Psáno do workshopu Nejdelší minuta na www.saspi.cz.

23:59:00
Ráchel: Otevírá domovní dveře. Venku padá drobný deštík. Hvězdy jsou schované za hustou mračnatou pokrývkou. Obloha je nízko, tak nízko až splývá s tmavými ulicemi. Na silnici lampy rozkreslují kužely světla žlutá kolečka. Pod jedním z nich se krčí pokapkané Ráchelino auto. Klíč se jí na chviličku zasekne ve dveřích.
Daniel: Otevírá dveře od baru. Hlavu otáčí za blondýnou v krátké riflové sukni a bílém tričku. Její podpatky vyklepávají na podlaze rytmus vrývající se Danielovi nesmazatelně do hlavy. V otočení hlavy posílá blondýně zářivý, avšak ovíněný úsměv a vztahuje ruku k jejím bokům.
23:59:05
Ráchel: Zuřivě bouchne do dveří a klíč jí vypadne do ruky. Topí se v pocitu, že je dneska všechno špatně. Nemůže si pomoct od temných představ a myšlenek. V jejím nitru je všechno sevřené a zaťaté jako pěst boxera při úderu. A ona stále čekajíc ten úder spustí slzu z oka.
Daniel: Blondýnka se podmanivě prohne pod Danielovou rukou. Daniel se jí nechá předběhnout ve dveřích a se zaujetím shlíží její postavu. Svítivě žlutobílé vlasy se jí rozlévají po ramenou a hladí holá záda. Nejraději by si to s těmi vlasy vyměnil. Trup se jí sbíhá od ramen něžnou křivkou k pasu a navazuje na lehce se vlnící boky. Dlouhýma štíhlýma nohama před ním vznešeně kráčí jako labuť plující na řece.
23:59:10
Ráchel: Stírá slzu pomačkaným papírovým kapesníčkem, který před chvilkou vytáhla z pravé kapsy. Usedá na schodek přede dveřmi a snaží se potlačit všechny ty chmury obletující její hlavu. Přepadá ji jedna z těch podzimních depresí, co každý rok přijdou ve stejnou dobu. Nemá smysl snažit se, toužit, přát si, usilovat, radovat se. Nemá smysl žít. Tvrdě zatlačuje všechny ty truchlivé a především hloupé myšlenky někam na pokraj jejího vědomí s nadějí, že přes ten okraj přepadnou a nikdy se už nevrátí.
Daniel: Na tváří mu pořád zůstává podnapilý úsměv, do něhož se začíná přimíchávat i jakási jiná extrakce smíchu. Neznatelně cukne koutky a promne rty. Je jisté, že půvabná blondýna jitří jeho smysly více než těch několik hodně skleniček alkoholu, co spolu vypili v baru. Blýskají se mu oči, možná jen odrazem od dívčiných hedvábně lesklých vlasů.
23:59:15
Ráchel: Vratkým krokem vstane a rozhodne se odejít k autu. Ulice je ztichlá a plačící nebe umocňuje osamělou atmosféru večera. Za dvacet minut bude konečně někde mezi lidmi. Potřebuje zrovna v této chvíli společnost? Bude jen pokrytecky předstírat veselí a přesto bude pořád stát tady vprostřed ulice s otřenou slzou v kapesníku, osamělá. Ucítila další slzu tlačící na její spodní víčko, ale zatvrdila se ji nepustit ven.
Daniel: Blondýnka se vyzývavě opře o kapotu Danielova auta a posílá mu významný sladký pohled. Danielovi pulsuje krev ve spáncích a motá se mu hlava. Oslněn dívčinou krásou a oddaností jeho osobě vystupňuje své svůdcovské sebevědomí do nejvyšších poloh. Tiše se pozasměje tou specifickou extrakcí úsměvu a nasazuje lačný pohled šelmy pozorující neobvykle masitou kořist.
23:59:20
Ráchel: Rácheliným uchem se prohnal svistivý zvuk a asi pět centimetrů od jejího těla prolétla silniční motorka. Stačilo se jen mírně naklonit a strhl ji sebou. „Kreténe,“ zakřičí za ním, i když už je moc daleko na to, aby ji slyšel. „Idiot, dárce orgánů, pirát silnic…,“ spustí proud nadávek, mumlá si je pro sebe, jakoby snad měly moc změnit proud událostí, které ji dnes potkávají.
Daniel: „Tak co podnikneme?“ zeptá se ho dívčina medovým hlasem, zatímco se Daniel přibližuje do co nejmenší vzdálenosti k jejímu tělu. „O něčem bych věděl,“ odpoví a hladí ji roztouženě po bocích. „Já taky,“ usměje se dívka, „mmm…tak si hodíme kostkou, hm? Kdo hodí vyšší číslo, rozhodne!“ navrhuje blondýnka a znovu se usmívá.
23:59:25
Ráchel: Ráchel přechází silnici a otevírá kabelku. Marně se snaží najít klíče od auta. „Ještě, abych je ztratila,“ probleskne jí hlavou, „jakoby toho nebylo už dost.“ Šmátrá rukou v tašce a k uším jí doléhá ruch z nedalekého baru. Nemá k němu příliš vřelý vztah. Chodí tam jen opilci, polonahé fifleny a oplzlá hovada. „Bože, kde jsou ty klíče!“
Daniel: „Kostkou?“ podiví se Daniel. Nicméně když blondýnka vytahuje z malinkaté kabelky hrací kostkou, opustí ho všechen údiv. Je to přece jedno ne? Ať tak nebo tak, dosáhne svého, o tom nepochybuje. Blondýnka hází pětku, ale Danielovi se podaří trefit šestku. Má dneska mimořádně šťastný den. Vlastně spíš večer.
