.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
  1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30    

 .: Online
Stránku si právě čte 13 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Kastrace - přelíčení ...

Alnor Roumen - Ze života - 21. 03. 2008 - 11301 přečtení

ctyry_viry_cb_anotace.JPGČeho všeho je člověk schopen v záchvatu zlosti ... ?
Kde jsou hranice jeho činů?

Jaká je spravedlnost a co je etické … ?

Lze vůbec v t
akovýchto situacích přemýšlet o úměrnosti?

Jednoho dne, když jsem jel za svou dívkou, mi ujel autobus. Už dříve jsme se dohodli, že když se něco takového stane, tak jí dám vědět, aby na mě zbytečně na nádraží nečekala. A tak jsem jí zavolal.
,,Ahojda. Hele broučíku … promiň, ale mně ten autobus ujel.“ Řekl jsem vztekle, protože jsem ho správně měl ještě stihnout.
Začala se mi do telefonu smát. Sice jsem si připadal jako mamlas, ale ten její nádherný smích mě potěšil a trochu i uklidnil.
,,On jel dřív než měl no … Tak jsem se aspoň podíval, jak to vypadá zvenčí, když jím obvykle odjíždím,“ dodal jsem už klidným hlasem. Ale stejně jsem procedil mezi zuby nadávku směřovanou řidiči autobusu.
Další autobus mi jel až za hodinu a tak řekla, že se půjde schovat k babičce, aby tam na zastávce dlouho nestála.
Hodina je někdy dlouhá doba. Sedět na tak nudném místě bych asi tak dlouho nevydržel, tak jsem se šel projít na náměstí, které je hned vedle.
Když už jsem měl celé náměstí obejité, vrátil jsem se na zastávku, aby mi náhodou neujel i ten další.
Tentokrát měl autobus ještě zpoždění, takže jsem už byl docela zmrzlý.
Jakmile jsme vyjeli na kopec nad městem, v němž bydlela, prozvonil jsem ji, aby věděla že už má od babičky vyjít.
Ještě předtím mi napsala, ať vystoupím o zastávku dřív, že to je blíž.
Vystoupil jsem, ale ona tam nestála. To však nebylo nic divného, někdy se prostě nezadaří … jako například tehdy mě.
A tak jsem čekal. Jenže nikdy jí to netrvalo tak dlouho. Čtvrt hodina pryč a ona nikde. Nechtěl jsem nikam chodit, abychom se náhodou neminuli. Taky mě napadlo, že jsem mohl vystoupit na jiné zastávce, neboť jsem to tam moc dobře neznal, a že každý čekáme někde jinde.
Rozhodl jsem se, že jí zase zavolám a kdyžtak ji vyjdu naproti.
Poprvé mi to nevzala a tak jsem vůči své povaze dosti znervózněl. Teprve až když jsem jí volal podruhé, mi to vzala …

Slyšel jsem jen vzdálený pláč a sténání.
,,Co se děje?“ Zeptal jsem se vyplašeně, ale nadále se ozývalo jen to sténání. Zavolal jsem její jméno … stále nic. Najednou se ozval něčí dupot a její pláč zesílel … pak ticho … a nato se spojení přerušilo.
Hrklo ve mně a srdce se začalo předhánět s plícemi, kdo dřív přestane stíhat. To mi však bylo jedno. V tu chvíli mě zavála panika a strach. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale najednou jako kdybych dostal facku, abych se probral a začal konečně něco podnikat.
Hlavou mi prolítla mapa města a snažil jsem se najít místo, kde asi tak může být. U babičky už asi ne, tak jsem se vydal po cestě, kterou jsem předpokládal, že by asi šla. Běžel jsem, jak jen jsem mohl, a vůbec mě nezajímalo, že mě na přechodu málem přejelo auto.
Doběhl jsem až k její babičce, ale nikde jsem ji cestou nepotkal. Byl jsem tak bezradný. Napadaly mě ty nejhorší scénáře a to jsem ani nevěděl, že jeden z nich se opravdu stal.
Neustále jsem se točil dokola a snažil se přemýšlet, kde by asi tak mohla být.
Napadlo mě, jestli není ve sklepě v tom paneláku, co bydlí její babička. Vchodové dveře byly naštěstí otevřené, což se moc často nestávalo. Ale nic naplat … nebyla tam. Volal jsem její jméno, ale nikdo se neozýval.
Vyběhl jsem zase ven a prostě běžel. Sice na druhou stranu, ale tam byla taky jedna zastávka.
Když jsem probíhal tunýlkem pod železnicí, kopl jsem do něčeho lehounkého. Nezastavoval jsem se, ale ohlédl – nevím proč, normálně bych si toho ani nevšiml. Bylo to malé, šedé a mělo to divný tvar … něco mi to připomínalo.
Zabrzdil jsem a běžel k tomu. Připomínalo mi to kryt na mobil … na její mobil. Rozhlédl jsem se a v žlábku u zdi tam ležel kousek druhé strany.
Doufal jsem, že tam někde bude.
Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se, i když jsem neočekával, že ji tam někde na chodníku spatřím. Jediní, koho jsem viděl, byla skupina dvou mužů a jedné ženy, jdoucí směrem k zastávce.
Otočil jsem se a vyběhl ven z tunýlku, přičemž jsem se bouchl kovovou trubkou, čnící ze země, do pánve. Ale v tu chvíli jako by pro mě bolest neexistovala.
Přikrčil jsem se, abych viděl pod křoviny, jež byly po obou stranách tunýlku …

