Kdysi kdesi kdosi se zřejmě příšerně zpil a popletl mnoho věcí. Že není láska kýč a že jeho žena je hrozná baba, co ho strašně SEkýRujE. Tak! Vskutku divné opití to bylo a ten kdosi se velmi divil, co kdo mu asi strčil do jídla či pití. Ale ne moc dlouho, po chvíli bylo všechno jedno. Tak hloupě chodil a hloupě se všemu smál, jak byl opitý. Neustále žmoural po lidech očima, na ně ukazoval si, zašeptal si pro sebe cosi a pak vždycky šel dál, řehtaje se do oněmění. Hlavně japonští turisté na Václavském náměstí z něho měli ohromnou radost a on měl ohromnou radost z nich a jim se smál podezřele chytře. Neturisté ho radši obcházeli obloukem, protože jim do chytrého smíchu vůbec nebylo.

  Je načase popsat dědka, nebo dědečka, či snad dědulu, prostě toho chlapa. Má dlouhý hnědý kabát - je krásný letní den - ten kabát mu sahá až po holé vyhublé kotníky. Pajdá v pantoflích, které jsou starší než já nebo Ty. Sema tama dlouhý kabát odhalí modré trenýrky, do nich zastrčené bílé tílko a nakonec hubeného dědečka. To ale není až tak důležité. Důležitá je ta holá sympatická hlava, která tomu všemu vévodí místo koruny. Ta je plná úsměvu, i když bezzubého, a lišáctví v očích, odstálých uších, vlastně ve všem. To vše výmluvně dokreslují mnohočetné vrásky.

  Václavské náměstí nechal za sebou a vydal se na Petřín. Cestou potkával různé lidi, buď ty, kterým do smíchu nebylo a nebo japonské turisty a ty, kterým do smíchu bylo. To už byla pozdní odpolední hodina, když došel na Petřín a lehl si do trávy. Na chvíli se ponořil do ticha. Jen zašumění větru ve stromech se občas ozvalo, či nějaký ten zpěvavý pták si chtěl procvičit pěveckou techniku, a buď zakrákal, nebo opravdu zazpíval a dědkovi se to tak líbilo, jak tam tak ležel s rukama za hlavou na měkké trávě a všechno to poslouchal. Občas se jen tak zasmál, kdo ví čemu, třeba nějaké vzpomínce a nebo ho pořád tak bavili už vzácní kolemjdoucí.

  Chvíli jsem ho pozoroval. Jak tam tak leží a směje se a docela jsem i dostal chuť si do tý trávy taky lehnout, jenom si prostě lehnout a vychutnávat si to všechno, ten klídek a západ slunce. Ani nevím proč, nějak to ze mě vypadlo, ale řekl jsem:

  ,,Dědek bláznivá…“

  A pak jsem se ulekl, když se dědek v blesku posadil a vytřeštil na mě oči. Chvíli jsme na sebe zírali, než se z toho dostal a řekl mi:

  ,,Tho víš, chlapše, tho še jednou thakle probudíš a nesthačíš še divit!“

  Hned jak to dořekl, začal se smát a zase si lehl. Já šel domů a nějak jsem nad tím nepřemýšlel, ale

  občas se vám takhle probudím a schválně čekám, co to se mnou udělá…