Leželi na zádech a dívali se na oblohu, po které se převalovala mračna. Cummulus, napadlo ho automaticky. Bylo to asi profesionální deformací, ale za vším viděl shluky atomů, molekul, výboje, přitažlivost a vlnové délky.

„Víš, co je nad těmi mraky?“ zeptala se, jakoby věděla, na co myslí.

„Nechám se podat.“

„Nebe. Čisté a nekonečné nebe. Říkali nám to kněží. A nebe obývají andělé a stráží ho pro dobré duše. Někdy se stane, že pekelníci, běsi a jiné zlé stvůry proniknou za brány a pak spolu vedou bitvy. Když vítězí andělé, prší. Je to krev těch bestií, ale protože je proklály svaté meče andělů, je posvěcená a přináší vláhu. Když vítězí ty nestvůry, sněží. Jsou to úlomky andělských křídel a přináší s sebou smutek a zimu.“ Podíval se na ni a věděl, že ona tomu věří. Všichni tady tomu věřili.

Na tvář mu dopadla sněhová vločka. Utřel si ji rukávem a vstal. Tento svět se mu snad mstil. Pomohl jí vstát a vydali se do vesnice.

„Víš, ty jsi strašně zvláštní,“ začala. „Jsi úplně jiný, než ostatní kluci z vesnice.“

Jako by to sám nevěděl.

„Někdy si říkám, že sem asi nepatřím. Že bych měl žít někde jinde.“

„Však jsi žil někde jinde. Přišel jsi sem asi před rokem.“

„Dobře. Měl bych asi žít někdy jinde.“

„Já ti nerozumím.“

„Tím se netrap. Pořád mi rozumíš víc než kdokoli jiný, koho tu znám.“

„Nechceš mi říct, jaké je to tam u vás? Nikdy jsi nemluvil o té zemi, odkud jsi přišel.“

„Není o čem mluvit, věř mi. Ta země je stejná jako tato. Stejné kopce, stejné vesnice, stejná řeč.“

„Ale ty jsi jiný.“

„Nejsem jiný, jsem jen… já nevím, jak ti to vysvětlit. Jsem starší.“

„Je ti dvacet, nejsi zase tak starý. A rozhodně nejsi starší než já.“ Stoupla si před něj a trochu vyzývavě se na něj usmála.

Chytil ji za ruce a zadíval se jí do očí.

„A tobě je dvacet pět a podvádíš se mnou svého muže. Zajímají tě věci, které jsou zvláštní a proto tě zajímám já. Jakmile bych ti vysvětlil všechno, co chceš vědět, přestal bych tě zajímat a nechala bys mě. A to by mi zlomilo srdce. Proto ti nic říct nemůžu.“

„Taková já nejsem.“

„Ale jsi. Proto ses vdala v šestnácti. Zajímalo tě, jaké to bude. Jak jsi to zjistila, začala ses nudit a skončila jsi se mnou.“

Zatvářila se uraženě, otočila se k němu zády a vykročila dál.

Nechal ji, ať si jde. Stejně se na něj zítra ráno zase usměje. Pořád je pro ni natolik zajímavý, aby se neurazila doopravdy.

Nechal na sebe padat první podzimní sněhové vločky. Vítr se zvedl a sněžení sílilo. Za zády mu zahřmělo. Vytáhl z kapsy kompas a sledoval ručičku, která se točila jako zběsilá. Otočil se na obrtlíku a rozběhl se vstříc bouři.

Když doběhl na vrcholek kopce, byla skoro tma. Mraky jakoby se nadouvaly každou minutou, stromy se nakláněly jako hokejky a blesky byly tak časté, že mu na sítnici zůstávala jejich žilnatina, i když už odezněly. Začal se škrábat na nejvyšší strom jako šílený. Když vylezl až na vrcholek, vytáhl z kapsy buzolu, jejíž ručička se zuřivě komíhala, zvedl ji nejvýš, jak dokázal, a začal křičet: „Stref mě! No tak mě stref!“

Zvedl hlavu kolmo vzhůru, bez ohledu na ostré krystalky, které ho bodaly do očí i tváře a svět se jakoby zpomalil. Viděl blesk, jak se k němu řítí oblohou, cítil elektřinu, jak brní celým jeho tělem a světlo bylo tak silné, že už ho nedokázal snášet. Snažil se zavřít oči, ale blesk byl statisíckrát rychlejší.

Probudila ho nesnesitelná bolest očí. Snažil se je otevřít, ale měl přes ně nějaký obvaz. Posadil se na posteli, ale všemi kostmi těla mu projela bolest, jakou ještě nikdy nezažil.

Svalil se zpátky na záda a rozplakal se.

Něčí ruka ho začala hladit a známý hlas mu šeptal: „Neboj, to jsem já, už jsi v pořádku. Našli jsme tě dnes ráno.“

„Ty?“ vydechl.

„Kdo jiný by to byl. V té bouři tě strefil blesk, našli jsme tě pod ohořelým stromem navrchu na kopci.“

Pokusil se sundat si obvaz z hlavy.

„Ať tě to ani nenapadne, když jsme tě našli, tekla ti z očí krev, musíš se uzdravit.“

Vzdal to a rezignovaně položil ruce podél těla.

„Co je dnes za den?!“ vykřikl najednou.

„No ta bouře byla včera, takže je… je vlastně zítra.“ Slyšel náznak úsměvu v jejím hlase. Takového toho nuceného humoru, kterým se mluví k pacientům v nemocnici, aby se jim ukázalo, že ostatní se baví, tak proč ne oni.

„Sbohem dvacáté první století…“ řekly jeho rty, ale žádný zvuk z nich nevyšel.

„Co jsi říkal?“ zašeptala.

„Že je podzim roku 1491 a lidstvu nikdy nebylo líp.“

„Zase ti nerozumím.“ Aniž ji viděl, věděl, že zakroutila nechápavě hlavou.

„Ne, nic. Je patnácté století a je spousta věcí, které je třeba udělat. Můžeme začít s pohyby hvězd a planet, eliptickými drahami, nebo vlastně ne. Heliocentrický systém, to je skvělý začátek…“

„Přestaň! Jestli manžel uslyší všechny ty nesmysly, které blábolíš, nedovolí ti tu zůstat.“

„Promiň. Když ti řeknu všechno, co vím, utečeš se mnou z Toruně? Odejdeme někam z Polska. Do Španělska, Itálie, Řecka. Do zemí, kde nesněží, kde je moře, někam, kde nejsou lidi tak nudní jako tady?“

Poprvé od té doby, co sem přišel, cítila v jeho slovech upřímný zájem.

Slyšel, jak se rozesmála.

„Od té, chvíle, co jsi se tu objevil, jsem si Mikuláši přála, abys toto řekl.“