Jsou básně plné nádherných obrazů a tato je jedna z nich. Přestože v ní použitá často frekventovaná slovní spojení mohou někomu připadat podbízivá, svým zapracováním do celkového členění působí hladivým dotykem a člověk pojednou ví, proč neztrácet naději.

Od "Obloha je spoutána deštěm" do "a vyrobí si své vlastní slunce" je to dokonalé. Nejvíc se mi líbí, že nostalgicky vzpomínat se má s vlídným úsměvem, na vše co bylo krásné, a krásné zůstane ve vzpomínkách stále - a netruchlit nad ztrátami, jak je to pro nostalgii obvykle příznačné.
Ty hvězdy, které unikly přísnému spoutávajícímu řádu, ty pro vnímavé příletí vždy na zavolání srdce.

Od včerejška se chystám na svůj komentář, a stále nestíhám urvat si na to pár minut, s vědomím, že budu první - a prošvihnu to o 6 minut - kdy jsem byl na čtvrt hodiny odehnán okolnostmi od rozepsaného příspěvku :-)

v tvé básni je tolik hezkých důvodů... mít na tváří úsměv.

nostalgie v tvém podání na mě zapůsobila, je krásně jemná a krotká...

líbí :-)

Vlídný to proud nostalgie.
1.44