RADKOVI

.

.

Ráno jsem slíbil Zlaté prasátko

když budeš držet půst

Večer tam nebylo

Zato hvězd byly tisíce

a každá  se chtěla přiblížit

.

.

.

.

    Zlaté prasátko

„Tak se podívej," tvářil se vážně otec téměř dospělého syna. „Ty ho nevidíš?"   Zlaté prasátko mu sliboval každý rok. Ještě když byl kluk malý, pozorovali oblohu, ale nikdy nic nespatřili.  Otec měl pokaždé nějakou výmluvu. Že je třeba zataženo, nebo že si musel  tajně uždíbnout kousíček z uzeného masa zavěšeného na balkóně. V posledních létech se již  syn  nachytat nedal, avšak řeč na to přišla pokaždé. Jenže tentokrát si táta vymyslel, že Zlaté prasátko lze určitě spatřit na severní straně domu. 
Museli vyjít ven.  Vůbec nepřipustil, že by se mohl mýlit. Syn byl zmaten. Přece, proč by se táta sázel o stovku ? Taková hloupost, ale když tak naléhal ...  Otec sice přemýšlel, že by na střechu zavěsil nějakou nafukovací hračku, kterou by nastříkal zlatou barvou, ale ukázalo se, že žádné takové prasátko není k sehnání.

Otce prohraná sázka nemrzela. Ani se nesnažil vymlouvat. A ačkoliv měl zpočátku plán, jak vyzrát, důležitější bylo hrát si až do konce. Díval se na hvězdy, a zdálo se mu, že si ho předchází. I dům byl jiný. Všude se svítilo, jen paní Hassová odjela k dceři.  Pomyslel na sousedku z vedlejšího vchodu. Na jaře jí zemřel muž a napadlo ho, jak jí asi musí být. Dopoledne však přijely děti i s vnoučaty. Přišla si půjčit židle. Taková slušná romská rodina. Najednou ho přepadl pocit studu, stejně jako nedávno v tramvaji. Černooký mladík nabídl stařence, že vynese nákupní tašku. Byl připraven vyběhnout, kdyby se pokusil  utéct, ale mladík postavil tašku na ostrůvek, usmál se a nastoupil zpět. Cítil se trapně.  Ani nevěděl, proč se mu v hlavě rojí jedna vzpomínka za druhou. Určitě si nic takového neplánoval,     ale Vánoce ho pokaždé nutily k jakémusi zpytování. Třeba, jak kdysi, to ještě dělal políra, ukradl pár pytlů cementu. Tehdy nikoho ani  nenapadlo, že by s tím měl něco společného.

.

Vrátili se domů. Přece jen byl trochu zklamán. Čekal alespoň nějakou vítězoslavnou poznámku, ale kluk se jen potutelně usmíval. Až když mezi dárky našel obálku se stokorunou, pochopil. „ Za Tvé bláznovství," četl několikrát. Měl radost. Stejně jako pouliční lampy. Neměly mnoho na práci a tak zvědavě nahlížely.