Axel, dítě s "nemocnou" myslí, je opět o rok starší a jeho čistá duše se musí poprvé konfrontovat s úskalími reality.

Věřte tomu nebo ne, čtu úplně krásně, určitě nejlíp z celé naší třídy. A přečtu vám úplně všecko, no, skoro všecko – půjčil jsem si v knihovně tu knížku o Leopoldu Bloomovi, napsal ji nějaký Joyce. Brian říkal, ať si ji ani nepůjčuju, že ji stejně nepřečtu a knihovnice se jen smála a říkala „takový malý a už tak náročný čtenář“ a já jsem se styděl, že jsem ještě tak malý, ale čekat, až vyrostu, abych si mohl číst takové knížky, to se mi nechce. Donesl jsem si ji domů a začal číst. Přečetl jsem první stránku, když přišla máma a zeptala se, o čem to je. Řekl jsem že nevím, protože jsem to vážně nevěděl a ona řekla: „Asi to je na tebe moc složité. Ale podívej, přinesla jsem ti jinou knížku…“
Ale já jsem tu její červenou knížku s infantilním obrázkem medvěda na obalu hodil do kouta. Jestli nevíte, co to je infantilní, tak já vám to taky nepovím, ale Gabriela to jednou říkala, když jsme byli s ní a s Brianem v obchodě, kde měli nové školní brašny a všechny s obrázky barevných zvířátek nebo těch panenek, už nevím jak se jim říká, ale Magda je má doma; jednou je dokonce přinesla k nám na zahradu, když jsme si chtěli hrát na vojáky a já jsem jí řekl, že takové holky v šatičkách nejsou žádní vojáci, jenže ona řekla, že to není pravda a že přece můžou být tam, kde se nebojuje a budou tam ošetřovat zraněné vojáky, nebo jim budou vařit. „Tak jo,“ řekl jsem a hráli jsme si na vojáky, ale pak jsem hodil po panenkách šutr a jedné upadla hlavička. Magda se rozbrečela, že jsem jí rozbil tu nejoblíbenější, která se jmenovala Alice a že jsem blbec a neumím si pěkně hrát. Řekl jsem jí, že jsme přece na bojišti a že tam všude vybuchujou miny a ona řekla jenom, že už si se mnou hrát nebude a šla pryč.
„Ale já jsem si ji chtěl přečíst,“ řekl jsem mamce.
„Přečteš si ji, až vyrosteš. Musíš se toho ve škole hodně naučit, aby sis ji mohl přečíst.“
„Ale proč nemůžu už teď?“
Cítil jsem, že se asi každou chvilkou rozbrečím.
„Chlapi nebrečí,“ říkal mi jednou děda, když jsem si hrál u něho ve vykáceném lese a spadl a odřel si koleno.
Mamka si sedla vedle mě a vzala mi knížku z ruky. Ani jsem ji moc pevně nedržel.
„Já jsem ji taky nikdy nečetla. Určitě je pěkně hloupá.“
„Ale jednou si ji přečtu!“ řekl jsem rozhodně.
„To víš, že jo,“ pohladila mě po hlavě, což nesnáším, protože si připadám ještě menší, než jsem.
„Ale já už fakt nejsem mimino, mami.“
„Já vím. Ale ještě ani dospělý. Máš před sebou celé dětství. Hraj si, blbni a čti tamty barevné knížky. Když zestárneš moc rychle, přijdeš o hodně radosti.“
Pak odešla a já jsem o tom přemýšlel, ale nechápal jsem to, stejně jako tu hloupou knížku.

Pak už jsem ji nečetl, ale do knihovny jsem chodit nepřestal. Chodili jsme tam někdy s Brianem po škole a co on přečetl, to jsem přečetl i já. Našel jsem takovou zajímavou knížku, byla o jedovatých zvířatech. Když jsem si prohlížel ty jejich fotky, měl jsem z toho trochu strach, ale ještě víc jsem byl rád, že tady nejsou, což mi řekl Brian.
„A kde teda jsou?“ zeptal jsem se.
„No, žijí různě po světě,“ řekl Brian.