Ležela tam a svíjela se.
Bezhlavě, místo toho, abych ty keře jednoduše obešel, jsem do nich skočil. Bylo mi jedno, že mám poškrábaný obličej a že jsem si málem vypíchl oko, hlavně, když jsem ji našel.
Plakala, sténala, svíjela se, byla k smrti vyděšená.
Klekl jsem si k ní a objal ji. Nejdříve jsem se ji snažil utišit a teprve až pak mě napadlo se zeptat, co se stalo … ale nebyla schopná ani mluvit. Jen brečela.
Položil jsem ji zpět na zem a prohlédl si ji. Zděsil jsem se a vzteky mi naprosto hráblo v hlavě.
Měla napůl svlečené kalhoty a přeříznuté kalhotky … z pohlaví jí tekla krev. Límec měla zepředu roztrhnutý až mezi prsa. A poslední, čeho jsem si všiml, byly ošklivě pořezané ruce.
Přikryl jsem ji svou bundou a vyběhl ven. Dodnes si říkám, že jsem hlupák, takhle ji tam nechat, ale jelikož to dopadlo tak, jak to dopadlo, tak jsem rád, že jsem se za ním vydal.
Proběhl jsem tunýlkem a běžel k té zastávce. Nevím, proč zrovna tam, ale asi proto, že jsem tam viděl jít ty muže.
Přeskočil jsem dvojité zábradlí a málem skočil pod auto, ale naštěstí stačilo projet dřív, nežli jsem vlítl na silnici.
Zastavil jsem se a hleděl k zastávce. Bylo tam kolem deseti lidí, převážně dětí a důchodců. Ale také tři muži.
Všichni z té zastávky na mě hleděli a já si je prohlížel jednoho po druhém … obzvlášť ty muže. Nebyli moc staří. A já ho cítil … někde tam byl … jeden z nich to musel být.
Rozešel jsem se po silnici k zastávce a jeden z nich – ten nejmladší ze tří mužů – mírně znervózněl. Všiml jsem si toho a tak jsem se díval už jen na něho. Byl čím dál nervóznější a pomalinku začal couvat. V tu chvíli jsem si byl už naprosto jistý, že to je on.
Najednou začal utíkat a to pro mě bylo jako povel: zab ho. Rozeběhl jsem se za ním a už ani nevím, jestli mě zase málem přejelo auto … to mi fakt bylo jedno.
Bylo vidět, že nemůže moc běžet a tak jsem ho za chvíli dohnal. Opravdu jsem neměl v plánu ho zdvořile požádat o to, aby se zastavil.
Chytl jsem ho za bundu, povyskočil si a kopl ho doprostřed zad.
Ten hajzl se prohnul jak list papíru a svalil na zem. Otočil se a já mu s chutí dupnul na ten jeho odporný ksicht. Jako slon jsem mu skákal po hrudi, dokud jsem neslyšel, jak mu praskají žebra. Potom jsem mu klekl celou vahou na břicho, chytl pod krkem a zařval ,,Chcípni!“
Poté jsem vstal a s stále nevyřáděnou zlostí burácející v těle jsem ho s pořádným rozmachem kopl svojí ocelovou špičkou mezi nohy.
Mě se tak ulevilo.
Ale to moc dlouho netrvalo. Jak jsem ho kopl, všiml jsem si, že má rozepnutý zip u kalhot a že byl naostro. Když jsem viděl ten jeho stále poloztopořený penis, měl jsem chuť ho zabít. Ale řekl jsem si, že ne, že mu to tak neusnadním.
Vytáhl jsem svůj nůž, který nosím odjakživa u sebe a – ani mi to v tu chvíli nepřišlo odporné – jsem mu ho vytáhl z kalhot ven. Ten násilník sebou začal mírně cukat, ale asi byl tak pomlácený, že se nemohl moc hýbat. Musel být skoro polomrtvý … Rozevřel jsem nůž a těsně u kořene jsem mu ho prořízl. Neuřízl, ale ostří v něm minimálně do půli zmizelo.
Poté tam přiběhli ostatní lidé a já se dal raději na útěk. Běžel jsem zpět za svou dívkou.
Byly u ní už nějací lidé, kteří zavolali i záchranku. Ptali se mě, co jsem jí to provedl, a ať nelžu, že mě viděli, jak odtamtud z toho keře vybíhám, a že zavolají policii. Ale já jen mlčel a hleděl na ni a nevěděl, co mám dělat. Byl jsem naprosto bezradný, když jsem ji viděl, jak se tam choulí a brečí a … a … já nevíííííím!
Udělalo se mi špatně a bylo mi na zvracení.
Ti lidé ji vytáhli ven z křoví. Šel jsem za ní a sedl si na chodník.
Po chvíli tam přiběhli nějací chlapi od té zastávky a vrhli se na mě … Mlátili mě, kopali do mě a křičeli. I mezi nohy jsem dostal asi dvě rány.
Pak se do toho vložili i ti lidé, co našli moji dívku, a odtrhli je ode mne.
Ležel jsem tam tak na zemi a svíjel se bolestí. Nevím, co mě bolelo víc, ale bolest toho, co se jí stalo, to vše přebíjela.
Jak jsem tam tak ležel, pohlédl jsem na ni a ona na mě. Měla tak zděšený výraz v očích, ale i přesto jako by v nich bylo napsáno … miluji tě, neopouštěj mě.

