báseň samotná špatná není, líbí se mi třeba "klidná vločka uhlíku" a "nechat padat vločky času" jinak... v dalším verši by možná více sedělo "nechat zasněžit jím těla".

Ale.

Je tam strašně moc metafor... a já, jakožto čtenář, se v nich ztrácím a musím se k nim vracet, což mi text značně potrhává. Rozhodně však tato báseň, kdyby se vypilovala, by byla moc pěkná.

tak zde naprosto souhlasím...

Nevím o kom se to říkalo, myslím že o Březinovi - šílenství metafor... Ovšem u něj bylo cílem, aby se čtenář jaksi ztratil v jeho světě, protože ejdině tak mohl jeho poezii pochopit, pokud jeho poezii vůbec chápat lze...

Ovšem mylsím, že zde to záměr nebyl a pokud ano tak se to nepovedlo, neb po přečtení této básně ve mne zůstalo jen pár obratů, dojem však celkově žádný...

Ta báseň má slušný rytmus, ucelenou obsahovou linku, dobře graduje.

Nedostatkem je snaha, jak správně poznamenal V.Hasalík, ozřejmit ji za každou cenu obrazností. Např. Klidná vločka uhlíku se tváří jako originální, ale mi je třeba nesrozumitelná, a bije se tak s řadou jiných, naopak srozumitelných obrázků okolo. Také např. ranní slovo v hrdlech poletavců drží na uzdě rozptýlení - se mi nezdá. Jako čtenáře mi to asociuje se zpěvem ptáků, a to spíše pobízí k rozptýlení. Nemluvě o tom, že celý tento veršje nadbytečně mnohamluvný. Klidně by se dalo napsat - Slovo ranních poletavců ...

Ve druhé sloce se opakuje slovo vločka, v trochu jiném významu, a to by nemělo být. Stejný výraz se může v básni opakovat, ale jako jakýsi důraz, odkaz na předchozí, tedy měl by mít stejný kontext.

křižují křik - odvážné, pěkné, ale proč vražedná modř, ta přece je jejich domovem, ať je to moře či obloha.

Nebudu vypichovat další, snad jen - šeptané krve. Krev je módní výraz, který se často objevuje v básních začátečníků i básníků. Ale je to také velmi silný výraz. A zde příliš křičí, vyskakuje z ničeho nic a téměř bez důvodu. Skuteční básníci tento výraz používají střídmě a spíše jako tečku, důsledek nějakého předchozího vzepjetí.

Celkový výraz básně svědčí spíše o určité neuspořádanosti, snaze být co nejvíce básnicky, tou přemírou obrázku jako by zvenčí osvětluješ duši, která je zřejmá i bez toho.

Souhlasim s tim, co jiz bylo napsano. Manik to vystihl - silenstvi metafor. Nejak se ztracim pri patrani po obsahu - jen metafory, jen obrazy.
Navic mi hodne vadi obrat "staccato dechu". Je to naprosto nerealne z hlediska fyzikalniho a hudebniho, opravdu premetaforizovane. Kdysi jsem mela v basni "Vestec-dest vytukava staccato symfonii...". Jo, dest muze vytukavat staccato, dech rozhodne ne.