Část 3.

Nespat, to už jsem zvládal docela dobře. Ale bojoval jsem s takovou obrovskou spoustou technických problémů, kterými vás rozhodně nemíním unavovat. Snad postačí definice že nešlo nic. A jestli že jsem se před chvilkou holedbal tím, jak vás nebudu unavovat technickými detaily, jeden vynechat nemohu. Byla jím totiž paní ředitelka. Chápal jsem její netrpělivost, i touhu rozumět všemu co se na škole dělo, jenže jak jí to vysvětlit, když i já byl mimo  jako horký letní den o vánocích. Přes to jsem s ní byl nucen trávit víc času, než by mi bylo milé a než jsem si mohl dovolit obětovat. Táhlo se to víc než půl roku a ostatní kolegové nejenom že mě v tom nechávali klidně se dusit, ještě si občas s gustem nabrali pořádnou porci vývaru. Aby si jej labužnicky v zimních lednových dnech srkali a ohřívali si o něj ruce. Ani Jarka nebyla jiná. Když jsme spolu byli sami, nebo když jsme spolu spali, jako by se převtělila. Ale ve škole?

„Mám odpoledne přijít?“ Špitla na chodbě. Opravdu sotva špitla. Jako by se bála – a ona se asi opravdu bála – aby jí nikdo neslyšel. Už mě nebavilo pořád před ní působit jako bych si vymýšlel. Já se opravdu neschovávám.

„Ne...“ Odtušil jsem na ni velmi tiše a pro jistotu zavrtěl hlavou...

„Existuje i skutečný svět. Svět, kde se listí na stromech třese ve větru. Svět, který nenapsal žádný programátor. Víš to?“

„Jenže já to holka slíbil!“ A nejsem si vůbec jist tím co odpovídám. V tónu hlasu je to jasně zřetelné. Možná by to dobře působilo u tenora v árii, ale jistotě projevu to nic nepřidalo. Každopádně u toho myslím spíš na vrtačku a štafle, abych propojil učebny zase dalšími desítkami metrů optických kabelů.

„Všichni to tu budeme mít jednodušší, když ty krámy konečně poběží!“ A tuhle větu se mi konečně povedlo pronést s náležitou jistotou.

„Hmm, možná až poběží, budeš si připadat stejně osamělý jako teď já. Ale to už asi bude pozdě...!“

„Hele já fakt nemám náladu na filozofii a řešení toho co bude, když si musím nejdřív poradit s tím co je!“ Odešla. Konečně odešla. Bylo sotva pět odpoledne. Městečko se schovalo do tmy a později do chumelenice. Uvařil jsem si kafe, odpornou břečku – aby ne když vodu jsem ohříval na spirálovém ohřívači obaleném v takové vrstvě vodního kamene, že by se z něj daly sochat sochy v životní velikosti. Nic lepšího však náš kabinet nenabízel. Možná jsem si měl vzít laboratorní kahan z fyzikářského.

„Dobrý večer pane učiteli“ Nesmělý hlas mě vytrhl ze siesty. Rychle jsem shodil nohy ze stolu, protože to není příliš dobrý příklad pro mládež.

„Myslel jsem si, jestli nepotřebujete s něčím pomoct. Máma říkala že jste ve škole denně do večera, tak mě napadlo...“ V první chvíli jsem zavrtěl hlavou, ale potom mi to přišlo hloupé. Spíš mi bylo divné, že ho sem školník pustil. I když vzhledem k maloměstským způsobům se mu určitě doneslo, jaký vztah mám s Drahunou. Divil bych se, kdyby se mu nic nedoneslo i o Jarce, ale ta neměla děti, takže ty mě tu překvapit nemohli. A ten starý dobrák si asi myslel, že Ondřej je stejně něco jako rodina.

„Jestli se ti chce, ale bude to docela nudná práce. Zatím natahuju jenom kabely. Takže tu budeme jako dva pavouci. Nevadí ti to? Hrát si na křižáka?“ Směje se tomu a vrtí hlavou. Vylil jsem kafe do umyvadla a sám nevím, jestli toho mám litovat, nebo být vlastně rád.

Po chvilce ale musím ocenit, jak je Ondřej praktický. To co jsem plánoval na týden, je hotově za dvě hodiny. Se sádrou v ruce je prostě nepřekonatelný.

„No člověče, myslím si, že teď si oba zasloužíme velkou odměnu!“ Říkám mu a odvedl ho do kabinetu., Měl jsem ve stole tabulku holandské čokolády, pro případ největšího nervového selhání. Čokoláda mi obrovsky pomáhala. Odloupl jsem si jenom štráfek a zbytek podal Ondřejovi. Přiťukl jsem si s ním svým štráfkem, jako by to byla sklenice sektu.