Chvíli na to přijela sanitka a v zápětí i policie.
Mě jen trochu ošetřili a pak si mě odvezli policajti. Zatímco ji museli hospitalizovat a já dodnes nevím, jak na tom je.

,,A pokud bych vám měl, velevážený soude, říct něco na závěr, nelituji toho, že jdu do vazby, nelituji toho, že jsem toho … násilníka málem zabil, ale lituji té dívky … toho, co musela prožít … ty následky, které se s ní potáhnou celý život, lituji toho zničeného života.“
Obtěžkán pouty, stoje před soudem, jsem sklopil hlavu a pokračoval.
,,Upřímně řečeno … stát se to znova … neváhal bych ani chvilku a klidně bych ho tam vykastroval.“
Podíval jsem se na soudce a dodal: ,,To vězení, do kterého teď nejspíše půjdu, mi za to stálo. A doufám, že si ten …“ zhluboka jsem se nadechl, „že už se mu nikdy nepostaví a že si už nikdy v životě nebude moci štrejchnout.“
Ohlédl jsem se za sebe na lavice publika, kde seděli i její rodiče. Pohlédl zpět na soudce a poslední věta, kterou jsem tam pronesl zněla: „Jsem plně zodpovědný za své činy.“

Ve zkratce ortel soudu zněl: „Po přihlédnutí ke všem okolnostem se - …. – odsuzuje k půl ročnímu žaláři.“

Když se tak po třech měsících poohlédnu … měl jsem vlastně hodně velké štěstí, že jsem se nespletl a zmrzačil toho pravého.
Asi vám to bude znít dosti chladně, ale jediné, čeho lituji, je, že dodnes nevím, jak na tom moje láska je. Jestli se z toho aspoň trochu dostala. Jediné, co jsem se dozvěděl, je, že k znásilnění naštěstí nedošlo. Že ta krev, jež jí tekla z pohlaví, byla “naštěstí jen“ kvůli tomu, že se mu to nepodařilo, jak se bránila a tak ji tam kopl. Nepodařilo se mu ji ani zabít … proto měla pořezané ruce. DÍKY, BOŽE!

A jestli chcete slyšet něco na závěr: ,,Tak tu sedím, skrz mříže hledím, skládám básničku o ptáčkovi s podříznutým hrdlem … a chce se mi strašně smááááát!


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 19.03.2008 20:31:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
V editaci jsi "vytýčil" otázky, které mne napadly při přečtení Tvého díla...
"Čeho všeho je člověk schopen v záchvatu zlosti ... ?
Kde jsou hranice jeho činů?
Jaká je spravedlnost a co je etické … ?
Lze vůbec v takovýchto situacích přemýšlet o úměrnosti?"

Kdyby tak na ně byla jednoduchá odpověď! Možná by se některým i ulevilo. Rozhodně je Tvůj literární příspěvek v próze velmi platným počinem, otázky, které jsi uvedl mají stejnou váhu jako ty o eutanázii - ano , ne....
Příběh je napsán dobře, čtivě a myslím, že bude opět o čem diskutovat.

