Přitom začátek všeho byl velmi nenápadný. Obyčejný, řeklo by se. S Jaromírem se domluvila, že odpoledne přijde. Konečně, když se rozhodl věnovat týden či dva pobytu tady na Jihu. Dělali to tak vždycky. Těšila se na něj, na stárnoucí tvář, měkký, hluboký hlas a nadhled. Vlastně si říkala, že by asi nebylo možné, aby se ženská, zvyklá být sama, na chlapa jako je on, netěšila. Po třítýdenním hladovění rozhodně ne.

Vstoupila do jeho bytu a do nosu ji udeřila vůně tabáku Mixture, který kouřil. Byl to skoro šedesátník a měl rád své rituály i pohodlí. Byl to neobyčejný požitkář a dýmka do toho všeho zapadala přesně jako dílek do puzzle. On nemohl přestat kouřit, nebyl by už tak dokonalý. Takže se nic nezměnilo. Nebo že by přece? Slyšela jakýsi varovný hlas na pozadí svědomí. Kde se tam vzal a proč vůbec mluvil? Kdo o něj stojí? Kdo chce poslouchat obrácenou stranu svědomí?

Jaromír se ani neobtěžoval přijít jí do předsíně naproti, aby jí pomohl z kabátu a dal jí, třeba jen letmé, políbení. Nepřišel, aby jí dokázal, že se na ní taky alespoň trošku těší.

„Ahoj!“ Pozdravila neutrálně obývák, aniž by jej přesně lokalizovala a aniž by chtěla dát najevo svou částečnou rozladěnost. Byla přesvědčená, že po třech týdnech by si zasloužila alespoň přivítání. Určitě by nic nepokazil ani kyticí. Nemusela by být velká, bohatá. Stačila by i jedna růže (v nouzi i červený karafiát, které z duše nenáviděla) Každá žena přece miluje květiny a muži to musí vědět! Proč je tak neradi kupují? Bůh ví!

„Psst“ Ozvalo se jí obratem.“ Lekla se a ztichla. Nenapadalo ji, co dělá tak nebezpečného, že potřebuje absolutní klid. Vypadalo to, že v obýváku je rozzuřený vetřelec, který se vrhne na každého, kdo vstoupí a vytvoří jakýkoliv akustický ruch! Zaostřila a uviděla ho na pohovce. Měl v ústech dýmku, na stole nalitou sklenku „Thulamor Whiskey“ a sledoval televizi. Co sledoval. Byl vpitý do obrazovky. On snad v tom, co se za sklem matnice odehrávalo, sám účinkoval.

„Co tady blbneš?!“ Zeptala se. Být zticha kvůli bedýnce, vymývající nám neustále mozky, jí přišlo jako obrovská degradace osobnosti a odmítala se s tím smířit.

„Psst!“ Přišlo jí ale znovu v odpověď. „Tohle je opravdu moc zajímavej dokument! Dělají v něm pokusy s různými skupinami lidí! Vyhrotí je únavou, rozeštvou proti sobě a sledují reakce. Jsou tam zastoupeny různé věkové kategorie. To ti je něco, co všechno v sobě dokážeme najít!“

Beze slova se otočila a odešla. Oblékala se potichu, to Psst, po třetí rozhodně slyšet nechtěla. Nesnášela hady! Dveře při zavírání klíčem trošku klaply, ale jestli se k tomu nějak projevil, už to tady slyšet nemůže.

Za necelou půlhodinu seděla doma. U sebe doma. Vlastně to bylo slabých dvacet minut. Město už bylo jako vymetené. Seděla a zvažovala, co vlastně udělá. Necítila vztek, s tím se vyrovnala už mezi dveřmi. Cestou zpět, těch dvacet minut, o všem přemýšlela. Jasně, že by měla být tolerantní. Ano, byl starší a už měl nejenom svoje vrtochy. Na všechno nestačil a možná si nechtěl přiznat, že je unavený. Muži si spoustu věcí rádi nalhávají a to podstatné si nikdy nepřiznají. Ale to by nebylo nejhorší. Za nejhorší pokládala, že se jaksi automaticky počítalo s tím, že ta tolerantní část páru bude ona. Ano, od ní se chtělo pochopení a bezbřehá tolerance. Ale co on? Chtěl přece krásnou a skoro o 14 let mladší ženskou, tak proč by se neměl snažit?“

Vzala do ruky mobilní telefon. Stále zaujatá primárně úplně jinými myšlenkami začala vyťukávat zprávu.

