc si pamatuji na ten první den ve škole. Nevím, jestli jste někdy byli v té naší malé škole, která má jenom pět tříd a je skoro celá ze dřeva, což děda jednou komentoval „není nad poctivou cihlovou zeď, nevěřím těmhle kůlničkám“. Ale mě se v ní líbilo, bylo to tam jako doma, ale jiné, takové posvátnější, byl to rozdíl jako mezi stromem na kopci a stromem v zahradě u souseda, nevím, jak líp bych to mohl říct. Vzpomněl jsem si na jednu větu, kterou mi četl Brian z té knížky, kde byl i Carravagio.
„První, čeho si citlivý člověk všímá, když něco vidí poprvé, je impresionistický obraz místa. Tehdy zachytí to pravé genius loci, které se potom zamlžuje, jak začíná místo zkoumat rozumem.“
Zeptal jsem se Briana, co to znamená, ale on řekl, že takové věci ho nezajímají, že to je moc dospělácké. Chtěl jsem být dospělý a všemu tomu rozumět.
„Neboj se, budeš tomu rozumět,“ řekla mi máma.
Teď pustila mou ruku a ukázala mi, ať vstoupím do třídy. Ohlédl jsem se na ní, vešel a snažil se najít impresionistický obraz třídy. Ve třídě bylo několik obrazů. Nejvýš visel obraz vousatého muže – přímo nad panem učitelem, skoro u stropu.
„Je to impresionistický obraz?“ zeptal jsem se ho a neodtrhl oči od malovaného starce s bílými vousy.
Neodpověděl hned a nejdřív se díval na mojí mámu a jakoby spolu chvíli hráli nějakou neverbální hru. Abyste věděli, tohle slovo mě naučil zrovna pan učitel, když si se mnou potom povídal po škole.
„Myslím, že ne,“ řekl a podíval se taky na obraz. „Jsi velmi chytrý chlapec.“
„Já vím. Jsem génius,“ řekl jsem s klidem. „Nebo možná debil, to nikdo neví, dokonce ani ten doktor, který mění lidi v opice, ne.“
Pak jsem si uvědomil, že se na mě všichni dospěláci i děcka dívají. Cítil jsem se nepříjemně, jako když jsem něco udělal špatně a máma se na mě dívala svýma vyčítavýma očima.
„Tak si najděte kamaráda a posaďte se do lavic,“ ozval se najednou pan učitel a zněl skoro radostně.
Co ho tak rozveselilo? Proč bylo nejdřív ticho a potom se začali usmívat? Přemýšleli, jestli je ten obraz impresionistický a nakonec jim to došlo? Nebo se smáli mě, že nevím, jestli je impresionistický?
„Můžeš si sednout ke mně,“ ozvala se tehdy Magda.
Abyste rozuměli, o kom mluvím, jmenuje se Magdalena Ipsumová a bydlí nad kukuřičným polem, které je vlastně kousek od nás. Nemá ráda, když jí někdo říká Magda, protože je prostě Magdalena. Má ještě sestru, Gabrielu, a ta je tak stará jako Brian, takže je s ním v jedné třídě. Brian mi jednou říkal, že si jí asi jednou vezme. Brian mi taky jednou vyprávěl vtipy a říkal, že blondýnky jsou hloupé, takže jsem se tehdy začal smát, protože Magda měla takové vlasy, jako je žlutá vlna z rozmotaného klubka.
„Jsi divný,“ řekla.
„Nejsem.“
„Tak proč se směješ?“
„Protože jsi blondýnka a ty jsou všechny hloupé.“
„Tak si sedni jinam!“ urazila se a odvrátila se ode mě.
Na chvilku mi to přišlo dokonce líto, protože jsem se díval do jejích očí a přemýšlel o nich.
„Tak já jdu!“ řekl jsem a už chtěl odejít, když vtom mě učitel zastrčil do lavice a začal nás učit.