„Kde třeba ten…“ řekl jsem a ukázal na jednoho černého hada.
Nad hadem byl velký nápis Nejjedovatější had na světě.
„V Austrálii,“ řekl Brian. „To je daleko.“
„A tady, nejjedovatější ryba.“
„Ukaž… …v Austrálii.“
„A ten pavouk?“
Nad pavoukem bylo napsáno Nejjedovatější pavouk na světě.
„Ten?“ Brian nakoukl do knížky. „Taky v Austrálii.“
„Taky? A kde žije úplně nejjedovatější zvíře na celém světě?“
„Čtyřhranice smrtelná,“ přečetl Brian významně, „žije taky v Austrálii.“
„Ta Austrálie…“ řekl jsem a zamyslel se, „…není to tam, kam jdou děcka, které se nemodlí, jak říkal kněz?“
„Ne,“ zasmál se Brian. „To je peklo. Ale on to tak nemyslel, je to jenom taková pověst.“
„Ale on se vždycky tváří tak vážně…“
„Já vím, ale…“
„Zavíráme, kluci,“ ozvala se knihovnice, když šla kolem s náručí plnou knížek.
Řadila je do regálů podle písmenek. Předtím jsem se nabídl, že jí s tím pomůžu, ale ona se jenom smála a řekla, ať si radši čteme, tak jsme si vytáhli tu knížku o jedovatých zvířatech.

Pak jsme odešli z knihovny. Museli jsme přejít přes cestu, nad kterou visí semafor. Když jsem šel přes přechod, uvažoval jsem o tom, jak je takový semafor zajímavá věc. Všichni čekají na zelenou, zatímco na semaforu svítí červená. Pak najednou blik a je tam zelená, jenže lidi si to ještě neuvědomili. Pak si to uvědomí, dívají se přímo na toho zeleného panáčka a ví, že už mají jít, ale pořád to ještě nějakou dobu trvá než se rozejdou, než si i tělo uvědomí co se stalo. Připadám si vždycky tu chvilku, tak krátkou, zvláštně. Je to asi takový zvláštní pocit jako když jdete po schodech nahoru se zavřenýma očima a pak najednou šlápnete a ten schod tam není. Jsou to všechno zvláštní věci, které neumím pojmenovat. Ani Brian je neumí pojmenovat, ale on je ani necítí a řekl mi, že přemýšlím o hloupostech. Asi to jsou hlouposti, ale já je mám rád. Je v nich něco nadpřirozeného, to znamená tak nějak divného, no, nevím jak to říct, prostě takové to, co neumíme říct. Možná to je ten impresionistický obraz, který jsem kdysi hledal. Nebo není. Musím se toho ještě tolik naučit, abych to všechno pochopil.

Občas jsme si chodívali hrát k dědovi. Jede se k němu autem, po takové hlinité cestě, kde v zatáčkách někdy jehličnaté větve buší o střechu. Ale není to tak daleko, jako když se jede k doktorovi. Děda má svůj les, vysvětlil mi to – nikdo mu v něm nesmí nic zničit a nikdo tam nesmí blbnout. Ale my tam můžeme blbnout, protože to je náš děda. Teda nesmíme tam být, jenom když se nějaký strom kácí. Ale jednou jsem se mohl dívat, děda měl takové velké rukavice, vypadal v nich jako cyborg a motorová pila řvala, až jsem se trochu bál, ale fakt jenom trochu. Taťka přišel taky a říkal, že dědovi pomůže, dokonce bral do ruky sekyru, ale děda přišel, díval se mu do obličeje, vzal mu sekyru z ruky a řekl, že si radši na práci pozve opravdové chlapy, čímž myslel Lennyho a Gustava, to jsou takoví velcí pánové s holými hlavami a huňatými vousy. Myslel jsem, že táta je taky chlap, jak to jednou říkala máma, ale asi není, protože děda je strašně starý a chytrý. Táta se jen otočil a snažil se to schovat, ale já jsem viděl že brečí, což je divné, protože velcí chlapi přece nebrečí, jenom Magda brečí, protože je holka a holky jsou blbé a neumí si hrát na vojnu. Přitom se s dědou den předtím tak hádali, ale tehdy táta nebrečel, jenom křičel, jenže děda křičel ještě víc a pak si sedl ven, i když pršelo