Pro Pajdavou vinotéku

Kdysi se říkalo: "Závidí si i nos mezi očima" o lidech, kteří byli svou nehezkou vlastností
známi.
Skoro čtvrtstoletí tvrdím, že závist je naše druhá národní vlastnost. Nějak jsem už
zapomněla, která  tenkrát byla na prvním místě -  že by  rektální alpinismus nebo
poklonkování?
Vím, byli jsme světoví, co se "zlatých ručiček" týče. Mohli jsme na sebe  být opravdu pyšní.
Ale jak šel čas, převzaly některé, co do dokonalosti, specializaci našich tmavších
spoluobčanů, a ta jim pak přešla do krve. Bohužel.
Ale vraťme se k závisti. Je na světě od pradávna a nejen mezi lidmi. Co všechno se dá
závidět?
Majetek, dobrá finanční situace, práce, šikovnost, dokonalost čehokoli, věk, ba i na ten
příslovečný nos už došlo. Vzpomeňme si na  volby miss. Krása je obrovský prodejní artikl. Závidět se prostě dá - skoro všechno.
Že by se dala prodávat i závist?
"Je libo půl kila závisti?"
"Paninko, dal jsem o pět deka víc, můžu to nechat?"
Jak daleko má závist k nenávisti?
A je také prodejná?