Aneb Co nám autor zatajil... Inspirováno ( a schváleno!) Risikem

„Málo, málo, málo! 85 % je sice nadstandardní výsledek, ale pro mě je to prostě málo!"
Docent Skalník přecházel sem a tam po své pracovně nervózně jako tygr v kleci. Nikdo z personálu, ba dokonce ani jeho osobní asistentka zvaná Dolly Buster, se ho neodvážil rušit. Všichni máme občas své dny. A u psychiatrů to platí dvojnásob. Nemůžete strávit nekonečné hodiny uvnitř léčebny, aniž byste od svých pacientů něco „nechytli". Skalníkův problém se jmenoval megalomanie. Jako poučený jedinec byl ovšem dalek toho, aby se prohlašoval za Budhu, Mesiáše nebo Napoleona. On chtěl být pouze největším psychiatrem všech dob. Zatím se mu to dařilo, ale těch 15% recidivujících pacientů mu stále nedávalo spát.
Musí přece existovat nějaké řešení - konečné řešení, definitivní tečka za závislostí, ať už byla jakákoliv. Řešení - prosté ve své genialitě a geniální ve své jednoduchosti.
Skalník zastavil zuřivý pochod místností a zahleděl se z okna. Stmívalo se a parkoviště před klinikou opouštělo jedno auto za druhým. V tom okamžiku ho to napadlo. A bylo to vskutku prosté, jednoduché jako facka.
„Heuréka!" vykřikl radostně a pak seběhl pět pater do podzemních prostor své špičkově vybavené laboratoře.
O několik týdnů později rozdala Antonie Malá před zahájením skupinové terapie všem přítomným malé flakonky.
„Parfém...nic víc, prostě parfém," reagovala lakonicky na nechápavé pohledy i dotazy. „Nebojte se, není to žíravina, jen nový směr vaší léčby."
Avšak zdálo se, že ne každá novinka musí být účinná. Na první pohled se nezměnilo nic - ani milostné praktiky, ani stupeň uspokojení. Jenže zatímco nosy mužů i žen vnímaly nevtíravou vůni květinových silic, exotických dřevin a pižma, jejich podvědomí registrovala informace zcela jiného druhu - vůni benzínu a slunce rozpáleného asfaltu, svištění větru kolem uší i jeho chladný dotek na spáncích, v nichž pulsovala krev jako válečné tamtamy. Opojení z rychlosti a pocit absolutní svobody se nenápadně, ale neoddělitelně stávaly součástí každého jejich orgasmu.
A pak jednoho slunného dne nastala závěrečná fáze celého procesu.
Tmavě modrý kabriolet s nadupaným motorem pod kapotou se třpytil v letním slunci a horký vzduch , tetelící se kolem něj, vytvářel dojem živé bytosti, dýchající a chvějící se touhou vyrazit vstříc vzdálenému obzoru. Muž, který do něj usedal, se rovněž chvěl. Zabořil se do sedadla řidiče, které jej měkce objalo jako milenčina náruč a pevně sevřel volant potažený jemnou kůží. Byl to elektrizující pocit, mnohem intenzivnější než dotyk nahé ženské pleti. Touha se mu rozlévala do těla jako žhavý příliv a, když nastartoval a sešlápl pedál plynu, zaplavila v tepajícím rytmu každou buňku jeho těla.
Bylo to zde, neodvratně se to blížilo a, ve chvíli, kdy na tachometru naskočila dvoustovka, muž takřka omdlel v explozi rozkoše. Ten betonový zátaras, který znenadání vyrostl před čumákem jeho vozu, už vidět nemohl.
Docent Skalník ještě chvíli dalekohledem sledoval kouřící trosky a pak učinil drobnou poznámku do chorobopisu, který ležel před ním: František Novák - definitivně zbaven závislosti.
„A je to," zamumlal sám k sobě. „Cesta k absolutnímu úspěchu léčby je otevřená..."