„JAROMIRE, JESTLI TEN BLBEJ DOKUMENT JESTE NESKONCIL, OMLOUVAM SE. ASI SI PRAVE I TVUJ MOBIL ZA SVE PIPNUTI VYKOLEDOVAL ONO HLASITE „PSST“ PROMIN, ALE KONCIM! NEMAM NA TO! NEDOKAZU SE SMIRIT S FAKTEM, ZE JSEM MIN NEZ TELEVIZE! TAKY SE NESMIRIM S PREDSTAVOU, ZE KDYKOLIV PRIJDU, POPIJIS. OPRAVDU UZ VE TRI ODPOLEDNE MUSIS MIT PRED SEBOU PLNOU SKLENICI?“

Sama skoro alkohol nepila. Proto jí Jaromírův vztah k němu dost vadil. Pro něj byla sklenička samozřejmá součást života. Stavěl ji na stejnou úroveň jako snídani, obouvání, hygienu, nebo oblékání. Měla v jeho životě stejně samozřejmou a nezastupitelnou roli. Neopíjel se, ale pil. Denně a pravidelně. Škoda, že se stejně samozřejmě a stejně často i rád, nemiloval! Nezbylo jí nic jiného, než se s tím smířit (těžko chtít po šedesátníkovi, aby byl bez chyb a dokonalý. Každého z nás život nějak semele a poškodí), ale teď tu větu použila schválně. Chtěla mu trošku ublížit. Kdyby tak cítil alespoň setinu z toho, s čím jsem se tam za tu chvilku musela vypořádat já!

Ani nad tím nemusela uvažovat a zmáčkla tlačítko pod nápisem „odeslat“ Nápis zašedl a za chviličku se objevila odlétající obálka. Pustila počítač, jestli třeba nebude mít štěstí a nebude mít v poště zprávu od Zdeny, svojí dcery, která se rozhodla poznat, že EU je skrz naskrz stejná a odjela na půlrok do Anglie. Potřebuju alespoň nějakou dobrou zprávu. Jakoukoliv! Mobil nechala ležet v kuchyni. Schválně. Kdyby si ho vzala do pokoje k PC, nutilo by jí to každou chvilku koukat na displej. Znala se! Kdyby jí přišla zpráva, odpověděla by. Jenže nepotřebovala přemýšlet o odpovědích pro Jaromíra. Potřebovala přemýšlet o životě. O svém životě, kam on právě přestal patřit.

E-mail od Zdeny tam skutečně byl. Ale optimismem zrovna nepřetékal. Byl sice plný výrazů jako „souznění“, „absolutní splynutí“, „láska“. Ale proč by se ženská, která získala diplom z ruštiny, měla radovat ze skutečnosti, že se vlastní dcera zamilovala do Kevina? Nevadilo jí, že se narodil ve Welshi. Spíš to, že se s okolím domlouval podivnou hatmatilkou, kterou její generace nebyla schopna přijmout. Učila se dlouhé roky němčinu. Dost dlouho na to, aby cítila deprese pokaždé, když ji zaslechla. Došlo jí totiž, že pořád ničemu nerozumí. Tolik let! Tolik energie a nikdy se německy nenaučí, tak proč to komplikovat ještě angličtinou? Jak asi budou mluvit vnoučata? Welshsky s budějovickým dialektem? A hlavně co si tady počnu, když se rozhodnou žít v Anglii? Může mi být jedno, jak budou mluvit, protože je nikdy neuvidím! Dostala chuť na čokoládu, jenže poslední dobou na ni měla chuť tak často, že ji raději domů nekupovala. Radši zaženu chuť na čokoládu seznamkou! a rozklikla vyhledávač a uloženou stránku. To to mám zase pěknou řádku zoufalců! Zhodnotila nárůst nabídek. Prošla je a to jí na chvíli zabavilo. Ze všech nabídek jí zaujala jenom jedna. Vlastně to nebyla nabídka v pravém slova smyslu. S tím mužem už si před rokem psala a on se najednou přestal ozývat. Myslela si, že si našel jinou, jinde. Nyní první myšlenka byla, že asi od ní dostal kopačky, tak se zkouší vrátit... Jenže jeho dopis byl hezký, něžný a výmluvně omluvný. To bylo konečně, co potřebovala. Vzpomínal na ni a maloval jí tak hezky, že bylo příjemné se v jeho portrétu poznat. Uvědomit si, že ho stvořil jen a jen pro ni... Vysvětloval v dopise, že odjel na nějaký čas do Ameriky. Prý dostal velkou pracovní příležitost. Ještě že ji máme, zázračnou Ameriku, plnou velkých příležitostí! Místní bordel zůstane navždycky. To protože se  řeší jenom věci v Americe.  S Amerikou - na věčné časy! Napadlo ji. Ten dopis přečetla několikrát a i když si to zakazovala, začala odpovídat. Měla asi hodně upřímnou hodinku. Napsala do dopisu všechno. Úplně všechno, tedy většinu věcí, které ho nemohly ani trochu zajímat Koho by mělo zajímat ve velké Americe, jak osaměle se tady v tom kousku země cítí? Ale on odpověděl. Skoro okamžitě. Až jí překvapilo, jak rychle někdo dokáže zaplnit stránku textem. Hltala každé jeho slovo a uvědomila si, že jí chyběl. Nikdy ho neviděla, ale přes to jí chyběl. Jak je to možné? Staň se opuštěnou, osamělou, žij jako já a pochopíš to! Kdyby ses neodmlčel, ty darebáku, neseznámila bych se s Jaromírem a nemusela jsem mít výčitky! Kdybych se s ním neseznámila, nemusela bych se rozcházet!“ Období, kdy narážela na pitomce, se zřejmě zase překlápí do fáze, kdy bude,... kdy najednou potká víc těch solidních a rozumných. Jen si vybrat. Jenže ona si nikdy dobře nevybere. S neochvějnou jistotou sáhne vždycky vedle. Takže asi i teď, když se pokouší okamžitě a bez rozmyslu podruhé vstoupit do jedné virtuální řeky. Když to zkoušet nebude, zůstane sama do smrti. Jaromír byl vzdělaný, trochu bohémský požitkář. Zároveň ale byl i stárnoucí, unavený a velmi líný. Ano, byl skvělý na „duševno.“ Imponovala jí i jeho vzdělanost a rozhled. To se už příliš nenosilo. Jenže holka jako ona, potřebuje taky činy. Tenhle byl mladší, odvážnější, dobrodružnější. Rozhodně bude akčnější, asi taky nebude tak pohodlný a rozmazlený. Ale bude chtít svůj čas věnovat právě jí? Těžko, když mě vyměnil za Ameriku! Bude mi 100 a budu stejně naivní jako v sedmnácti.