a kouřil fajfku – divil jsem se, že mu to v tom dešti nezhaslo. Když stromy odtáhli traktorem, to je něco jako auto, ale má zadní kola větší a celý se třese, když jede, jestli to náhodou nevíte, tak pak jsme si tam teprve mohli hrát, skákat přes pařezy a házet po sobě šišky, ale nesměli jsme se šiškou trefit do oka, jak po nás volala máma, když seděla před chalupou v křesle a pila kafe, které mi pak dala ochutnat, ale vůbec mi nechutnalo, protože bylo málo sladké. Tehdy tam s námi byl taky pan Ipsum, to je táta od Magdy a Gabriely, seděl na té verandě s mamkou a taťkou a něčemu se smáli, i když já jsem to nepochopil, na což oni řekli, ať jsem rád, že nechápu a ať se vrátím za Brianem a holkama. Bál jsem se, že si bude Magda chtít zase hrát s panenkami, ale ona je neměla a normálně po nás házela šišky, i když si myslím, že házím dál než Magda, protože je slabá.
„Já jsem dáma, já nemusím být silná,“ řekla mi pak a ukázala svoje modré šaty s kraječkami, o kterých řekla, že takové nosí jenom dámy.
Jenže si ty šaty zablátila, když spadla do bahna v jedné díře a pak si ještě roztrhla o takovou tlustou větev. Chtěl jsem se jí vysmát, že se blbě oblíkla, ale pak jsem viděl jak jí pan Ipsum nadává a jak ho naše máma uklidňuje a pak se mi už nechtělo smát a chtěl jsem říct něco, co by pana Ipsuma uklidnilo, ale nic mě nenapadlo, tak jsem byl naštvaný sám na sebe, sedl jsem si na pařez a mračil se. Brian se mě zeptal, co mi je a já jsem najednou vlastně nevěděl, proč jsem smutný, když mi nikdo nic neudělal, ale přišla na mě taková lítost, že jsem se rozbrečel a zkoušel jsem to schovat jako táta, protože jsem nechtěl ať si o mně někdo myslí, že nejsem chlap.
„Co se ti stalo?“ přišla ke mně mamka, ale já jsem se s ní nechtěl bavit a strašně mě obtěžovalo, když mě někdo viděl takhle brečícího.
„Proč brečíš?“ zeptala se mě potom Magda, která už vůbec nebrečela, měla jiné šaty a její otec byl s tím mým v dědově srubu.
„Já nevím,“ řekl jsem a rozbrečel se ještě víc.
„Jsi divný a poseroutka,“ smála se mi, tak jsem na ni vyplázl jazyk, otočil se a řekl: „Ty jsi brečela ještě víc!“
„Ne, ne! To není pravda!“ naštvala se.
Pak jsme si už spolu nehráli a večer jsme jeli domů a Magdu i Gabrielu si odvezl pan Ipsum.

Příště nás pozval pan Ipsum k nim na zahradu. Gabriela měla narozeniny a navíc, jak nám sama několikrát během cesty autem vyprávěla, vyhrála nedávno nějaký konkurz do filmu.
„Hraje jenom blbou tanečnici někde vzadu. Říká se tomu kompars,“ řekla Magda.
„Kompas?“ zeptal jsem se a Brian i pan Ipsum se zasmáli – Brian rychle a nahlas, pan Ipsum se jen delší dobu šklebil do zpětného zrcátka, zatímco pomrkával po silnici. Dům pana Ipsuma vypadá úplně jinak než ten náš. Vypadá takový větší, i když prý není a je celý bílý, vůbec ne ničím porostlý ani obložený. Po zahradě chodila spousta lidí s talířky a když jsem se zvedal na špičky, viděl jsem na těch talířcích klobásy, až jsem na ně dostal chuť. Z kuchyně, která měla otevřené dveře se sítí proti mouchám, vycházela taky zajímavá vůně, asi taková, jako u nás doma, když je neděle a my obědváme. Strčil jsem hlavu do dveří a rozhlídl se po místnosti. Tlustá Magdina teta Helena si broukala nějakou písničku, kterou jsem ještě neslyšel, a vytírala dlouhým střapatým mopem kachličky na podlaze. Na sporáku stál velký hrnec, kterému se chvělo víko a hluboká pánev, ze které občas prskl olej, nebo co to v ní bylo.