„Mamka říkala, abych vás přivedl na večeři. Když skončíme nějak rozumně. Asi jsme skončili rozumně. Jinak by si pro mě přišla.“

„Skoro ne!“ Ozvalo se od dveří. Ani jsem nevěnoval pozornost tomu, že cvakly dveře. Drahuna stála mezi nimi. Takže to holka nevzdala a rozhodla se jako zbraň nasadit svého syna napadlo mě. Jí ale asi taky. Tedy že na to budu tak koukat.

„Chtěl ti s tím jít pomáhat. Nemůže se dočkat toho kroužku. Má doma takovej starej šunt, na kterým hrát hry nemůže, tak brouzdá na internetu a zkouší si na něm něco co prý tu budeš zavádět. Proto ho to tolik zajímalo! Nedal jinak, doufám že moc neotravoval!“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne! Co jsem plánoval na týden, bylo díky němu za chvilku. Je o moc šikovnější než já. Potřeboval bych ho tu denně!“ Nemohlo mi neujít, jak Ondřej při mojí chvále rostl. Asi mu chyběla pochvala od chlapa. Byl jenom s mámou a babičkou a to je pro kluka v jeho věku málo. Potřebuje chlapský pokárání či pochvalu. Pořádný, drsný chlapský hlas.

„Jo ty ho tu budeš denně zdržovat na informatiku a ráno ho potom vyzkoušíš z dějepisu a dáš mu za pět!“ Zavánělo mi to tu trochu manipulací.

„Když nebude umět tak ano! To nejde jinak! Já tohle taky dělám navíc ke svojí práci!“

„A tu svojí kolegyni? Tu máš taky jenom tak navíc?“ Kousla si jedovatě. Jako černá vdova. Radši jsem se neobhajoval ani jí to nevyvracel.

Jdeš na tu večeři? Dneska si ji myslím výjimečně zasloužíš. Já jsem ti vděčná, protože jsem potřebovala něco vyřídit a byla jsem ráda, že Ondra mohl být tady... Mamka jela do Tábora do Divadla...“ Říkala mi omluvně ale já si nemohl pomoct a cítil jsem za tím úplně jiný účel. Každopádně jsem si řekl proč ne.

 

Jarka si ke mně přisedla u oběda.

„Tak na mě čas nemáš, ale na tu... tu...“ zadrhávala, jako by jí došla slova.

„Myslíš matku Ondřeje Koči?“ Zkusil jsem jí pomoct.

„Jo a oba víme, že tu nejde o Ondřeje!“ Dodala a snad se snažila dát hlasu zlověstný podtón.

„Jenže ono tady jde především o Ondřeje, holčičko!“ Pustil jsem se do ní a aby viděla, že to taky umím, neméně zlověstně. „Šlo o to, že mi tu Ondřej pomáhal s instalací kabelů a zítra přijde zase a pomůže mi s instalacemi. Práci, co bych dělal víc než týden díky němu mám za odpoledne!“

„Když tě to baví!“

„Co jako baví! Jak baví! Já to slíbil tak je snad logické, když to chci dotáhnout do konce!“ Začínala mě pěkně štvát.

„Ale já nemluvila o práci. Myslela jsem, když tě baví mi lhát!“

„A ty snad něco víš o instalacích počítačových sítí?“ Pokrčila rameny.

„To ani ne! Nejsem si jistá, že dokážu počítač korektně vypnout nebo zapnout. Alespoň můj synovec a táta tvrdí že ne a ať jim na to nehrabu.“ Snad se i pokusila o úsměv, ale bylo to křečovité a vyznělo to jako škleb.

„Tak jak potom můžeš vědět, že ti lžu?“ Stála bez slova. „Kdybych potřeboval ženskou na lži, oženil bych se!“ Otočil jsem se a šel pryč. Pěkně mě štvalo, to její žárlení. Bylo mi ukradené, že její táta byl místní starosta. V díře jako tahle je to stejně funkce k ničemu. Jsou na vás naštvaní místní, i na okrese. Když už být v soukolí, tak jedině na začátku. Udávat tempo a rytmus. Být nevýznamným kolečkem uprostřed, to je k ničemu. Točit se a ani nevědět proč, to nebyl můj cíl a místní starosta by mi těžko mohl pomoci v něčem víc... Zlostně se otočila a šla pryč. Přes rameno ještě procedila.

