Polomy se často neodehrají jenom v lese, ale i uvnitř v nás.


Les voněl. Nádherně, silně, až omamně. Kdyby se „Hači“ zaposlouchal, mohl by slyšet cikády cvrčků, zpěv ptáků, prostě si užívat nádherného letního rána. Nic z toho ale neudělal. Neměl příliš dobré ráno. Bylo mu blbě, protože to večer zase přehnal. A ještě k tomu se měl za chvilku táhnout s pilou do svahu, ve kterém kdyby mu ujela noha, kutálel by se až do řeky Lužnice. Potkával docela dost lidí. V létě se z Bechyně stávalo velkoměsto, co se počtu obyvatel týkalo. Toužil nepotkat nikoho. Byl alergický na lidi, když byl „po opici“. Hlava bolela a ve spáncích tepalo čím dál víc, s každým krokem. Zapálil by si cigaretu,  nemít po včerejšku v puse jako v topeništi právě vyhaslého krbu. Suché spáleniště, jaké zůstávalo na místech, kde se pálily větvě, klestí, nebo dřevo napadené kůrovcem.

Koukal na spoušť kolem sebe. Stromy byly popadané v propletencích, které se nedaly pochopit.  Shora by jistě musely připomínat některý z proslavených obrazců v obilí. Nemohla za to ale žádná cizí civilizace. Jenom jedna vichřice a její víry. Také těžký a mokrý sníh v zimě. Samozřejmě, že by bylo nejlepší vytěžit polom hned v zimě, ale to se by se sem nevydal ani blázen. I teď v létě to byl skoro hazardérský výkon. Byl víc než otrávený, když si představil, že to nejkrutější peklo na něj čeká až odpoledne. Po hodinách s pilou, jejíž řev proti tomu co předvede Alice, je jemná, harmonická hudba. Včera totiž slíbil Alici, že se u ní zastaví a nezastavil se! Nejenom proto, že jim to poslední dobou moc neklapalo. Už ani nepřemýšlel o tom, co se stalo, kde se to zničilo. Odpoledne s kamarády bylo přece fajn. Tak neuvěřitelně fajn.

Alice se rozhodla, že si na něj odpoledne počká. A to i přes to, že jí bolela ukrutně záda a taky se jí chtělo co sto metrů čůrat. Byla na konci osmého měsíce těhotenství. S Radkem, alias Hačim, protože nikdo z kamarádů mu jinak neřekl, to nebylo snadné nikdy. Ale od doby, co jí rostlo bříško, to byla pravá katastrofa. Nemohla nenávidět vznikající dítě, protože to byla část jak jí, tak jeho. Určitě obou ta nejlepší část.

Vlekla se pomalu horkým odpolednem a potila se snad až na konečcích vlasů. Cítila, jak se jí i velmi volné tričko lepí na záda a sukně zase na zadek. Věděla, že když ho neodchytne, když si ho nevyzvedne cestou z práce, tak zmizí zase do hospody.

Z kopce se jí šlo daleko hůř než do kopce. Bolela jí lýtka. Bolely jí paty a co horšího, začalo jí pěkně bolet břicho. Jakmile se opřela o krmelec, mohla se zbláznit bolestí. Bolest měla rytmus jako vypalováky od AC DC, co Hači poslouchal. Nebyla schopná se na nic soustředit.

„Ty pitomče! To mi zaplatíš! Za všechno mi zaplatíš! Za těhotenství i za to, že se ve svým stavu musím táhnout až sem! Jenom proto, abych tě mohla vidět a prohodit s tebou pár slov!“

Za chvilku ležela na seně. Oddechovala a nevnímala, kam všude se jí suchá stébla, ostrá jako pilky zavrtala. Kde všude škrábou. Takže když za necelou půlhodinu šel Hači s pilou do kopce a pohvizdoval si, neslyšela to. Ani to, jak mu na zádech chrastil batoh a v něm pilníky, svíčky a náhradní řetěz. Jako by byl plný kostí. Když procházel kolem krmelce, zahlédl kus oblečení. Do prostoru, ze zašle nevýrazné zeleně sena, zářila její vínová, dlouhá sukně. Nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že ani není překvapený. Jako by jí tam snad čekal.

„Co tu blbněš!“ Spustil na ní svou směsicí slovenštiny a češtiny. Když se poznali, tak se jí právě tohle na něm moc líbilo. Pochopila, že česky se nikdy pořádně nenaučí a slovenštinu zase úplně nezapomene.

