Moře, denní chleba a to věčné těšení se na návrat kamkoli. Každý den změněné, změněné několikrát od rána přes poledne až k době, kdy samo moře zdánlivě usíná. Přitom ale jen dává na vědomí svým trýznitelům, že by měli spát a neničit je svými sítěmi, kotvami, shlukem háků a neustálým rozbíjením souvislosti vln. Odpočinout si, nechat racky, aby utěšili jeho rány peřím a ryby si nechat proklouzávat útrobami, kde největším rozruchem jsou výdechy velryb. Ticho.

Dutý náraz lodi rozechvěl skleničky v policích a okna domků u mola. Stařeny vykoukly, aby zjistily, kdo nedokáže zakotvit bez zbourání přístavu. Jak se okenní tabulky rychle otevřely, tak se také s rachotem vrátily na své místo do rámů, z kterých opadlo pár prachových zrnek soli, jež se všude neustále usazovala.

První krok, včetně následujících pomalejších, změnily pusté molo na suchý poloostrov, nyní obývaný nohami se starými a nemocnými koleny, co se již neobešla bez bambusové hole. Po hlubokém mořském zakašlání vkročil na pravou souš, vyhnul se několika kalužinám a ucítil pach ryb, které se již třetí den netvářily jako čerstvé. Prodával je pořád stejný obličej. Plný vrásek a nejspíše s mrtvým nosem, protože jinak by tuto práci dělat nemohl. V jarním vlhkém počasí rozkvetly snad všechny kanalizační poklopy a jejich litinová víka nemohla zadržet tu slastnou vůni prázdnoty a památku po tom, jaké vše bylo, než to skončilo ve stokách, ústících do čistého moře. Proč se jen ulice od přístavů zvedají do kopce? Stále blíž k oblakům, k druhému snu člověka. Zadýchal se, potrhaným rukávem si utřel pot z tváří a pokračoval stále výš. Jedinou útěchou a bolestí bylo to rozpálené zábradlí, které mu každý den ochotně a bez výčitek pomáhalo. V postraních uličkách se počínal nový život. Každý den se v přístavu hárala nějaká fena, a proto žili blízko moře ti nejspokojenější psi. Po milostných radovánkách seběhli o pár ulic níž a bylo prostřeno. Stačilo odehnat špinavé kočky a všechny rybí hlavy a vnitřnosti byly jejich. Pusto a prázdno, jen pohyb několika keříků planých růží, o které se popíchal už jako kluk a teď na něj působily dojmem, že tenkráte jim to nestačilo a v brzké době si to zase vynahradí. Pravděpodobně až půjde zase před půlnocí z krčmy. Omámí ho kouř z dýmek a chlazený rum v pintové sklence. Vše bez ledu, chladu z moře je víc, než by si přál a než kolik si užije za celý den mezi lany a plachtami.

S každým opřením o staré schody se celé schodiště rozezvučelo pláčem moře. Ale už se to blížilo. Ještě pár dotyků dřeva, které už je mnoho let domovem pro cizopasné houby a škvory větší než láhev s červenou loďkou, která visí na zápraží. Dříve se bál, aby si o zárubně nerozbil čelo. Jedna z radostí stáří je ta, že na to už myslet nemusí a projde hladce. Průhledné síťované dveře proti moskytům a pak pravý dub a stará mosazná klika. Držel ji pevně v ruce a doufal, že se hned otevře. Zatlačil dolů, ale nepovolila ani o kousek ze svého tupého rozumu. Zkusil tedy podruhé a zpoza dveří se ozval smích. Čistý smích, jaký neznal. Nedal se přirovnat k ničemu, co znal z té mokré pláně. Tu se zlomyslně smáli racci, kdežto ryby cenily jen zuby na obranu a pak jim posmrtný škleb zůstal na skřelích. Klika povolila, vešel do prázdné předsíně, kde se šustlo jen ticho přerušované šouráním nožek v pokoji. Kuchyně jen zářila a linula se z ní vůně filetů a brambor, vařených ve slupce. Unaveně prošel pokojem a shrnul běhoun před sebe. Překročil jeho kopec a znovu jej narovnal, aby o něj ráno nezakopl. Vlekl se ke světlu v kuchyni, ale nechtěl volat, aby ho žena nezačala ihned obskakovat, jak to měla ve zvyku. Opřel se mezi futry o pravé rameno a bambusovou hůlkou zaklepal na nohu židle. Žena ihned típla cigaretu bez filtru a vzala talíř a naběračku. Za chvíli se před vázou s růžemi octl kopec jídla a příbor. Chtěl udělat pár kroků kupředu, ale zastavil ho křik. Do jeho rozbitých stěžňů a děravých plachet se zavěsilo pět malých rybiček. „Dědečku, už jsi doma, my jsme se na tebe tak těšili." začaly vydávat ze svých úst malé děti a visely na něm jako na své kořisti. „Já ti to nepřipomněla?" vložila se do toho ryku Penny. „Dnes začíná léto a děti přijely za námi, alespoň tu nebude takové smutno." Mike se posadil na židli a kolena se mu hemžila tou drobotinou. „Dědečku, povídej nám o moři. Viděl jsi dnes racky? Co dělali?" Mike se zamyslel a začal vyprávět. „Moře je krásné, podívejte, co máme dnes k večeři. Jednu z jeho ryb. A racci? Ti mu slouží, jako uklidnění hladí ho svým peřím a kolébají jeho vlny..." Takové mořské ticho bývá u rybářů jen jednou ročně, když jejich vnoučata připlují s létem a donutí je mluvit o moři.