„Uvidíme, kdo bude pevnější v kramflecích. Měl bys uvážlivěji volit soupeře. Já tu totiž mám nějakou minulost a tradici...“ Musel jsem se tomu smát.

„Tom má na Moravě i Vizovické pečivo, flaška vína a uzený!“ Zavolal jsem za ní.

Konečně bylo možné trochu relaxovat. Klasická hodina a vyučování ze mě udělala úplně jiného člověka. To mě prostě obrovsky nabíjelo a to mě asi nikdy nepřestane bavit. Byla to také dílem exhibice a dílem divadelní představení a moji diváci - žáci na ně koukali a líbilo se jim, co všechno jsem ochoten udělat, abych jim trochu vědomostí nacpal do podvědomí. Jenže ta Harpyje Jarka, mě čekala a nedalo se jí vyhnout. Měl jsem štěstí na dámy, jimž se nedalo jen tak vyhnout.

Odpoledne přišel zase Ondřej do Školy. Myslelo mu to jinak. Nešlo jen o to, že jeho mozek byl neopotřebovaný, ale prostě mu to od základu myslelo jinak. Nevím, jestli mi rozumíte. Jsem přesvědčený, že podobně to myslelo i Albertu Einsteinovi. Jeho učitel se určitě cítil jako já, i když mu vlastně neměl co dát, taky na něj musel být pyšný.

„Tak chlape, spustíme to?“ Přikývl. Tvářili jsme se jako bychom měli vyhodit do povětří půl světa. Tvářili jsme se zadumaně a nahlas počítali. „3! 2! 1!“ A potom jsem stiskl tlačítko. Chviličku se nedělo nic. Absolutně nic. Potom černá obrazovka zmodrala a objevilo se několik pokynů v angličtitně. Přepnul jsem ji na češtinu. Hlavně kvůli Ondřejovi.

„Daří se vám? Daří?“ Ředitelčin hlas jsem poznal okamžitě. Bylo mi jasné, že sem nepřišla, aby se podívala jak se mi daří. Když nepřišla nikdy za ty dlouhé měsíce. Okamžitě bylo možné dokombinovat odkud že vítr fouká. Jarka jí asi řekla, že tu večer pořádám nějaké orgie...

„Na jak dlouho to tu ještě vidíte kolego?“ Zeptala se. Znělo to moc oficiálně.

„Pokud všechno půjde jak má, asi dvě hodiny. Potom restartujeme server a do rána by se měli nainstalovat všechny terminály. Samy! Nevím, asi to bude chtít doladit a asi na tom ještě pár dní strávím...“ Přikývla. Potom se podívala na Ondřeje.

„A co on? Neměl by být už doma a spát?“

„Jenže on je tu moc důležitý... Díky němu je to kde je. Moc mi pomohl a pomáhá pořád!“ Bylo vidět jak se Ondřej začal červenat. Asi nebyl zvyklý přijímat tolik chvály. Ale prostě si ji zasloužil.

„A když pomáhal s dřinou, zasloužil by si být i u té smetany, myslím.“ Znovu přikývla a odešla. Když odešla, Ondřej mi děkoval oddaně na mě koukal, skoro jako nějaké zvířátko. Bylo mi ho líto a proto jsem mu řekl. „Myslel jsem to vážně a tu chválu sis vážně všechnu zasloužil, chlape. Teď se sebereme a půjdeme za mamkou.“

„Ale vždyť jste říkal, že to bude trvat ještě dvě hodiny...“

„Jo to bude! Ale myslím si, že je zbytečný koukat do monitoru. Skočím zatím za mamkou na večeři a já ti slibuji! Čestný! Že potom mamku ukecám, aby tě se mnou pustila zpátky.“ Vypadal šťastně.

 

„Dávejte si pozor Kolego!“ Hm to zní zajímavě, pokud vám varovný hlas zapomene sdělit, nač že by jste si měl ten pozor vlastně dávat.

„Nemůžu vás ochránit úplně přede vším...“

„Nevím na co narážíte!“ Řekl jsem jí proto přímo.

„No, včera jsem tu nebyla úplnou náhodou. Já jen aby jste věděl, že někomu stojíte za to, aby jste byl pod drobnohledem a aby mi o vás dával pravidelná hlášení. Samozřejmě že na něm nic takového nechci...“ Tak to už mi znělo líp.

„Asi závist!“ Odpověděl jsem úplně klidně. „Také jste si všimla, že jediné co se v Čechách neodpouští je úspěch?“ Usmála se. Zase ten její milý úsměv, který rozpohyboval drobné vrásky kolem úst a očí. Bylo to obrovsky sexy a slušelo jí to.

