Když nám občas bylo večer smutno a v ledničce se nenašel ani kousek sýra, chodívali jsme s Janou do starého klubu na předměstí pro trochu rozptýlení. Jana, to byla ta holka v hnědé košili a červené čelence. Všechno kolem se neustále měnilo. Tempo doby už neudávaly ani atomové hodiny. Každý trochu ztracenější se potřeboval najít. U někoho to byl čas Janiny červené čelenky, u jiného oblíbené staré kolo, se kterým se projížděl na místech, kde dřív auta ani nepláchla.

Čelenka se možná ztratí. I ta hnědá košile. Kolo jiný ukradne. Ale příběhy zůstanou. A pokud je někdo zcizí, tak naštěstí nemá co říct.

Ten večer u klubu zastavila nějaká sanita pokreslená obrázky od dětí. Z jejích útrob vystoupil trochu nesmělý, trochu energický a špetku zvrácený muž. Doprovázel jej nějaký, pravděpodobně manželský, pár.

Nikdo z těch tří si na baru nic nedal. Manželský pár si sedl ke stolečkům. Třetí muž se však posadil na pódium a koukal se do publika, čekajíce na rozkaz k zahájení večera. V programu nesl podtitul – Jsem tady.

„Jsem tady. – Abych si odpočinul. Všude spousta cest. Elektráren. Cementáren. Hlupáků. Přijel jsem z lesa. Abychom na chvíli byli les. Slyšíte?“

V sálu se zhasnulo. Muž začal v krbu zapalovat svíčky a roznášet po jednotlivých stolcích. Jen u toho našeho se zarazil. Svíčku dal přímo do Janiny dlaně. Na chvíli znervózněl, pak se otočil. Ještě jednou vrátil tvář. Zděšeně se usmál a ucukl. Sedl si zpět na pódium.

„Vůně pryskyřice. Ryby. Malá vesnice. Lidé, kteří si na večer sedávají před své domy. A co vy? Na co doma čumíte? Co v autě posloucháte? Bzm. U Rokycan zemřelo 16 lidí při autonehodě. Bzm. Volby do parlamentu dopadly pro levici nečekaně špatně. Bzm. Francouzský prezident nesouhlasí s německou kancléřkou. Znáš německou kancléřku?“ Naklonil se nad studentku u levého stolu.
„Víš určitě co se nosí? Sleduješ dost ostatní? A já se Tě ptám: Co ty?“
„Asi nic.“
„Určitě nic. Žereš sračky co ti navaří. Chodíš po cestách, které ti postaví. Stojíš, když na tebe červeně posvítí. Přemýšlíš někdy, jestli to semafory baví? Nad čím přemýšlí kořeny pod asfaltem?“
„Nepřemýšlím. Takový už je svět.“
„To je ono, jste správně vychovaní. Tak věci prostě jsou. Nikdy nebudete přemýšlet nad tím, proč by měly být jinak.“
„A co máme jako dělat?“ zeptal se puberťák u baru.
„Zjistit, co to je jít si vlastní cestou. Svou vlastní omezenost a vězení ve vlastním světě si uvědomíte, když se rozhodnete jít třeba na jih. Jen na jih. Nebo projít město podle sebe. Co tě čeká? Stadiony, čtyřproudé silnice, panelákové sídliště, nadchody, podchody. Jít svou cestou znamená nechat se přejet nebo zavřít do vězení.“
„Nebo?“
„Nebo se dostat na psychinu,“ povzdechl si muž.
„Vy jste blázen?“
„Ne, jen jsem chtěl jít vlastní cestou.“
„A jak se vydat vlastní cestou, abychom se nedostali do blázince?“ Zeptala se Jana.

„Zkuste si odmyslet všechny hluky, rádia v restauracích, na záchodech, ve výtazích. Představte si, že jdete s dětmi jezdit na dálnici na kolečkových bruslích. A možná občas pustíte závozníka. Ale především to budete vy, kdo je spojen s místem. Ve skutečnosti zvířata prchají před námi a my se bojíme sami sebe. Abychom se navzájem nepřejeli, nezabili, nepodvedli, neztrapnili.

Představte si, že by všichni vyběhli na dálnice a děti by si tam začaly hrát. Myslíte si, že by i nadále vozili naše máslo do Španělska a španělské máslo do Česka? To víte, že ne. Jenomže, je tu více pitomců, kteří čekají na slevněné máslo. Všude samí LIDLidi, drásající se po melounu v akci. Ve skutečnosti je to lidská hloupost a chamtivost v akci.