Komentář ze dne: 21.03.2008 06:02:43     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Kozííí] - Pavel Kotrba (koziii@seznam.cz)
Titulek:
od začátku jsem doufal, že Renča tuto povídku pustí, byla po mě skvělou kombinací povídky a úvahy (byt' psaná formou povídky), svižně plynou jeho myšlenky a pohnutky, nepochyboval jsem o jeho činech (snad o jejich morálnosti až o humálnosti)
srozumitelná povídka, která zaujme

Komentář ze dne: 21.03.2008 09:25:28     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - branwen (@)
Titulek: Spravedlnost nebo pomsta?
To, co provedl hrdina tvé povídky, byl akt prachobyčejné pomsty. Obrovský emocionální otřes, který předtím prožil, strhl z jeho myšlení tenký civilizační nátěr ( zavolám sanitku - lékaři se o ni postarají, zavolám policii-oni násilníka dopadnou) a ponechal mu jediný instinkt - pomstít se smyslu biblického "oko za oko, zub za zub." Mezi pomstou a spravedlivým trestem je propastný rozdíl.Ale jestliže spravedlnost v tomto případě většinou znamená, že dotyčný dostane pár let(maximum je myslím 8) a po odpykání poloviny trestu je propuštěn, aby totéž mohl spáchat znovu, pak je ta dáma nejen slepá, ale i pitomá.Na otázku, co lze považovat za etické a co už ne, ti asi neodpovím, každý případ je třeba posoudit samostatně, ale pokud jde o znásilnění, tam je legislativa úplně vedle. Možná je to tím, že tyhle zákony vymýšlejí muži - a kolik z oněch slavných zákonodárců zažilo znásilnění na vlastní kůži?
- Ještě pár technických podrobností: pokud dívku násilník pořezal, kde zůstal jeho nůž- na místě činu nebo ho měl u sebe? Pak by bylo logické, kdyby se tím nožem bránil,ne? A pokud měl nůž i hrdina povídky, pak by mohl přece pořezat svou dívku i on ( i takové věci se stávají)a napadnout nevinného člověka, aby svůj čin zamaskoval. Vím, že ti nešlo o napsání detektivky, kde každý detail musí být naprosto neprůstřelný, ale spíš o úvahu , odkud kam sahají hranice činů, které lze ospravedlnit. A bylo jen dílem náhody, že hrdina dopadl skutečného viníka? Protože...co kdyby se spletl? Možná povídka na toto téma by byla ještě zajímavější.

  
Komentář ze dne: 21.03.2008 10:05:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Kozííí] - Pavel Kotrba (koziii@seznam.cz)
Titulek: Re: Spravedlnost nebo pomsta?
co se týká poznámky okolo nože toho, kterýž znásilnil, spokojil jsem se s myšlenkou že se na nic nezmohl, že byl prostě tak zaskočen svým dopadením, že nestačil pohotově reagovat a v záplavě ran už to nijak nešlo

nechci tu ze sebe dělat nějakého psychologa, psychiatra nebo soudního znalce ale můj názor je tento

muži povětšinou znásilňují z několika různých důvodů:
1) Válka: vypjaté situace, další den mohou přijít o život, potřeba "posledního ukojení pudů", vidina relativní beztrestnosti, protože ve válce je dovoleno skoro vše
2) Opilost: stav ve kterém muž nevnímá a neovládá svoje emoce a chtíč a jedná, užije i hrubého násilí, ale druhý den lituje a popřípadě se dokonce i omluví (to ovšem nic nespraví)
3) Nemoc, deviace: ano tak nazývám muže, který znásilní a za čas to chce udělat znovu, neláká ho sex běžný, musí ženě ublížit - to je případ pro kliniku - musí dát najevo svou mužskou nadřezenost, nebo si tím může "léčit" svoje komplexy, nedokáže se nijak probít ve světě mužů tak ukáže sílu na ženě (zde se dá najít taky důvod, proč neužil nůž - prostě měl z toho mladíka strach)

samozřejmě že by se jich dala najít řada (znásilnění v partě, kdy se kluci hecují,...), ale o tom povídka tolik není, je spíše o tom afektu, kdy člověk nepřemýšlí a jedná