„Co myslíš! Hraju šachy?!“ Ale on se zatvářil nadmíru vážně.

„Já něumím šachy, ale vím, že se hrajů vo dvoch.“

„Ty blbe, bolí mě břicho a asi rodím, nebo co!“ Ostře vyštěkla a otočila oči v sloup. Chvíli se tvářila nepřítomně. Jako by tančila pod vlivem taneční drogy a nevnímala nic než rytmus.

“Ták ty něvíš jisto?“ To byla tak zabijácká otázka, že se chvíli ujišťovala, jestli ještě dýchá.

„NE! Nevím, protože rodím prvně! A mělo to být až za měsíc!“ Chvilku ležela a zhluboka dýchala. „Nechci tě plašit, ale měl bys pelášit pro nějakou pomoc!“

„Proč? Mám predsa mobil, ni?“ A vytáhl z kapsy batohu svůj přístroj. Zavolal a přesně popsal polohu i zdůraznil, že autem se tam nikdo nedostane. Taky jim nechal číslo a mobil položil na pařez vedle krmelce, aby nespadl a byl slyšet. Uvědomila si, že teď v tomhle okamžiku byl najednou neuvěřitelně praktický. Jako by se konečně z neposlušného kluka přerodil v zodpovědného chlapa. Ale existuje vůbec něco takového, jako zodpovědný chlap? Natáhla k němu ruku a chtěla se ho chytit.

„Radši vyhrň sukňu a stáhni gačky!“ Poradil jí. Ani trošku se jí to nelíbilo.

„Nebudu rodit právě tady! V seníku! Chci hygienu! Chci umyvadlo a hlavně chci doktory!“ Diktovala umíněně rozkazy, jako by měla na výběr.

„Tak to řekni tomu svymu břuchu!“ Poznamenal suše. Vykroutil jí ruku a začal nepříliš něžně stahovat kalhotky. Styděla se a snažila se jeho snahu znemožnit. ale v tom ji ovládl další záchvat bolestí. Jako by na diskotéce po přestávce pustili další skladbu. Chviličku nebyla schopná vnímat vůbec nic, ač si to nařizovala. Až za chvilku slyšela Radkův hlas.

„Ale no tak, něblbni. Mňa moja matka tiež porodila doma. Otěc ma odrodil stejně jako segru a bratov!“ pokoušel se jí uklidnit. Evidentně se mu to nedařilo.

„To jako chceš říct, že si to pamatuješ? Že jsi povolán, protože ses taky narodil doma, tak víš co dělat?!“

„JO!“ Pokračoval klidně. „Hlavně u nás sa takové věci dedia, vieš? My zme byli posledný kočovný cigáni na Slovensku. S koňom, maringotkami, něž nás zastavili. Naše ženy vždy rodily na cestách! Chápeš? Neboli zme Romovia, pretože zme nevedeli čo je to Rom. My byli cigáni a ja som na to hrdý. A kde sa rodilo, pomáhal, kdo byl nablízku, po ruke. Celej rodině. Sestrenicám, sestrám, i matkám. Viděl som tolik porodou, že možná lekár na gynekologii jich tolik něviděl. Asistoval som u nich, že by som mohol z fleku robit sestričku!“ Nechala si kalhotky v klidu stáhnout. Říkala si sice, že se asi musela zbláznit, ale udělala to.

„Rychlo dýchaj, rychlo krátko dýchaj!“

 

Když doběhli za dalších dvacet minut zdravotníci s nosítky i lékař, rozléhal se lesem dětský křik.

„Boha, lidi, ja som oťec!“ Zubil se šťastně na všechny tři Radek. „A němám sebou nič, čo by sme mohli vypiť! Iba benzín! No niesom ja smoliar?“ Koukali se na něj, jako na tvora z jiné planety.

„V jakém jste trimestru? Kdy měl být porod? Ptali se, jakmile prohlédli a zajistili jak matku, tak dítě. Klidně jim odpovídala. Byla přesvědčená, že to nejhorší je za ní. Jistěže i bylo.

„Němali jsme ani prostěradlo, ani obrus!“ Snažil se zase Hači prosadit.

„Chápu, ale jestli jste to rodil sám, osmý měsíc, stejně smekám!“ Pochválil ho doktor. Byl přesvědčený, že leckerý z jeho kolegů by nedokázal bez nástrojů, sterilních obvazů a vody tak improvizovat. Mnohý by to jistě nedokázal ani s vybavením! Bál se hlavně o to dítě, protože narodit se v osmém měsíci, do sena a ještě venku, to není nejlepší start. Někdy se nedá dost udělat, ani když porod proběhne ve sterilitě sálu a dítě má hned k dispozici inkubátor.