Řeknu vám, to učení bylo ze začátku pěkná nuda, pořád vykládal nějaké nesmysly a vůbec ne zajímavé věci. Chtěl jsem se Magdy na něco zeptat, už ani nevím na co, ale ona říkala, že se se mnou nebaví a pořád dělala uraženou, nakonec se mě zeptala, jestli si opravdu myslím, že je hloupá a já jsem pokrčil rameny a řekl „nevím“, tak odešla s ostatními ze třídy. Zůstal jsem tam jenom já a učitel, který si strkal svoje knížky do tašky. Podíval se na mě a řekl: „Kdysi tam visel prezident, ale když zavedli Velkou radu, tak ten obraz sundali. Jenže tam bylo bílé místo, tak tam museli něco pověsit; no a ve skladu byl zrovna jeden obraz Sokrata. Kdyby tě to zajímalo, myslím, že je spíš renesanční. Ale co ty tomu rozumíš, že?“
„Chtěl bych tomu všemu rozumět,“ řekl jsem. „Brian četl v knížce, že první co uvidím je vždycky impresionistický obraz.“
„Mysleli asi jiný obraz. Ne obraz v rámečku a za sklem, ale obraz, jako to, co prostě vidíš.“
Potom mávl rukou.
„Je ti šest let. Proč řešíš takové věci?“
„Protože jim chci rozumět. Kdo je ten Sokrat?“
„Sokrates,“ opravil mě učitel. „Už nežije. Byl to jeden moudrý pán, který žil strašně dávno.“
„A co vymyslel, když byl tak moudrý?“
„Sokrates řekl ‘vím, že nic nevím‘. Trápilo ho to samé, co tebe; chtěl všemu rozumět. Jenže pak asi poznal, že někdy je lepší všemu nerozumět a nechat si na tom širém světě kousek nepoznaného místa, jestli mě chápeš.“
„Chápu, ale nesouhlasím.“
Učitel se rozesmál a opakoval si mojí větu, když odcházel. Čím jsem ho tak pobavil? Je mi šest, měl by to brát na vědomí, nemůžu přeci ještě vědět všechno. Stejně jsem celou noc nespal a přemýšlel o Sokratovi na obrázku a o tom impresionistickém obrazu, který přede mnou asi schovali do toho skladu a o Magdě, o té jsem přemýšlel asi nejdéle, protože se mi o ní nakonec i zdálo, když jsem usnul. Říkala, že ze mě žádný Sokrates nebude, protože bych neuměl říct tolik vím v jedné větě a já jsem jí řekl „dokážu říct v jedné větě třeba pět vím!“ a ona mi na to řekla „nevěřím“.

Pak už mě vodil do školy Brian. Někdy vedle nás šla i Gabriela Ipsumová. Víte, myslím si, že je určitě pěknější než Magda a navíc chodí tak nějak lehce, jakoby tančila. Ona je totiž tanečnice a pořád se s tím chlubí, až mi to občas připadá otravné. Brian říkal, že ona se špatně učí a má špatné známky, ale že jí to vůbec nevadí.
„Nemusím se učit ty nesmysly,“ řekla nám jednou, když jsme se po škole zastavili v parku.
Všude kolem bylo zase to žluté a hnědé listí, do kterého jsem kopal, až lítalo na všechny strany a klouzalo ve vzduchu, jestli jste to zkusili, víte, že to je strašná sranda. Nevím, proč se ke mně Brian nepřidal a seděl na lavičce vedle Gabriely, která si namotávala ty svoje tmavé vlasy na prst. Vlastně neseděla vedle Briana, ale nad ním, protože byla na opěradle lavičky. Dívala se odtamtud na nás tak trochu shora, když říkala, že jí vůbec nevadí špatné známky, protože bude tanečnice a bude tančit v Americe a nás tady nechá shnít ve škole. A protože je krásná, tak si ji pak vezme nějaký Američan a bude si žít navždycky dobře. Ve škole jsem se zeptal Magdy, jestli bude taky tanečnice, jako její sestra a ona řekla, že určitě ne, že tanečnice nejsou slušné a nehodí se to pro dámu.
„Takže budeš dáma?“
„Už jsem,“ řekla. „A budu se živit malováním. Chceš vidět, co jsem namalovala?“
Ukázala mi obrázek plný barev, ale se špatnou perspektivou.
„To není obraz, ale čmáranice. Carravagio je lepší,“ řekl jsem a ona se urazila.
Pak se se mnou zase chvíli nebavila, i když po mně občas tak zvláštně pokukovala, jakoby chtěla, ať něco řeknu.
„Promiň,“ řekl jsem.
„Cože?“
„No, omlouvám se za to, co jsem ti řekl minulý rok.“
„Loni? To jsme se přece neznali.“
„Tak prostě někdy, strašně dávno.“
„Myslíš včera?“ zeptala se nejistě.