děkuji za tvůj názor Branwen

    
Komentář ze dne: 21.03.2008 11:24:57     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - branwen (@)
Titulek: Re: Re: Spravedlnost nebo pomsta?
Milý Pavle, těch příčin by se jistě našlo mnohem víc, ale o tom opravdu tahle povídka není.Každopádně znásilnění je něco, čeho se dopouští pouze lidský druh. Nejsem sice biolog, ale myslím, že v živočišné říši by se asi nenašla žádná paralela takového chování.Je to lidský "vynález",jak ublížit a ponížit - i zabití je proti tomu "přirozenější",protože tento pud má každý tvor zakódovaný v genech. Každopádně tvá poznámka o důvodech je dobrá, možná by stálo za to, aby autor aspoň zlehka naznačil, proč vlastně k tomu znásilnění došlo.Čtenář zná hlavní hrdinu (vypravěče), ale možná by měl vědět i torchu víc o pachateli a oběti.
Jinak mé technické poznámky pramení spíš z mé vlastní potřeby mít srovnaná fakta, ale opravdu si myslíš, že člověk, který se právě dopustil násilí, člověk s vysokou hladinou adrenalinu a testosteronu v krvi se bude cítit nějak provinile, když se na něj škaredě podívá úplně cizí mladík, že v něm okamžitě vytuší mstitele, pochopí, že přišel čas pro trest a bude mít takový strach, že ten nůž nevytáhne znovu - tentokrát na svou obranu?Já myslím, že pachatel je ještě pořád vybuzený na nejvyšší možnou míru a že by na agresi odpověděl rovněž agresí, což pochopitelně neznamená, že by neskončil tak, jak je to pospáno v povídce.

      
Komentář ze dne: 21.03.2008 12:42:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - zbynek (@)
Titulek: Re: Re: Re: Spravedlnost nebo pomsta?
myslím, že v živočisšné říši by se příkladů našlo víc než dosti, ale je pravda, že třeba nejkrutější zvířata jsou opice, které jsou člověku nejblíž, takže myslím, že člověk jen své darwinistické předpoklady dovedl do konce

Komentář ze dne: 21.03.2008 13:59:48     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
- "Napadaly mě ty nejhorší scénáře a to jsem ani nevěděl, že jeden z nich se opravdu stal."..tato věta vzhledem k zoufalství okamžiku působí rušivě a kazí atmosféru.
- "Bezhlavě, místo toho, abych ty keře jednoduše obešel, jsem do nich skočil. Bylo mi jedno, že mám poškrábaný obličej a že jsem si málem vypíchl oko, hlavně, když jsem ji našel."..tady bych vůbec nepopisoval, že keře se běžně obcházejí či, že hlavní postavě bylo jedno zda má poškrábaný obličej. Dal bych přednost surovému popisu, který nepotřebuje komentář.
- "Dodnes si říkám.." -působí rušivě. V ten okamžik ještě nemáme tušení o nějakém jiném časovém horizontu a když by jsme se do něj přeci jenom měli vydat, musí proto být dobrý důvod. Ten tady není.
- ,,A pokud bych vám měl, velevážený soude, říct něco na závěr, nelituji toho, že jdu do vazby, nelituji toho, že jsem toho … násilníka málem zabil, ale lituji té dívky.."...Té dívky? Vždyť je to jeho přítelkyně.

Povídka je to čtivá, zpracována plynule a celistvě. Navíc si dílo klade určité otázky. K tomuž abych se je pokusil zodpovědět nám ovšem povídka klade velmi omezený náhled do srdcí postav ( obzvláště toho násilníka). Za hlavní nedostatek považuju potřebu autora neusále komentovat bezmyšlenkovité jednání hlavní postavy, což působí rušivě. Za nejpodařenější část považuju tu, kde hl. postava rozezná násilníka na zastávce. To mi přišlo docela reálné. Docela si to dokážu představit.
S pozdravem WhiteShadow

  
Komentář ze dne: 21.03.2008 14:00:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek: Re:
Hodnotím 2.2

Komentář ze dne: 24.03.2008 22:47:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Alnor Roumen (@)
Titulek: Mno
Mno abych k tomu také něco řekl... Mě tu v podstatě šlo jen o to vylíčit chování člověka v této situaci. Úmyslně jsem se nijak nepouštěl do rozebírání hlavních představitelů a už vůbec ne do pachatele. Když jsem to psal, snažil jsem se přemýšlet přinejmenším aspoň podobně jako člověk který si tím peklem právě prochází. Zřejmě proto to je tak chudé na popis osob kterých by si zajisté v takovéto situaci nikdo moc nevšímal.

Ale v neposlední řadě děkuji všem za komentáře a názory.
Rozhodně se nad vašimi slovy zamyslím a pokusím se je nějako zužitkovat.

S pozdravem: Alnor Roumen



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2026        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz