Celkem racionální úvaha o černém tématu a idealistická obhajoba myšlenky reinkarnace.

Nikdo o tom neví. A kdo už ví, tak se stejně nejspíš nemůže vrátit, aby o tom ostatní žijící nějak informoval. Do té doby nám nezbývá, než jen spekulovat a z toho, co o nás a o světě víme, vyvozovat nějaké hypotézy a možnosti. Začnu systematicky.

1) Nic
Úplné, absolutní nic. Ne nějaká věčná černota, ale prostě nic. Lidem se to může zdát nepředstavitelné, podivné (s čímž souhlasím), možná i trochu děsivé. I když já myslím, že ten děs je způsoben spíše uvědomováním si a strachem ze ztráty všeho, co jsme kdy měli i neměli. Nicméně, není-li nic, nejsme ani my, takže ani to, co by něčeho litovalo, trápilo se či prožívalo děs. Jak to ilustruje citát veselého Epikúra: "Smrti se nebojím, smrt se mne netýká. Neboť, kde je smrt, tam nejsem já a kde jsem já, tam není smrt."

2) Něco to bude
Z dalších možností uvedu tzv. reinkarnaci, jíž uznává spousta východoasijských filosofických směrů (hinduismus, buddhismus). Ta je z hlediska objektivistické vědy a "materialismu" problematická a odtud bychom se spíše přikláněli k první možnosti - zastaví se biologicko-chemické pochody v těle, odemřou buňky...a konec. A vyvstávají otázky, co je vlastně ta duše, vědomí? Forma energie, která se může šířit se prostorem? A jak je spojena s hmotným tělem? Přírodověda a kognitivní vědy zatím moc jasné odpovědi nedávají. Ovšem díváme-li se na věc jen z vnitřního pohledu vědomí a jeho zakoušení (fenomenologie) - potom mi reinkarnace do jiného těla a žití dalšího (v nejzákladnějším principu) stejného života, jen někde jinde a jindy a jako někdo jiný a samozřejmě skoro bez paměťových záznámů z minula, přijde jako dost logická možnost. Vědomí zase vnímá něco dál. Aspoň to elegantně obchází paradox vnímání "ničeho" - resp. "nevnímání" a konce vůbec, nevyhnutelného pro první možnost. Myslím, že pro intuici vědomí (aspoň teda toho mého) je přirozená představa, že konec nenastane, že aspoň existence (bytí), prožívání a čití jsou věčné. To je však jen intuice, a ta, jak známo, často klame. Nejspíš je to odrazem přirozené lidské tendence pořád něco dělat, jinak se nudí. Opět sáhnu ke klasikovi, Blaisu Pascalovi: „Ze všeho nejhůře snáší člověk úplný klid bez vášní, bez obstarávání, bez rozptýlení a bez uplatnění. Tam totiž teprve cítí svoji nicotu, opuštěnost, nedostatečnost, závislost, bezmoc a prázdnotu. Naše přirozená povaha potřebuje pohyb: úplný klid - to je smrt." A "úplný klid - nic" je tedy nuda pořádná... ovšem zase, v tom případě není nic, co by se nudilo.
K logičnosti reinkarnace ještě budiž přidáno to, že si nemusíme vymýšlet nějaké abstraktní konstrukce "posmrtného života", což by byl jakýsi jiný svět, v němž se nachází duše zemřelého (nebe, peklo, atd.). Jestli ten existuje, což není vyloučeno, potom naše představy o něm budou určitě nedokonalé nebo vždy nějak nepřesné či zkreslené. Takto ovšem máme vtělení zase do našeho, dobře známého světa. Problém je jen, jak se určí místo a čas, kde ke vtělení dojde. Náhoda? Určitě se musí trefit někam, kde právě muž a žena spolu dělali „tamto" a vznikl zárodek embrya - spojení rodičovských pohlavních buněk. Jsou tedy na výběr jen časoprostorové body (určitě to nebudou body, ale malé intervaly), kde proběhl úspěšný sex. Teď který z nich vybrat. Je to něčím určené, třeba skutky v předchozím životě a jeho průběhem (o tom se ty východní filosofie dost zmiňují - zákon karmy), nějakým "podvědomým přáním a chtěním"? Nebo dle matematického pravidla dávajíc do souvislosti časové a prostorové souřadnice smrti a opětovného zrození? Pokud by se tu musela vzít v úvahu relativnost času a prostoru dle Einsteina, bylo by to pravidlo asi dosti komplikované. Může se duše reinkarnovat jen do budoucnosti nebo i do minulosti? Pak by mohlo docházet k paradoxům cestování časem nabourávající princip kauzality. Anebo dokonce na jinou planetu ve vesmíru? Kdo ví...

Bylo by celkem zajímavé pokusit se na tyto otázky hledat odpovědi (nebo aspoň jen jejich náznaky).

A na závěr vzkaz všem „zvědavým" sebevrahům: Nedělejte to, času dost! Užívejte život, který právě máte. Je to jedinečná příležitost, která už se nemusí opakovat. Krom toho, nelze vyloučit, že sebevrah se znovu narodí v postavení několikrát horším a bezútěšnějším, než předtím. Jako otrok ve starověku nebo příslušník nejspodnější společenské vrstvy jakékoli doby... Oproti tomu my, ač nás třeba sžírají deprese a pocity nenaplnění, jsme pořád svobodnými občany demokratického státu s mnoha lidskými právy. ;)