„Ne, včera ne, říkám dávno, tady ve škole…“
„Ale dneska je teprve druhý den!“
Zmlkl jsem a začal se škrábat na hlavě. Znejistěl jsem. Odvrátil jsem se, aby nebylo vidět, jak moc přemýšlím. Včera? Co bylo včera? Bylo to dávno, protože se mezitím dělo tolik věcí: učitel maloval na tabuli žlutou a modrou křídou, poznávali jsme čtverec a kruh, ale já jsem je nepoznal, protože to bylo celé špatně, brouzdali jsme se listím, Gabriela vyprávěla o své soutěži, seděla na opěradle té lavičky a Brian seděl u jejích kolenou, spal jsem, hádal z Magdou ve snu (jestli to byl sen, protože už si nevzpomínám, jestli to byl sen nebo ne), vstával a přemýšlel o tom, proč mě bolí celé tělo a tak moc se chci vrátit do postele a spát dál, šel jsem s Brianem parkem, který byl v mlze a já jsem se bál, tak jsem se k němu tiskl, i když jindy jsem fakt tvrdý chlap, jako děda. Pak jsem přemýšlel o třídě a o tom, jaké jsou zajímavé lavice, že na každé je trochu jiné dřevo. Bylo to tolik věcí, uplynulo tolik času.
„Jsi mimo,“ řekla prostě.
„Nejsem!“
„Dobře, tak za co se mi omlouváš? Že jsem hloupá, protože jsem blondýna?“
Děda říkal „dívej se lidem do očí, když jim něco říkáš“, ale já jsem to najednou neuměl. Díval jsem se na svojí ruku, všelijak ohýbal prsty a dotýkal se desky lavice.
„Říkal jsem to taťkovi a on říkal, že když budu s někým takhle mluvit, tak mu ublížím. Chtěl bych sice ublížit tomu zrůdnému doktorovi, co chtěl udělat z mých rodičů opice, ale on nebyl blondýnka. A ty z mých rodičů opice dělat nechceš, takže bych ti nerad ublížil. Takže se teď musím omluvit.“
Táta se mě ptal, co udělám a já jsem řekl, že nevím. Řekl, že se jí musím omluvit a řekl mi jak.
„Zopakuju to,“ slíbil jsem.
„Ne, nestačí to zopakovat a nevědět proč. Ublížil jsi jí a jestli je ti to líto, tak se jí musíš omluvit.“
„Když já nevím, jestli je mi to líto.“
„Tak bys nad tím měl přemýšlet.“
A já jsem se opravdu snažil a přemýšlel nad tím celý večer, ani jsem moc nevečeřel. Než jsem šel spát, zeptal se mě: „Pořád o tom přemýšlíš?“
Kývl jsem hlavou.
„To znamená, že je ti to opravdu líto.“
Byl jsem rád, že to konečně vím.
„A je mi to líto,“ dodal jsem pak, když jsem sledoval svou ruku a říkal omluvu.
A pak jsem se už díval na ruce dvě.
„Nešahej na mě!“ řekl jsem a odtáhl se.
„Proč?“
„Nevím. Chceš mě okrást?“
„Co?“ vykřikla skoro. „Jsi blázen!“
Zbytek dne už se mnou nemluvila vůbec. A mně to bylo upřímně líto.

Škola byla skoro každý den, ale úplně každý ne. Když nebyla, buď jsme si hráli u dědy ve vykáceném lese, nebo lezli po stromě – já, Brian a Gabriela.
„Proč tady nevezmeme taky Magdu?“ zeptal jsem se.
Gabriela se ušklíbla: „Ani by tady neuměla vylézt. Je to dřevo.“
„Ale, já bych jí to chtěl tady ukázat,“ stál jsem si za svým.
„Prosím tě, co bys jí tady chtěl ukazovat,“ ušklíbla se Gabriela. „Je to jenom blbý strom.“
„Není blbý,“ ozval se Brian.
On tomu rozumí. Ženské ne. Radši jim ani neřeknu, proč jsem si zrovna vzpomněl na Magdu. Proč mi to slunce nízko nad kopci připomnělo zlato, nebo její vlasy. Chtěl bych jí aspoň říct „podívej, takhle nějak vypadají tvoje vlasy a asi nejsi úplně blbá, protože slunce je taky blond a blbé není, to by nevědělo, jak se svítí“.

