Část 1. Stěhování.

Je to pokus o novelu. Budu ji dávat po kapitolách, jak bude vznikat a budu se těšit na připomínky a názory. Byl jsem teď nějaký čas v jednom kole, tak jsem se musel trošku odmlčet, ale snad už nastávají klidnější časy.

Stál jsem před ředitelkou. Mohlo jí být něco málo přes padesát. Musela dřív být, vlastně opravuji - ona stále je, velmi hezká žena. Vidím ji jako velmi přísnou dámu. Ráda vypadá jako velmi přísná dáma, přitom má na nose hezké a moderní brýle. Před takovou je nejlepší tvářit se pokorně. Nebo možná až nesměle? Sebejisté dámy jsou dvojí. Buď mají i při své dominantnosti rády ještě dominantnější muže, nebo jejich ego nejlépe uspokojí rozklepaný trémista.

  Stačí mi jenom chvilka, abych si byl na 90% jist, že ona patří k těm druhým. Jako češtinář mám k dramatu a vůbec k divadlu velmi blízko. V každém učiteli musí být velký díl exhibicionismu, stejně jako v herci. A když mě odhalí? Určitě tak profesionální ochotnický výkon v téhle díře ocení. Tady je i oblastní divadlo na úrovni národního. Za okny ještě vonělo léto a končící prázdniny, i když to byly poslední záchvěvy. Škoda nastupovat do práce v takový krásný den. Na plovárně by mi bylo o moc líp. Ale bylo tu vůbec něco takového? Znali tady výraz slova plovárna? Nebo se tu pod slovy „jít k vodě skrýval pouze nějaký rybník se zelenou vodou a bahnitým dnem?

„Takže Alois Kluček a z Českých Budějovic? Copak v Budějovicích není dost škol?“ Zeptala se či konstatovala? Nevím. Prohlížela si mě víc než pečlivě a já netuším, jestli jí zaujalo moje oblečení, jestli ano, byl jsem rád, že to tu taky někdo ocení. Alespoň někdo. Nebo se snad ve mně snažila přečíst cokoli? Schválně pomíjím možnost, že by jí moje tělesná schránka, pečlivě pěstěná, zaujala. Musel jsem být o několik generací mimo její střed zájmu. Ale líbilo se mi, když si mě takhle ženy prohlížely. Potom bylo vidět, že investice do úpravy zevnějšku ani do nákladnějšího značkového oblečení nebyly marné. Člověk měl důvod utratit víc než polovinu chabé výplaty za oblečení. Nepřišlo mu to tolik marnotratné, ani zbytečné, když viděl výsledky.

Škol je tam opravdu dost, ale já nechtěl zůstat v krajském městě. Narodil jsem se tam a tak vím, jak nervózní a uspěchané je to místo. Vyhovuje mi spíš klid...“ Odpovídám nesměle. Nenávidím, když mi u tabule někdo jen tak kuňká, když se prostě klepe strachy a nevykuňká potom zřetelně ani „Á“ či „Bé“. Prohlížela si mě dlouho a vyzývavě. Připadal jsem si jako figurína ve výloze. Obcházela mě pomalu a dokonce si ty hezké brýle poposadila rukou. Taky Ochotnice! Napadlo mě. Tohle bylo zase její představení.

„No to je v pořádku. Češtináře i dějepisáře moc potřebujeme. Já jen, aby jste za měsíc nebo za dva zase nezjistil, že je tu moc klidu a neutekl mi. I když, doufám, že víte o čem mluvíte. Učil jste u vás tři roky, je vám dvacet sedm, takže nejste nějaké úplně nezralé ucho... Doufám...“ Dodala ještě významně a koukala stále do mojí složky, jako by mezi řádkami hledala nějaké znaky, větičku typu „nevěřte mu, je to lump“ Asi jí opravdu nešlo do hlavy, proč se chce vysoký, tmavovlasý a atraktivní kluk zahrabat v tomhle zapadákově.

„nevím, jestli tu pro vás bude dost kulturního vyžití a říkám si, máme vám vlastně co nabídnout, kromě průměrného platu?“ Pokračovala.