Kupujme si jen to, co potřebujeme, v sousedním krámu. Dejme pusu holce nebo klukovi na náměstí. Nemusíme si kvůli tomu kupovat nové triko, telefon a mít 500 přátel na sociálních sítích. Nakopejme už tento svět do zadku. A začněme rovnou teď. Každý může přijít a říct, co ho na světě štve. Sdělte ostatním po pravdě, co se vám nelíbí a co se Vám líbí.“

Jana:
„Dřív jsme šli ven. Věděli jsme, že se potkáme. Když se zamyslím, tak ani nevím, co jsme venku dělali. Nevím, proč jsme se na to těšili. Dnes bych svým dětem musela říct důvod, proč mají jít ven. A hlídat je. Aby se jim nic nestalo. Dřív jsme si šli jednoduše hrát a nikdo nepřemýšlel nad tím, proč by si měl vůbec někde venku krátit čas.“

Petr:
„To je fakt. Bydlím na kolejích. Dřív lidi udělali svoje povinnosti, dopočítali laboratoře, dokreslili výkresy a pak nebyl důvod zůstávat na pokoji. Lidi se prostě bavili na chodbách, ve společenských místnostech, šli do města nebo blbli před kolejema. Dnes se nikdo nezná s nikým, každý se sám ve svém kumbále kouká na film nebo vyměňuje materiály po síti, pokud je vůbec někdo předá dál.“

Šárka:
„A co muzika? Film? Proč to nikdo nepodporuje? Proč se zavírají fotokomory, hudební místnosti, alternativní kluby? Začnou lidi vůbec někdy zase chodit na koncerty?“

Robert:
„No prostě, je to teď takové dost na hovno a pořád víc a víc na hovno. Pak si člověk ani babu nenajde.“

Klub se rozesmál. Slova se opět ujal dosud záhadný muž na pódiu.

„Je to fajn. Ventilovali jste, co se Vám nelíbí. Stačí, když to samé naučíte vaše kamarády. A kamarádi zase další kamarády. A možná se něco změní.

Jinak já jsem Erik. Jsem zavřený tady na psychině. Ládují mě prášky, abych prý úplně nezcvokl. Ale pan vedoucí je moc hodný. Jednou za měsíc mě někam zavezou, abych si mohl svobodně říct, co si myslím… Nakonec. Líbíte se mi. Bude mi bez Vás smutno. Ale pokud mě dají zase do cajku, rád mezi Vás zavítám znova… “

Erik absolvoval ještě několik vystoupení. Jeho vliv se však nepozdával znejistělým systémovým udavačům. Ani se mi nechce popisovat, co všechno bylo a nebylo. S Janou se hodně skamarádili, občas jsem i trochu žárlil. Ale měl jsem přece tu systémovou jistotu, že ho zase naloží do sanitky a bude se o něm další měsíc jen mluvit.

Když přijel naposledy, sanitka už byla přetřená na bílo, „pan vedoucí“ se ženou pobíhali myšlenkami někde úplně jinde a Erik, tentokrát silně nadopovaný mně neznámou chemií jen nepřítomně koukal do publika.

Nakonec se zmohl na jednu jedinou větu:

„Hajzlové.“

A svalil se z barové židle na dřevěné pódium.

Původní vedení psychiatrické léčebny bylo odvoláno pro hrubé porušování pracovního řádu a ohrožování zdraví pacientů. A Erika už od té doby nikdo neviděl.

Co bude teď? Ptali se mnozí účastníci klubových setkání. Odpovědi ukázal čas…

Stojíme na červenou, jíme španělské máslo, trháme se o zlevněný meloun, zavíráme se na kolejích a hádáme se o hranice plotů a vlastní blbosti.

A nikoho nenapadne, že na dálnici si můžeme taky kreslit, jezdit na kolečkových bruslích a závodit na kolech. Ať se klidně stáda kamionů poserou. Jsou důležitější ty jejich kraksny zásobující obchoďáky, nebo uvědomění, že tenhle rohlík vyrobili v mém městě? Že dcera pekaře pak může studovat fildě, kde jsem ji před lety potkal…

„Myslím, že už nemáme v ledničce ani kus sýra…“