23:59:30
Ráchel: Vysype na zem obsah brašničky a samozřejmě klíčky z ní vypadnou jako první. Má pocit, že jí chtějí naznačit, jak je neschopná, jak všechny pochyby, které potlačuje uvnitř sebe jsou pravdivé. Rozezleně je sebere ze země, nahází zbytek věcí do kabelky a vytáhne cigaretu a zapálí si.
Daniel: Přitáhne si blondýnku k sobě a vášnivě ji políbí. „Jede se ke mně, zlato!“ Nasednou do auta, Daniel strčí klíčky do zapalování a otočí jimi. Jednu ruku položí na volant a druhou na blondýnčina stehna. Dívka jeho pohyb napodobuje, Daniel sešlápne plyn a zběsile odjíždí z parkoviště poháněn svým chtíčem.
23:59:35
Ráchel: Otevře dveře auta a třískne jimi za sebou. Zatlačená slza si proklestí cestu ven z oka. Ráchel pomalu startuje vůz a rozjíždí se směrem k baru a směrem k místu, kde čekají její přátelé. Musí se uklidnit, nesmí přijet s ubrečenýma očima. Nesnesla by to vyptávání, co se s ní děje a tak podobně. Sesune okénko u řidiče, aby mohla odklepávat cigaretový popel ven.
Daniel: Auto kličkuje po silnici, zrychluje a zpomaluje. Daniel chvílemi pouští volant, jen aby pomuckal svou spolujezdkyni. Někde v zátylku ho sice lechtá zodpovědnost. Měl by se věnovat řízení a užít si až pak. Ale nedokáže dívce vedle něj odolat.
23:59:40
Ráchel: Vůbec nevnímá cestu před sebou. Cítí jen vtahující se cigaretový dým do plic a jeho vydechnutí ven. Cítí všechnu tíhu tmy a okolí na svou mysl. Pohlcuje ji beznadějný smutek, který už není schopná udržet na zvladatelné míře. Nedokáže už ho zneviditelňovat, tak jak tomu je poslední dobou.
Daniel: Zaskřípou brzdy. Řidič stříbrného Renaultu stáhne okénko a vysype pytel sprostých slov mířících na Danielovu hlavu. Ten na poslední chvíli strhne volant a tak tak vyhne zastavenému autu. Otočí se na supícího řidiče vysmátý, bez nejmenší dávky poučení. Renault se rezignovaně rozjede a pomyslí si něco o pirátech silnic.
23:59:45
Ráchel: Kouří a přemýšlí nad smyslem toho všeho. Má vůbec cenu se pořád snažit, když si s ní život stejně udělá co chce? Potáhne a chce si odklepnout z okénka, ale nešťastně jí cigareta vypadne z ruky do klína. Nadskočí na sedadle a snaží se ji co nejrychleji nahmátnout.
Daniel: Štěstí si ho tentokrát zase podrželo. Pobízený únikem smrti z lopaty, přidává Daniel plyn. Přece se mu nic nemůže už stát. Má to už jen půl kilometru ke svému bytu. Je to kousek a když se mu vedlo do teď, povede se mu i dál.
23:59:50
Ráchel: Sáhne přímo na žhavý konec cigarety a popálí si ukazováček. „Do háje už,“ trousí Ráchel nadávky. Jak ucukne rukou, shodí hořící cigaretu na podlahu auta. Musí se shýbnout, nemůže si to tam podpálit. Krkolomně se ohýbá a jednou rukou drží volant. Cítí že jede trochu křivě. Ale aspoň už vidí tu zatracenou cigaretu. Měla by konečně přestat kouřit…
Daniel: Řítí se po silnici jako blázen a vůbec mu nevadí, že jede v protisměru. Směje se tomu jak pominutý. Předvádí se před dívkou a dělá vylomeniny. Kličkuje, jede čím dál rychleji, do poslední chvíle sviští proti protijedoucím autům a pak rychle strhne volant na svou stranu. Užívá si svoji euforii. Ale najednou se proti němu objeví dvě žlutá světla. Daniel už nestačí zareagovat.
23:59:55
Ráchel: Zdvihne cigaretu a sedá si, ale praští se hlavou o volant. Zanadává a protře si temeno. Posadí se a strne hrůzou. Nedokáže pohnout ani prstem. Všechny svaly má ochrnuté. Než jejich činnosti stihne uvést do chodu, auto jedoucí proti ní to v příšerné rychlostí střemhlav napálí do jejího.
Daniel: Předek jeho auta se seskládá jako harmonika. Obě vozidla při nárazu nadskočí, smýknou sebou a napříč zatarasí silnici. Na silnici se rozletí spousta střípků. Celé jeho tělo to vymrští do předu, ale zůstane zaklíněný mezi volantem. Je na místě mrtvý. Jeho spolujezdkyně také.
24:00:00
V oknech okolních domů se rozsvěcují světla, udivená tím náhlým hlukem. Někdo pohotový vybíhá na ulici s telefonem v ruce, a jakmile vidí tu spoušť, volá záchranku. Stejně je už pozdě. Minuta uplynula.