„Nezajímá mě odkud ta pomluva je. Jen bych rád věděl konkrétně co?“

„Že si sem večer taháte dámy. A že – prostě mi to taky nešlo do hlavy. Chápu že doma ještě asi nemáte žádný luxus, ale to ostatně tady taky není! Nač by jste měl garsonku!“ Teď už mi to do sebe bezvadně zapadalo. Jarka. Kdo jiný... Přešel jsem to jako by nic.

„Myslím si že dnešní den je docela historický! Dnešní datum by se mělo někam vytesat!“ Mluvil jsem tajemně.

„Proč? Proboha? Dal jste se snad ke Svědkům Jehovovým? Nebo jste právě zjistil že jste Ježíš Kristus?“ Její ironie prokazovala obrovský smysl pro humor a i přes pronesenou aroganci jsem se musel hlasitě zasmát. Ale bylo v ní zároveň i cítit bezbřehou zvědavost. Přesně tak jsem si to představoval. Jen ať mě teď, právě teď ta proklatá technika nezradí. Končili jsme večer pěkně pozdě a přece jenom instalace terminálů probíhala automaticky. Nerozuměl jsem tomu ještě natolik, jako třeba Ondřej. A navíc, on jistě nepotřeboval tak nutně, aby to běželo. Vyndal jsem z brašny její notebook a zmáčkl tlačítko. Obrazovka vypsala základní hlášení a zčernala. Na můj vkus byla černá příliš dlouho. Už jsem se skoro kácel, když se nakonec objevila hláška o zavádění systému. Přihlásil jsem jí a u toho povídal, jako by mimoděk. Ale co bych lhal, každé gesto, každý tón, to všechno bylo pečlivě připravené.

„Přihlašovací údaje si samozřejmě změníte. Ale důležité je tohle!“ A zmáčkl ikonku „zařízení“ na jednolitě modré ploše a okamžitě se ukázaly všechny školní terminály. Dokonce i počítač školní jídelny. Řekl jsem si, že ředitelka by měla mít přísun do všech stanic. Sice (raději) jen ke koukání, ale mohla všude. Učitelům jsem samozřejmě přístupy dost omezil a sobě vrazil do systému jeden tajný disk, o kterém nikdo nevěděl (ani ředitelka ne). V kostce jsem jí to tak nějak vysvětloval.

„A tímto děkuji za laptop a vracím!“

„Nemusíte! Víte jaký k tomu mám vztah.“ Ano i to jsem očekával. Teď teprve budu perlit.

„Musím, protože pro ředitelnu jsem se stolním počítačem, díky tomu že máte nafasován laptop nepočítal. A myslím, že si zvyknete velmi rychle. Nemusíte si ho nosit domů a hlavně, jste na Wifi routeru, takže nemusíte ani připojovat či odpojovat nějaké dráty. Prostě to po práci vytáhnete ze zásuvky, hodíte do brašny a doma připojíte do elektriky. Až přijdete do práce, nic víc něž elektřinu to chtít nebude. Po spuštění jste na školní síti a přes tu i tisknete, takže pohodlí maximální. Jenom jsem vás chtěl poprosit, zda bych si mohl jeden z počítačů koupených pro školu půjčit domů namísto toho laptopu...“ Myslím si, že teď by mi přikývla i na začátek třetí světové války. Možná by si ani v euforii nevšimla, že jsem ji požádal o její místo...

Asi – pokud vás ten výraz neurazí, vám budu muset zpočátku pomáhat, stejně jako ostatním kolegům. Těm asi méně, protože jsou jistě v počítačích gramotnější – a lekl jsem se toho výrazu. Aby jí to náhodou neurazilo. Většinu lidi výraz „negramotný urážel už bez ohledu na kontext, ve kterém byl použit. Ale ona se tvářila spokojeně.

„Jen doufám, že se vám nepředvedu jako netrpělivá a nechápavá stárnoucí dáma!“ Odtušila. Teď jistě čekal, že ji budu vymlouvat to, co řekla.

„Ale prosím vás! Z vaším postřehem?“ Zkusil jsem to. Evidentně byla spokojená. „Jistě brzy předstihnete i mě!“

„Co kdybychom se tu sešli večer?“ Zeptala se jemně a v oku měla jiskru jako po skleničce vína. Bylo mi jasné, že nebude chtít učit se před ostatními kolegy.