„Chcete pomoct?“ zeptal jsem se a přiznám se, trochu při tom bál, že se po mně ožene tím mopem, jak jsem ji vyrušil od písničky.
„Ale, jdi si ven hrát na slunko, však už to mám skoro vytřené.“
Když si všimla, že nikam nejdu, ukázala mi na hadr ležící v koutě.
„Tak jo, vytři tam ten roh.“
Vzal jsem hadr a začal vytírat. Začala si zase broukat svojí písničku.
„Co to je za písničku?“ zeptal jsem se.
„Já ti ani nevím,“ zastavila se na chvilku a zakroutila hlavou, „někde jsem ji slyšela a od té doby ji nemůžu dostat z hlavy. Hm, divné…“
Pokrčila rameny a dál vytírala, ale už si nebroukala. Udělal jsem svůj kout a ona mě pak pobídla jít ven a šla za mnou. U dřevěného stolu, v němž jsou mezery mezi dřevěnými plaňkami, takže se tam třeba špatně píše nebo rozdělují bonbóny na jednotlivé barvy, už sedělo plno lidí, i moje mamka a taťka, ale taky pan Ipsum, Magda, Gabriela, dokonce i pan kněz, toho jsem ale neměl rád, tak jsem si schválně sedl na druhou stranu stolu a stejně jsem měl pocit, že mě pořád sleduje. Jedli jsme a všichni se nahlas bavili, ale moc jsem jim nerozuměl, jenom mi to celé připadalo jako nějaký šum; taky se smáli, ale nevím čemu, no a pak jsem už nemohl, tak jsem šel za ostatníma děckama si hrát. Bylo nás tam hodně z naší třídy, ale všichni ne. Wendy Fairyová nepřišla, prý ji nikdo nepozval, říkala Magda. Teď spolu stály ty dvě holky u bílého plotu, Magda u nás, Wendy na ulici. Wendy byla menší než já, byla dokonce menší než Magda a měla černé vlasy, které ji všude trčely a rozcuchané lezly po hlavě. Často jsme se jí ve škole smáli, že je chudá a chodí v roztrhaném oblečení po sestřenicích. Jednou jsme se jí smáli na pískovišti a ona se rozbrečela a utekla. Já jsem chtěl ať se vrátí a šel za ní, ale ona pořád brečela, utíkala ode mě a mně to najednou přišlo líto, že je taková chudá a proto si s námi nemůže ani hrát, tak jsem jí dal nějaké peníze, na které doma stejně nikdo nešahal, ale taťka je o týden později hledal a když jsem mu řekl, co jsem udělal, tak křičel, nadával, jenom máma mě odvedla a řekla zase to „on za to nemůže“. Teď měla Wendy na sobě zase jakousi potrhanou košili se strašně dlouhými rukávy. Vlastně se ani nebavily, jenom šla Magda kolem a dívala se na ni a pak najednou stála a pořád se dívala a už zapomněla kam šla, nebo to tak aspoň vypadalo.
„Ahoj, Axele,“ řekla a usmála se na mě.
Jednou mi slíbila, že se za mě vdá až vyroste a když jsem to říkal Magdě, tak řekla, že to je blbost a že takovou chudou holku by si vzal jenom blázen, ale já jsem ji řekl, že když budu mít hodně peněz a ty peníze ji dám, tak je bude mít, načež Magda prohlásila „jo a ona ti potom s tím vším uteče“.
„Pojď k nám,“ zval jsem ji, ale ona jako by nechtěla nebo nemohla vkročit na ten trávník.
Chtěla něco asi říct, ale pak se ozval ten šílený křik. Polekaně jsme se s Magdou otočili a nevěděli vůbec co se děje. Kolem domu běhali všichni dospělí a pokřikovali po sobě.
