Motto: Nejhorší rána jsou rána "po té..."



Tohle nebylo v plánu. Ležela. Hlavu měla opřenu o rameno, které bylo vlastně cizí. Stejně jako prsty, co jí hladily vlasy, stejně jako rty, co jí jemně líbaly na tvář, na ústa, na čelo, na úžlabinku krku pod ušním lalůčkem a do vlasů. Vnímala tichý uklidňující hlas, který sliboval, ujišťoval a laskal. Nebyl úplně cizí, byl jen trochu starší než jej pamatovala. I ona byla starší. A tohle by ji ani ve snu nenapadlo.
Jako by jí četl myšlenky.
"Napadlo by tě to?"
"Ne, ani ve snu."
"Neboj, nezneužiju situace, jen chci mít příjemné usínání."
"Nebojím se, kdybych měla dojem, že překračuješ vytýčenou mez, poznal bys to."
Přestože spolu mnoho let nemluvili, přestože spolu nikdy neměli ani rande, přestože o sobě ještě před pár dny nic nevěděli, byli si najednou tak blízko. Měl trochu nenechavé prsty a mazlivé dlaně. Cítila je na ramenou, na loktech, hladily ji svou drsností na odhalených ňadrech. I přes to byla úplně klidná.
Ovládala svůj dech a na rtech měla slabounký úsměv.
Tichým hlasem si sdělovali svá soukromá tabu. Nějak cítila, že tohle je jedna z vzácných chvilek, které se už nikdy nebudou opakovat. Schová si ji k těm, co už má. Otevřenýma očima sledovala mizející přítmí.
Poznala, kdy usnul a polehoučku odsunula hlavu z jeho ramene. Nechtělo se jí spát. Ale i tak zavřela oči. Byla šťastná. Nečekalo jí totiž trapné ráno "po té".