Když Gabriela odešla, seděli jsme s Brianem na stromě sami.
„Začíná být zima, musíme domů,“ řekl Brian.
Jemu je pořád zima. I děda říkal, že by se měl otužovat.
„No tak, Axele, nachladíme se. A dostanem vynadáno!“
„Musíš se povznést nad bezvýznamné věci,“ říkal mi kdysi děda.
Povznesl jsem se nad Brianovy řeči o zimě.
„Myslíš, že na některé z těch planet jsou lidé jako my?“
Ale Brian zakroutil hlavou.
„Jsou to hvězdy, tam lidi nežijou.“
„Ale mohly by to být i planety…“
„No, dobře, tak jo,“ rozhodil Brian rukama.
„Briane, vzpomínáš, jak jsi mi říkal, že si můžu vymyslet vlastní příběh?“
„Hm, asi jo.“
„Ale co když ho teď vymyslím, když ho ještě neumím napsat?“
„Tak ho napíšeš potom,“ zívl Brian.
„Zajímá tě to, Briane?“
Podíval se na mě. Zakroutil hlavou. Byl jsem překvapený a bylo mi to zase líto.
„Jo, zajímá mě to,“ řekl zničehonic a odvrátil se ode mě.
To jsem byl rád, že ho to zajímá.
„Vymyslel jsem si takové velké, tajemné město, celé z oceli. Je tak velké, že se v něm každý člověk ztratí.“
„Jak jsi na to, proboha, přišel?“
Pokrčil jsem rameny, ale přitom jsem moc dobře věděl, jak jsem na to přišel. Ještě než začala škola, byli jsme totiž ve velkém městě. Za tím doktorem a pak nakoupit hodně věcí. Sice nebylo celé z kovu, ale já jsem si představoval, co kdyby bylo. Šel jsem po ulici a napadalo mě, že vlastně vůbec nevím co je za každým oknem, za každou zdí, za každou trubkou, v kanále, poštovních schránkách, autech, za vchody, za ploty… Vymýšlel jsem si, kolik by tam toho mohlo být a nakonec jsem si v té spoustě věcí připadal docela ztracený. Pak jsme jeli kolem opravdového železného město, i když táta říkal, že to jsou opuštěné železárny, a to byl teprve skutečný labyrint a já jsem přemýšlel, k čemu všechny ty tvary slouží, nebo by mohly sloužit.
„No, a co je s tím městem?“ zeptal se Brian.
„No, uprostřed je taková vysoká a špičatá věž, ale tam žijí divní lidé a ti normální se tam nedostanou.“
Představil jsem si železárny a vysoký plot kolem nich, přes který se marně snaží nakouknout lidé, ale nemůžou dovnitř. A na nejvyšším komínu stál někdo, komu nikdo neviděl do tváře a ten se všem smál.
„Normální se tam nedostanou?“
„Ne,“ zakroutil jsem hlavou.
„Ale někdo tam uprostřed je?“
„Říkal jsem přece, že divní lidé. Jsou napůl lidi a napůl opice.“
„Opice? To se do továrny nehodí,“ řekl Brian.
Zamračil jsem se.
„No, dobře, jsou to napůl lidi a napůl… …stroje.“
Brian otevřel v úžasu pusu a i já jsem se nad tím zarazil. Najednou celou tu louku kolem nás zaplňovala armáda zlých kyborgů s kulomety místo rukou, kteří se nás snažili dostat ze stromu.
„Nikdy se vám nevzdáme!“ křičel jsem a Brian Quatermain po nich střílel z pušky.
„Jestli se nevzdáte dobrovolně, zapálíme vám strom!“ ozval se velitel kyborgů, který byl ze všech nejhnusnější – vypadal jako ten doktor, ale měl místo jednoho oka kliku od mlýnku.
„Už z nikoho kyborgy dělat nebudeš, doktore Hrůzo!“ křičel jsem a odjistil protikyborgský granát.
„Axele!“
„Co je?“
„Nad čím přemýšlíš?“
Podíval jsem se na Briana. Seděl na větvi a díval se na mě. Louky kolem byly prázdné.
„Jsou to kyborgové,“ řekl jsem. „Lidi s nimi válčí a oni si berou jejich mrtvé a zraněné a dělají z nich další kyborgy.“
„Fuj,“ otřásl se Brian. „Radši o takových věcech nemluv, zase se budeš v noci bát.“
Tak jsme byli chvilku potichu.
