Šestnáctého června jsem seděla ve vlaku a mířila do Brna na jednu veřejnou přednášku. Téma bylo věnováno europeizaci Strany zelených, se kterou nás měl obeznámit její mladý člen. Jelikož jsem mu po jednom rozhovoru slíbila kroužek na volebním lístku, rozhodla jsem se  přesvědčit, jak coby politik obstojí...

Cestu jsem si krátila opakováním španělských idiomatických vazeb. Když jsem do Brna přijela, uměla jsem přeložit výrazy typu „jako pěst na oko“, „královsky se bavit“ či „nekupovat zajíce v pytli“. Když jsem z Brna odjížděla, uměla jsem výrazy typu „jako pěst na oko“, „královsky se bavit“ či „nekupovat zajíce v pytli“ vysvětlit doslova. Když totiž někdo za sudičky vyfasuje pořádné recesistky, tak to snad nejde jinak – k věci: Že jsem neměla představu, kolik lidí se na přednášku dostaví je jedna věc. Připravovala jsem se jak na zaplněnou aulu, tak i na prakticky vylidněný sál. Ale fakt, že kromě dotyčného politika a mě si zbytek mohl napsat do kolonky povolání „důchodce“, je nefér. Zvlášť když jsem si dala za cíl působit nenápadně a jen si proklepnout jak bude s mojí důvěrou  jménem hlas ve volbách naloženo.

S příchodem desátého účastníka, který neměl pod sedmdesát ani náhodou, svoji strategii splynout s davem opouštím a po otevření vchodu zaplouvám do sálu. Zde je zasedací pořádek  řešen do tvaru písmene U. Tudíž jediná možnost jak nebýt na ráně se nachází na úplném konci sálu, odtamtud ale budu těžko dobíhat na vlak. Než se stihnu rozkoukat, ideální místa jsou obsazena a židle poblíž blokovány berlemi a holemi. A aby toho nebylo jó málo, všichni se navzájem znají. Představa, že kdykoli mohu být vyzvána k představení se ostatním, ve mně vyvolá tvořivého ducha. Pro případ nouze vzniká pohádka o Karolíně Maxové ze studentského periodika Postřeh, která přišla napsat reportáž. Ovšem třešničkou na dortu je vyplnění docházky. Vymyslet si jméno, příjmení a ulici mi problém nečiní. Směrovací číslo Brna a pevnou linku však moje fantazie vzdává. Kdyby něco, včera se Karolína Maxová přistěhovala z České Třebové a ještě si nepamatuje údaje. Z pohádky jsem se tedy dopracovala k totální fantas magorii, pomyslím si a zvedám se s papírem, abych ho odevzdala řadě naproti. „Můžete ještě víc nahlas? Já Vás neslyším,“ vyhrkne na mladíka babča, které seznam podávám. Ano, demokracie je o tom podřídit se většině, ale další volume doprava při vzdálenosti dva metry už snad nevydržím. A z jeho výrazu plyne, že je na tom nejspíš stejně.

Nicméně ve výsledku mluvil přes hodinu, bez zadrhávání a spatra, čili žádný notebook, k tomu připočteno, že se do Brna dopravil vlakem a nikoli vlastním vozem, suma sumárum 4:0 pro něj. Z jeho šedesátiminutového výkladu navíc tak nějak vyplynulo, že jsem se dostavila na akci Masarykovy dělnické akademie (teď už chytře doplním – neplést s místní univerzitou), že se zde vyznává intelektualita levice a že se pohybuju víceméně ve společnosti ochránců přírody. Zkrátka to bylo příjemné povídání, jehož nejlepší částí byly dotazy z publika, protože s dotazy to kolikrát nemělo nic společného, považujeme-li za dotaz otázku, optání se, větu končící otazníkem. Sama bych to nazvala stížnostmi voličů, potřebu podělit se o své peripetie s někým, kdo je jakkoli politicky činný.

Z nedoslýchající paní se vyklubala jistá doktorka nebo docentka, už nevím, jak ji ten koordinátor oslovoval, a její otázka nebo spíš stížnost, držíme-li se mojí terminologie, se týkala starých aut. Nejdřív jsem jen rozčarovaně zírala jak může vypadat člověk s akademickým titulem, ovšem jakmile jsem si vzpomněla na roli Jiřího Pechy v Pupendu, pustila jsem své iluze k vodě a zaposlouchala se do vzdychání o jejím postarším vozidlu. Chvílemi mi hlavou běželo, jak na toto hodlá odpovědět, protože paní prakticky opakovala to, co už bylo řečeno. Mám to tu černé na bílém: silniční daň šipka zvednout ji závorka platí pro starší auta konec závorky uvozovky dole bič na starší a soc.slabší uvozovky nahoře šipka koupit nové auto z toho vyplývá spotřební spirála šipka větší objem motoru rovnítko větší spotřeba poznámka džípy jsou na nic smajlík.

Po vyřešení problematiky silniční se o slovo přihlásila další paní. „Já bych teda taky měla otázku k dopravě. Ale nejdřív, prosím vás, oni ti poslanci si najímají za nehorázný peníze všelijaký ty asistenty, že ano. A…“  Do této chvíle jsem dokázala potlačovat smích při nějakém vtípku či nedorozumění. Teď už jsem ale zralá na odpis a zároveň zvědavá, jak asistent Olgy Zubové vypluje z tohoto. „No já jsem taky asistent,“ pípne. „Prosím?“ „Že jsem taky asistent,“ pronáší už směleji a rázněji. Ticho. „Aha.“ Ticho. „Ale jen na třetinový úvazek!,“ dodává. Tato slova zapůsobí na paní jako serotonin na pesimistu. „Tak to je dobrý!,“ a spolu s ní si oddechne v podstatě celý sál. „To máte plat jak uklízečka.“ Skutečně krásné přirovnání, znamenám si a obohacuji o dvojtečku a pomlčku s kulatou závorkou.