Došla si do kuchyně pro pití. Mezitím mrkla na telefon. Byla tam zpráva. Sakra! Jenže si musela přiznat, že žízeň byl ten poslední důvod, proč do kuchyně šla. Chtěla ten mobil a taky chtěla mít pokoj a ten mít nebude, dokud nezjistí, co jí napsal.

„JE TAK SPATNY, KDYZ JSEM SE VE SVEM BYTE, NA SVOJI TELEVIZI KOUKAL NA ZAJIMAVY DOKUMENT? NEMUZU ZA TO, ZE TO DAVAJI ZROVNA KDYZ PRIJDES!“

Nemohla uvěřit, že tohle by bylo to jediné, na co se zmohl. Nemohla uvěřit, že na něj víc jak půl roku plýtvala časem. Nemohla uvěřit, že se tak spletla, protože se nemohl tolik změnit. Za blbé tři týdny! Musela se tedy zmýlit. Taková hodná holka jsem byla a než mi bude padesát, budu horší, než všichni chlapi na světě! Oni za to můžou. Každý ze mě odloupne kus toho dobrého, aby to nahradil něčím drsným a zlým! Flekují mě jako starou pneumatiku. A napadlo ji, že mužská část populace opravdu nevyžadovala krásu, jemnost, něžnost. V podstatě jim stačil klid, vypraný trenky a dobrá večeře. Milování? Mohli se přetrhnout, aby se krásně milovali, něžně, aby jí hladili třeba až do rána, ale jenom první měsíc, maximálně dva. Potom už, jen rychlé „uspokojení“, noční chrápání a možná sny o nějaké jiné. Z něžností, hlazení a trpělivosti zůstaly „hvězdné tři minuty“ Proč? Pro ženu může být jeden muž čím dál přitažlivější, čím víc ho poznává, ale opačně to zpravidla nefunguje.

„JO! KLIDNE SE KOUKEJ TREBA NA CELEJ TELEVIZNI PROGRAM, PREPINEJ SI JAK CHCES! TED UZ NA TO MÁS CASU DOST!“

Vztekle odepsala. Toužila alespoň po lítosti. Myslela si, že mu dojde, co udělal špatně. Jak hloupě se zachoval. Byl přece vzdělanej a musel být i bystrej, když dokázal získat pracovní nabídky z celého světa a život trávit ve světě! Měl by mít i zkušenosti. Proč mu sakra najednou vůbec nic nedocházelo? Jednoduché a základní věci? Jestli to tak má být vždycky, bude lepší ven ani nevycházet! Než někoho dalšího potkat...