„A co je kolem toho města? Nemůže být přece jenom město.“
„Coby? Louky, jako tady,“ řekl jsem.
Potom jsem se zamyslel. Na těchto loukách je klid. Ale tam se přece válčí.
„No, pak jsou tam ještě jiné louky, ty jsou podobné, ale daleko od těch klidných; a na nich se válčí. Když tam někdo šel, dostal zbraně a různé věci, ale musel bojovat. A když ho zabili…“
„Jaké různé věci?“
„Já nevím, takové, co potřebujeme. Školní potřeby.“
„To je blbost. Na co by měli školní potřeby?“
Urazil jsem se. Když si myslí, že to je blbost, tak to už mu nic neřeknu.
„Neurážej se hned, citlivko. Tak třeba dostali lepší technologii, protože ta jejich za nic nestála…“
„No dobře,“ řekl jsem.
„Ale jak potom lidi bojovali s kyborgy?“
„Ve snu viděli, co mají udělat,“ napadlo mě najednou.
„Cože? Ve snu?“
„Ano, všichni měli najednou sny a ty jim říkaly, co mají dělat, aby porazili kyborgy. Mně se taky zdají sny, jak porazit kyborgy.“
„Ale když začali bojovat, tak jim kyborgové přestali dávat zbraně, ne?“
„Já jsem přece neřekl, že jim to dávali kyborgové,“ řekl jsem.
„To ne, ale já si to tak představuji. Lidé od nich dostanou technologii, ale musí spolu válčit. Kyborgové pak odnesou mrtvoly a zraněné. A to se lidem přestane líbit.“
„Je to přece můj příběh!“
„Dobře, dobře, je tvůj.“
„Ale… …tak to není špatné, jaks to říkal.“
Brian se potom smál, ale ne tak, jak se směje, když udělám nějakou blbost, nebo když jsem prostě k smíchu, ale tak jinak – slaběji a, jak bych to jen řekl, více očima.

Učil jsem se ve škole číst a psát a měl jsem obrovskou radost z každého nového písmenka, které jsem se naučil. Řeknu vám, měl jsem opravdu štěstí, že jsem šel do školy, kdybych neuměl číst, tak nevím, co bych potom dělal. Vlastně myslím, že mi čtení jde nejlíp z celé třídy. Ale psaní už je horší. Nevím proč, ale i když to všechno umím přečíst, nejde mi to zase napsat. Říkali tomu těžká dysgrafie. Když jsem to slovo tehdy slyšel, smál jsem se mu, protože mi to připadalo jako jméno pro psici, teda vlastně fenu.
„Chtěla bys vidět náš strom?“ řekl jsem najednou Magdě.
„Vy máte svůj strom?“
„Jo. Takový velký, co má tlusté větve a dobře se po něm leze.“
„A to ho máte u domu?“
„Ne, je na kopci, nad tím naším domem.“
„Když není u vašeho domu, tak to ani není váš.“
„To není pravda,“ skoro jsem vykřikl. „A vůbec, když ho nechceš vidět, no, tak ti ho neukážu.“
Magda se potom tak všelijak kroutila hrála si s vlasy.
„Ale já bych ho chtěla vidět.“
„Opravdu?“
Byl jsem rád, že ho fakt chce vidět.
„Jo.“

A pak jsme s Magdou spolu lezli po tom stromě a já jsem jí chtěl ukázat, jak to tam vypadá, když je noc a svítí hvězdy, ale ona nikdy nesmí být venku tak dlouho. Pak jsme tam jednou byli všichni čtyři – já, Magda, brácha a Gabriela. A Gabriela říkala, že vyhrála nějakou taneční soutěž a že teď už to je jasné, že z ní bude tanečnice nebo herečka nebo modelka nebo něco takového.

A abych nezapomněl, naučil jsem se číst, takže jsem si přečetl několik knížek. Byly to samé nesmysly o dracích, nuzácích s kouzelnými věcmi a princeznách, které mi dála mamka. Ale byl jsem rád, že jsem je přečetl všechny a až do konce. Na konci roku jsem dostal vysvědčení, to je takový bílý papír a ten byl celý popsaný a mamka si ho četla a měla z něho radost.