Po necelé půlhodině, co je odvezla sanitka, rozrazil Hači dveře kulturáku. Hnal se k jednomu ze stolů.

„Chalani dněs pijeme do mrtva. Som otěc! Mám dceru! před chvílou som ju rodil!“ Vychrlil ze sebe. Ostatní na něj koukali a čekali, co bude. Měli ho rádi, i když to byl takový prosťáček. Byl hodný, upřímný, ale taky hrozně naivní a chvílemi až zabedněný. Na něm se dalo demonstrovat, že hloupost, za jistých okolností, může být i zábavná. On ale sedl a zakřičel na číšníka. Objednával panáky jako šílenec, takže pochopili, že na té báchorce, co se jim snažil ve svém zběsilém slovním podání prodat, bude asi dost pravdy!

Probudil se a nad hlavou měl modré nebe. Les šuměl svou píseň, kterou tak dobře znal. Pohodové ráno! Ptáci zpívali líp než frekvence 1. Rozhlížel se kolem sebe. Měl pořádnou kocovinu, takže trvalo docela dlouho, než mu došlo, že je asi něco špatně. Měl přece spát doma, takže nad hlavou neměl mít to modré nebe, občas pocuchané nějakou, do výhledu zasahující větví borovice! Jel zrakem pomalu dolů. Už se dostal na kmen borovice. Potom zahlídl rozšíření nad kořeny a kus hlíny s řídkou trávou. Břeh a hladinu nějakého rybníka. Nakonec zjistil, že na břehu má jedno rameno a hlavu. Zbytek byl ve vodě!

„Kurva som ju zapil dobre! Dcérečku!“ Vykřikl nahlas a vyplazil se z vody ven. Byl ještě natolik opilý, že mu nedocházelo, jak strašně namále dnešní noci měl. Na jak úzké hranici mezi životem a smrtí se ocitl. Jako by měl zaplatit svou daň za to, že jednomu životu pomohl na svět! Vždycky je něco za něco!

Postavil se a zjistil, že nemá ani ponětí, kde je. Netušil, kam se mohl v noci domotat a hlavně netušil, kde by mohl být takovej blbej lesní rybník. Nebyl o moc větší, než jeho vzteklý plivanec a voda v něm měla temně hnědou barvu. Na tričku byla přesně oddělená hladina tmavou šikmou čárou. Za lesíkem bylo pole. Šel přes něj, aniž tušil, kam vlastně kráčí! Boty se mu obalovaly hlínou. Připadal si jako malý plastový fotbalista ze stolní hry. Ti taky stáli na takové kouli. Nakonec se objevil špinavý a zadýchaný ve vesnici vzdálené asi dva kilometry od Bechyně Mohlo být kolem osmé ráno.

„Kurva kde mám pilu!“ Šel do hospody, jako obyčejně, rovnou z lesa, tedy s pilou a veškerým vybavením. Teď nenesl vůbec nic. Ani batoh! Jestli to skončilo na dně jezera, bude si muset vzít pořádnou půjčku, aby měl s čím dělat! Stál u silnice a mával na projíždějící auto a říkal si, že kdyby zastavilo, musel by ho řídit zcela jistě magor. Nikdo jiný by nemohl zastavit neupravenému chlápkovi, že kterého crčela voda jako z vodníka. Asi měl na magory štěstí. Navoněnej chlápek za volantem sice hned viděl, že udělal velkou chybu, ale asi byl natolik korektní, že už si netroufl mu ujet. S odporem se koukal, jak se mu smradlavá postava dere na sterilně čisté potahy a nechává na nich tmavé, mokré skvrny. Odvezl ho ale do Bechyně, tak jak chtěl, aniž cestou prohodili jediné slovo.

Když stál před Alicí, koukala se na něj s podobným soucitem, s jakým koukáme na bezdomovce. Vypadal podobně, i když se snažil dát doma jaksepatří dohromady. Tomu dost pomohla i informace od Zdeňka, že má pilu i batoh u sebe. Spadl mu ze srdce obrovský kámen.

„Tak Terezka je to! Sakra! Moja dcéra! Keď bude potrebovať, aj jej pomožem raz rodit!“ Odtušil,  dvě ženy ležící s Alicí na pokoji, se začaly poťouchle smát.