„Ještě budu stejně dolaďovat systém, tak klidně přijďte!“ A napadlo mě, že musím Ondřeje odvolat. Bohužel. Budu se muset věnovat ředitelce. Zazvonilo. Bylo potřeba jít na hodinu. Těšil jsem se, protože dneska prvně budu učit podle vlastnoručně zpracované prezentace. Komenský by mě miloval. Škola hrou. A taky jsem se těšil, až si děti nastartují svoje monitory. Za chvilku se stejně do učebny informatiky nedostanu s nějakým blbým dějepisem. Až si ostatní všimnou, že to funguje, bude jistě o učebnu řežba a zůstane jako priorita pro technické a matematické obory, což jest pochopitelné.

Když jsem tak viděl jejich drobné obličejíky, jak roztávaly před obrazovkami, bylo to nad jakoukoliv pochvalu i nad jakýkoliv postup. To bylo opravdové a nádherné. Radovaly se opravdově. Líbilo se jim to, panebože moc se jim to líbilo.

„Víš je mi to fakt moc líto, ale večer přijde ředitelka. Budu se jí muset věnovat. Radši bych tu byl s tebou, protože bychom udělali kus práce, ale tohle je nad moje síly. Prostě ředitelka, to je pro mě jako pro tebe máma. S tím nehnu...“ Omlouval jsem se Tomášovi a bylo mi opravdu trapně. Bylo mi jedno, že to byl malý kluk, stejně si zasloužil abych splnil to, na čem jsme se dohodli, ale fakt to nešlo. Bylo mu to líto a bylo to na něm vidět.

„Neboj chlape, jak to ředitelka zabalí, jestli to bude v rozumný čas, přijdu za tebou, jo?“ Šťouch jsem do něj. „Pokud tedy nebude mít máma nic proti tomu...“ Usmál se, takže to zabralo.

Přišla kolem sedmé. Slyšel jsem jak vrzly vchodové dveře a potom taky její chůze byla nezaměnitelná. Myslím si že nejen já, ale každý s kolegů její klapot poznal stejně samozřejmě jako rozjetý náklaďák řítící se k přechodu pro chodce. Ač jsem si myslel, kdovíjak nejsem připravený, nebyl jsem. Opravdu jsem nebyl, ale abych nepředbíhal.

„Tak půjdeme asi ke mně?“ Zeptala se a mě nemohlo neujít, že odpoledne byla jistě u kadeřníka, že měla na sobě nové jasně žluté tričko, které opravdu těsně obepínalo postavu. Její velmi zachovalou a dobře vyvinutou postavu. Pod ním lehce prosvítala černá podprsenka, ale nebylo to příliš vyzývavé. Bylo to hezké a decentní. Velmi hezké. Rifle měla také hodně těsné a na nohou úplně nové boty. Musely jí jistě tlačit. Taky voněla parfémem, který jsem u ní neznal.

Sedla si na židli a spustila svůj terminál. Stoupl jsem si za ní a snažil se jí předvést, jak je vlastně celý systém řazen a kde co najde. Naše ruce se potkaly na myši. Lehce mě hladila svým prsteníkem po hřbetě mojí pravačky a přitom natlačila hlavou na mohu hruď. Vlasy mě lehce lechtaly pod bradou a omamně voněly.

„Co myslíte, jaká je asi teď moje šance?“ Zeptala se opatrně, ale jistě to bylo hrané. „Chovám se snad trapně? Spíš vás to obtěžuje, nebo se vám to líbí?“ Byla prostě ukecaná jako většina ženských, ať už díky přirozenosti, nebo jen tak, aby příliš nevynikala, nebyla jiná a nevyplašila mě. Naklonil jsem se a začal lehce líbat její vlasy. Pomalu přejížděl k čelu a ona zakláněla hlavu a divoce našla moje ústa. To už jsem rukou zkoumal její hrudník a snažil se dostat pod to tričko, abych ji z něj vysvobodil. To nebylo jednoduché, na kancelářské židli, navíc když jsem stále stál za ní, a mezi ní a mnou bylo ještě opěradlo. Ale od toho byla ředitelkou, aby dokázala rychle řešit všechny situace. Jakmile se mi ji povedlo svléknout, byl jsem fascinovaný jejím nádherným a zachovalým tělem. Byl jsem jí fascinovaný úplně stejně, jako představou, že to je moje šéfová, že je mi tolik nadřazená. Bylo to obrovsky spontánní milování, tak obrovské, jako nic prožitého, zatím.

Vrata školy za mnou školník zamykal až po desáté večer. Ona odešla jako dáma, půl hodiny přede mnou. Šel jsem rovnou domů a na Drahunu se bohužel musel vykašlat. Cestou se mé myšlenky věnovaly tématu, jestli co se stalo je pro mě výhoda či komplikace. Nějak jsem se nedokázal rozhodnout.