„Že by zaútočili kyborgové?“ zamumlal jsem, ale Magda jen mávla rukou a běžela k domu.
Prošel jsem kolem stolu, na kterém bylo rozjedené a opuštěné jídlo. Od každého jsem trochu ochutnal. Namočil jsem prst do dortu a lízl si šlehačky. Kolem běžel nějaký dospělák a málem o mě zakopl. Odstrčil mě a pokračoval dál. Došel jsem ke dveřím do kuchyně a vstoupil dovnitř. Smrděla tam spálenina. Napadlo mě tehdy, že se asi nějaké jídlo spálilo a proto všichni tak běhají. Na podlaze ležela hluboká pánev a vedle ní byla kaluž oleje. Ještě se z něj kouřilo. Dospělí byli kousek dál, v kroužku kolem něčeho na zemi. Přišel jsem ještě blíž, proplétal se mezi jejich nohama a boky, až jsem to uviděl. Křičel jsem jako blázen strachy. Na zemi ležela nějaká odporná bestie z pekel v Gabrieliných šatech. Řvala a chraptila, až jsem se bál, že mě chce zničit. Ta hnusná tvář! Utíkal jsem pryč ze dveří, pryč z domu, uhnul na cestičce běžícímu muži s kufříkem, oběhl za plotem auto s červeným křížem a utíkal pryč, kamkoliv, nejlíp až domů.

Magda pak několik dní nepřišla do školy. Bál jsem se, že ji sežrala ta nestvůra, ale ani jsem se neodhodlal jít za ní domů, co kdyby tam pekelník pořád ještě byl, no vy byste tam šli? V noci jsem nemohl spát, pořád jsem měl pocit, že se ke mně potvora plíží, i když možná to nebyl jenom pocit. Teprve po dlouhé době přišel k nám domů pan Ipsum. Mluvil s tátou a mámou, pil nějaký alkohol, jestli nevíte co to je, tak to vypadá skoro jako voda nebo limonáda, ale pálí to v krku a motají se z toho nohy. Sice mi nic o tom neřekli, ale teď vím, že jsme šli na neskutečně odvážnou výpravu do pekel, pomstít se na ďáblovi, který nám zkazil oslavu. Obdivoval jsem pana Ipsuma i mé rodiče a Briana z té odvahy, jak všichni s kamennou tváří nastupovali do auta. Tvářili se tak pochmurně, až mi připadlo, že nedoufají v návrat.
„Briane, já nemám zbraň,“ řekl jsem mu po chvilce tichým hlasem.
„Co… …cože?“ podíval se na mě, ale jako by se díval skrz mě.
Peklo je neskutečně velké. Je to obrovský šedivý dům a na jeho střeše přistávají vrtulníky – ty jim asi vozí hříšníky. Přiznám se, že před skleněným vstupem do pekla jsem se trochu bál a na okamžik zastavil, ale ostatní kráčeli dále, tak jsem se vzchopil. Ucítil jsem opět ten prokletý zápach, jako u toho doktora. Neklamné znamení zla. Stoupali jsme po schodech, pak jeli výtahem a všude kolem chodili ďáblové v bílých pláštích. Skrz otevřené dveře jsem viděl nebohé hříšníky, napojené na různé hadičky, jehly a podobné mučící nástroje. Pak jsme vešli do pokoje, kde na posteli ležel ten ďábel. Skoro se vůbec nehýbal, jen na nás upřel svoje oči. Ty oči, ty mi byly povědomé, takže jsem zaváhal. Pan Ipsum a Magda přišli blíž.
„Magdo, pozor!“ chtěl jsem vykřiknout, ale ve strachu před prozrazením jsem jen zašeptal.
Mluvili s ďáblem, který jim odpovídal chraplavým hlasem. Říkali mu Gabrielo, což jsem nepochopil. Ovládl snad a zmátl jejich mozky?
„To není Gabriela! To je ďábel!“ vykřikl jsem už, ale máma řekla rychle „mlč“ a přitiskla si mě k sobě, čímž mě umlčela.