„Rozmyslel jsem si to skutečně dobře. A nebojte se, neutíkám před žádným průšvihem. Ale v Budějovicích jsem bydlel u rodičů. Vyhlídky na byt žádné. Tady pokud vím, byt nabízíte, že? A to pro člověka v mém věku a s mým příjmem není rozhodně málo.“ Překvapeně se na mě podívala a milostivě od audience propustila. Potom mě čekal školník. Po ředitelce zřejmě ta nejdůležitější osoba. Chyběla už jen uklízečka, abych měl hvězdné trio kompletní.

„Tak tohle je vaše! Celý! Od dveří k oknu šest metrů a na šířku skoro pět! Ukazoval mi školník byt a mluvil jako realitní agent. No byt! Byla to garsonka ve starém činžáku nad poštou. Většinu z kratší stěny zabrala kuchyňská linka a taky jeden roh byl vykousnutý do místnosti. V něm se skrývalo maličké WC a sprcha. I tak ale byla plocha místnosti daleko větší, než jsem byl schopen zaplnit. Můj majetek totiž čítala pouze válenda, která se mnou prožila dětství. Bude se tu ztrácet. Ostatně jako já. Všechno, úplně všechno tu bylo cizí. Lidé co jsem potkával, školník a dokonce i ředitelka.

Kocovina byla obrovská. A to bylo nutné vstát a jít učit. Vštěpovat vědomosti všem těm malým nezbedům, jejichž rodiče mě jistě budou sledovat, jako bych byl pouze preparát pod drobnohledem. Jako bych neměl žádnou lidskou hodnotu. Prvok či bakterie, u které až další studium ukáže, jak dalece je nebezpečná. Proč jsem se včera tak opil, když to normálně nedělám? Dobrá otázka. Právě pro to! Tedy abych byl přesný, byl to jeden z důvodů. Přitom jsem se sem tolik těšil. Najednou na mě z toho padala deprese. Z lidí, co jsem potkával, z mojí nové malé a úplně prázdné garsonky. Z nevybalených věcí... A ještě jedna událost. I když tu nemůžu připočíst k věcem, jež pomohly k rozhodnutí opít se. Když přišla, už jsem byl rozhodnutý a měl jsem slušně nakročeno.

„Dobrý den. Jsem Drahomíra Kočová a vy budete od zítra učit mého syna!“ Stála přede mnou plnější ale velmi výrazná a atraktivní žena. Překypovala nejen tělesnými přednostmi, ale i vyzývavostí – pokud mi tedy ještě zrak a odhad sloužil jak měl. Nedivil bych se, kdyby mi právě tyhle dva smysly začaly lhát. Měla krásné havraní vlasy. Veliké tmavé oči a to se mi prostě vždycky moc líbilo. Nebezpečná kombinace. Jenže já se rozčílil. Nedal jsem to navenek znát ale zuřil jsem. Ani pořádně nevím kde je škola, ale místní už ví koho budu mít ve třídě...

„Třeba ho bude učit někdo jiný...“ Zkusil jsem to opatrně. Ona se ale rozhodně na mě podívala a tvrdě konstatovala.

„Rozhodně ne! Vím, že budete jeho třídní a já vás proto chtěla poznat. Dřív, než...“

Takže tu opravdu mám pozici maximálně tak opičáka v kleci a paní matka se přišla kouknout, jestli náhodou nemám moc ostré tesáky.

„Nechcete si raději na chvilku přisednout?“ Skočil jsem jí neslušně do řeči a vstal, abych jí nabídl místo. Nemohlo mi neujít, jak to osazenstvo obyčejné restaurace, i samotnou ženu pobavilo. Nejdřív se skoro lekla a potom se docela slušně bavila. Ale přisedla si.

O čem se celou dobu povídalo, nevím. A věřím, že ona na tom musí být podobně. Pokud se nenarodila jako imunní vůči alkoholu. Ani nevím kam se poděla. Kdy a jak jsme se rozloučili a vlastně ani nevím, kde jsem teď, Doma ne, protože tam postel ještě nemám. Bože, copak můžu vstát a jí do školy, když ani nevím, jak se jmenuji?

Všechno je ještě horší, než na první pohled vypadalo. Když se konečně přes permoníky v hlavě trochu zkoncentruji, tak zjišťuji, že Drahomíra leží hned vedle mě. Je nahá a já taky. Její velké prsy se pravidelně pohybují při nádechu a výdechu a vypadá jako barokní socha. Je nádherná, ale já si ten výhled nedokážu užít. Protože mám výčitky, protože mě bolí hlava, žaludek se třese a protože i přes kocovinu mám obrovskou trému. Jakmile spustím nohy z postele vzbudí se.

„Počkej a hlavně nedělej randál. Syn spí vedle u matky a já nechci, aby něco zjistil o mých nočních návštěvách. Umyj se, jen potichu. Sídliště stavěla armáda a stěny dělali snad z papíru.“ A dala si prst před ústa.

Vstala, tak jak byla nahá a odešla z ložnice. Vydal jsem se na průzkum bytu. Sprcha by mi fakt udělala dobře. Jen mi nikdo neprozradil, kde ji najdu.

Když za chvilku vysprchovaný přijdu do kuchyně, ona je stále nahá. Asi je to její oblíbený domácí oděv a já musím konstatovat, že je to rozhodně dobře. Připadá mi ještě krásnější než včera. A to jsem čekal, jak bude malé město mravné a kdovíjak se tu nebudu nudit. Jak to tak vypadá, mám tu první známou.

Stála u schodiště a tvářila se přísně. Vypadala jako harpyje. Mám na mysli ředitelku. Nejhorší na tom bylo to, že se nebylo kudy vyhnout. Musel jsem jít kolem ní. A musel jsem na ní promluvit. Obávám se že pytlík mentolek vycucaný cestou bude hodně slabá náplast na můj ohnivý dech.

„Dobré ráno!“ Řekla víc než vyzývavě. „Možná vám to bude připadat poněkud starosvětské, ale já bazíruji na tom, že všichni kolegové tu musí být ve třičtvrtě na sedm! NEJPOZDĚJI! Občas kontroluji přípravy i starým ostříleným veteránům. Myslíte si že na vaše nejsem zvědavá?“ A podívala se na mě tak, aby mi bylo až do morku kosti jasné, že to nebyl dotaz.

„Jsem šťastná, když mám pocit, že držím otěže této školy pevně v rukou. Každý mladý kůň se musí nejdřív zkrotit a vychovat, aby ve spřežení šlapal tak jak má. Aby už navždycky věděl, kde má své místo! Tím se vám pokouším sdělit, že podobný výstřelek nehodlám tolerovat vícekrát, než jednou. Ukažte mi ty přípravy! Cestou se do nich kouknu. Představím vás třídě a ...“ A v tom zůstala s pusou dokořán. Krčil jsem totiž bezradně rameny. Asi pochopila, že si žádné přípravy nenesu.

„To nemyslíte vážně! Přece mi nechcete tvrdit, že budete učit bez příprav! Co osnovy?!“ Usmál jsem se na ní a jestliže ona se snažila dostat výraz harpyje, já se prodával jako Dionýsos.  Po „ovíněném“ večeru jsem mohl těžko jinak...

„Mám osnovy v hlavě!“ Hm, asi mi neuvěřila. „Klidně si u mě udělejte ředitelskou hodinu! Jsem zvyklý učit trošku jinak. Ve městech se na osnovy až tolik nedbá, důležitější je zaujmout a vzbudit pozornost. Individuální přístup se tomu myslím říká...“

„Kdybych si obarvila hlavu na zeleno, myslíte si že bych vzbudila jejich pozornost?“ Nenechala mě domluvit a skočila mi do řeči.

„Určitě!“ Rozhodl jsem se hrát její hru a přikývl jsem.

„A myslíte si, že by v takovém případě pro žactvo bylo ještě nějak důležité, jestli jsem normální, příčetná, nebo úplně šílená?“ Co jsem na to měl říct? Nevím. Stojím a zase jen krčím rameny. Kdybych nebyl učitel s praxí, asi bych se koukal na špičky bot jako některý z žáků, když se rozhodnu je pokárat.

„Tu ředitelskou hodinu si u vás dneska rozhodně udělám! Mám sice dost svojí práce, ale něco mi říká, že určitě nebudu litovat!“ Pronesla ještě a klasik by jistě dodal pomstychtivě. Ale to by dodal jenom pro zvýšení napětí. Z jejího hlasu nebyla cítit žádná pomstychtivost. Jenom strach, nepřijít o svoje pevné postavení. Strach z novot a hlavně strach z novot od osoby, o které vůbec nic neví. Možná jsem ji i chápal. Nechápal jsem v tomhle okamžiku hlavně sebe. Kocovinu jako trám, trému jako zeměkoule a já dělám všechno pro to, abych si jí nasadil do třídy. Hned na první hodinu!“

„Kolego musím vám říct, že jste mě příjemně překvapil. Ale zase, aby jste neměl snahu usínat na vavřínech, tak písemné přípravu tu prostě jsou zvykem a dělají je i o hodně starší a zkušenější kolegové.“ Říkala po hodině ředitelka, zatímco mě obroučkou brýlí jemně strkala do hrudi.

„Nechtěl by jste si o tom ještě odpoledne promluvit?“ Přikývl jsem. Byl bych blázen, abych nechtěl, když si to přála nadřízená. Občas jsem si rád zaplaval kousek proti proudu, ale jenom proto, abych si o to víc užil rychlost po proudu. Věděl jsem už, že dlouho se proti proudu plout nedá, protože to neobyčejně vysiluje a snižuje pozornost. A taky proč plavat v liduprázdných úsecích, když vás nikdo nevidí? To je jenom mrhání energií.

„Přivezou mi hned odpoledne postel, tak jestli by vám to nevadilo...“ Usmála se a když se tak bez brýlí smála, vypadala docela tajemně.

„Měla jsem na mysli spíš podvečer, nebo večer...“ Znovu jsem přikývl.

 

Má nová garsonka i s čistě povlečenou postelí vypadala opravdu odpudivě. Byla prázdná, asi jako já. Vlastně vyjadřovala jenom moje pocity... Teď, když jsem o tom tak uvažoval mě docela mrzelo, že mi na sebe Drahomíra nenechala žádný kontakt. Nemohl jsem ještě tušit, že tohle městečko má jiné zákony, že jej nepotřebuji. Když mě bude chtít, najde si mě. Výhoda či nevýhoda? Padesát na padesát obojí. Nedá se tu schovat.

Doma jsem se strašně nudil. Mohl jsem si sice psát přípravy, abych udělal radost ředitelce, ale nějak se mi do toho nechtělo. Hlavně ne při představě, že se stejně večer s ní stejně večer uvidím. Měl jsem úplně jinou představu o příjemném večeru.

„Jsem ráda, že jste přesný. Teď už jsem ochotná i věřit, že dnešní ráno byla velká výjimka.“ Říkala klidně, zatímco její velké oči se za brýlemi podivně leskly. Pozdravil jsem a přijal její ruku.

„Jak to vidíte dál? Zeptala se a já mlčel. Jako socha. Opravdu jako socha, protože jako hluchoněmý bych se pokusil udělat alespoň nějaký posunek.

„Od mladého člověka bych čekala větší fantazii!“ Podotkla poněkud jedovatě, zatímco kdyby viděla, co mou fantazii tak naplno zaměstnávalo, co ji rozjitřilo až k celkovému ochromení ostatních mozkových center, nemohla by být tak jedovatá.

„Co přesně máte na mysli?“ Zeptal jsem se poněkud hloupě. Jistě to muselo vyznít úplně hloupě. Usmála se tomu a rychle odpověděla.

„To co si vy představujete, rozhodně ne. Mohu vás uklidnit. I KDYŽ JSEM PÁR LET ROZVEDENÁ. Část o rozvodu hodně zvýraznila, asi aby mi to neušlo, kdyby náhodou. Jeden nikdy neví. Konečně jsem se uvolnil.

„Momentálně mi asi nejvíc času zabere, znovu se naučit dělat poctivě přípravy... Zkusil jsem to s humorem a ona se tomu opravdu srdečně zasmála.

„Spíš, víte, u učitele se tu jaksi předpokládá jistá rozvinutost obecného rozhledu, proto se je tu snaží nacpat do různých veřejných funkcí!“ Konečně mi to došlo. Snažila se mě hned zpočátku zatáhnout do čehosi, oč tu dlouhodobě nikdo neměl zájem.

„Jenže jsme tu tak dlouhodobě vytíženi, a taky musím to přiznat, netechničtí, že na počítačový kroužek pro děti nikoho necháme. Potom bychom ještě potřebovali, někoho mladého, zapáleného a průbojného, kdo by se ujal informatiky...“ Pomalu mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Ne, že bych o počítačích nic nevěděl.

„Jsme jednou z posledních škol na okrese, kde nefunguje učebna výpočetní techniky jak má a kde není volný přístup na internet.“ Vypálila na mě, jako bych za to mohl.

„Pouvažujte o tom, odpustila bych vám i ty přípravy...“ Smála se a její oči měly zase ten podivný lesk. Jedním z důvodů, proč se člověk snaží utéct z velkého města je i to, že mu připadá přetechnizované a příliš industrilalizované. Ale dojede na venkov a světe div se, tady se po něm chce, aby se stal přímou součástí té industrializace, Zatímco v krajské metropoli mu k životu stačilo naučit se stisknout knoflík „Zapnuto vypnuto“, tady se musí stát obvodem tištěného spoje.

„Jakmile se zabydlíte, dám vám velmi ráda všechny podklady. Taky pokud by jste chtěl, dostala jsem od ministerstva školství přenosný počítač. Neumím ho ani zapnout a vypnout a nehodlám se to ve svém věku učit. Jsem z generace, která podobné věci nepotřebovala, přesto mi věřte, že svou profesi zastanu tak jak mám. A protože nemám ani děti, tedy ani vnoučata, ráda jej na hraní půjčím vám. Třeba by se vám hodil a nepřekážel mi ve stole. Možná i uvolní místo na něco rozumnějšího, třeba na pořádný papírový blok...“

„Moje zabydlování je u konce. Vlastním pouze studenstskou válendu a tu už doma mám. Jinak nemám ani skříňku na toaletní potřeby... takže pokud chcete, mohu se u vás pro ty podklady zastavit třeba hned. Alespoň budu koukat do něčeho rozumného.“ Odpověděl jsem a ještě si pomyslel, že mě to alespoň udrží doma a nevytáhne zase do hospody.

„No je vidět, že jste z města. Pláčete, stěžujete si, ale aby jste přišel a zeptal se? Když pomůžete někomu tady, zády se k vám nikdy neobrátí.“ Deklamovala a já byl přesvědčený, že lže. Tohle možná fungovalo, když se po náměstí procházel Palacký. Dneska byl Český národ z mravností, etickou výchovou a hrdostí někde úplně jinde. Ale to jsem rozhodně před ní právě teď nehodlal rozebírat.

Vloni mi měnili v ředitelně nábytek. Ne že by ten starý byl kdovíjaký luxus, ale do bezplatného pronájmu vám mohu nabídnout solidní psací stůl, malý skleník s knihovnou a ještě šatní skříň. Co vy na to?“ No co by. Vyvaloval jsem na ní oči jako bych byl postižený špatnou činností štítné žlázy, nebo se stal kaprem, co se právě násilím smiřoval se životem na souši...

„Neděkujte příliš. Školník bude rád, že se mu uvolní sklad a já koneckonců taky. Víte co? Ať to chytá prach raději u vás, tam si to budete čistit sám. Časem se nábytek z evidence jistě vyřadí, tak pokud s ním budete spokojen, nejspíš vám zůstane!“ A vstala. Byla hodně výřečná. Nezmohl jsem se ještě ani na slovo, po její kulometné palbě s cílem zaměstnat mě na plnější než plný úvazek, takže jsem se ještě nezmohl na žádný dík!

„Budu muset jít, vy ještě posedíte?“ Z toho co řekla bylo jasně cítit, že by byla nerada, kdybych ji nechal odejít samotnou pryč.

„Ne, půjdu s vámi, pokud proti tomu nic nemáte. Zastavím se pro ty podklady hned a co mám udělat proto, abych se dostal k tomu nábytku?“ Usmála se.

„Nic zazvoníme na školníka a domluvíme se, až bude mít trošku času...“