ahoj, po dlouhé době čtu zase průvodce Ostravou - Manika
ke Zloději:
bylo pro mě zajímavé si propojit kapky děště se střepy, mají toho mnoho spoležného, tříští se o zem a létají do všech směrů, jsou čiré,..... jediný kontrastk terý mi z básně vyplývá je jejich sevření v rukou - déšť neubližuje, jako miniatura to na na mě zapůsobilo velmi dobře, známka 1,7 (dal jsem horší za závěrečné dvojverší, první verš na mě dýchnul umělostí "Nelze se cítit vítězem," je pro mě ne příliš básnické
vyjádření)

k Rozbité zrcadlo:
ta mě zaujala méně než předešlá, v 2. verši se mi nelíbila formulace - zní to příliš měkce na to že se jedná o střepy, napravil bych to přetvořením "mě" na takovýto verš - "řežou mi dlaň" pak je tu ještě poslední verš - výčet činností, myslím si že by naprosto stačila jedna, max. dvě ale tři jsou moc

Ahojky
Takže po několikerém přečtení básniček tedy pardon miniatur :oD si myslím, že je to velmi dobré.... hezké.
Akorát musím souhlasit s panem Pavlem K. :o) ... protože ty poslední dva verše v první miniatuře mi tam taky moc nesedí.
Ale jinak ta druhá se mi líbí celá, snad i více než ta první, ale je to jen můj laický úsudek.

Obě básně se mi líbí. Vzhledem k některým kritikám napíšu zde následující:

Básně se mají číst především empaticky, umíme-li to, forma je samozřejmě hodně důležitá a vlastně z textu báseň dělá. Obě básně jsou miniaturami a nemají žádné zbytečné slovo navíc.
Snad bych jen v posledním řádku první básničky vypustil de facto duální už nebo jen, ale spíše už, slovo jen má plastičtější význam. Slovo vítěz je v pořádku v uvedeném kontextu. To bychom pak každé slovo srdce, slunce, hvězdy už nemohli použít, vždy záleží na kontextu, zda to není jen pro prázdnou okrasu, a zde není.

Slovo střepy je daleko plastičtější a přesnější pro tuto báseň než části. Část neznamená díl něčeho zničeného rozbitého apod., je to jen obecné pojmenování součásti celku, jejichž spojením lze celek snadno spojit. Např. motor lze rozložit a složit, aniž by tím utrpěl. Střep už jen svou zvukomalbou vyjadřuje výraznější emoci a napětí.

Druhá miniatura je právě příkladem toho, jak jsme schopni vnímat věrohodnost emocí autora. Je ovšem z mého pohledu pravdou, že výrazy naděje, štěstí a tisknout k srdci čtenáře, pravidelné čtenáře, provokují, a i zde nenabízí nijak neotřelý kabát. Naopak se mi zde závěr, - nepovolím, nemůžu ..., zdá přijatelný, poněvadž text graduje, dostává do jakéhosi pohybu.
Ale i přes tyto formální, mnou pociťované nedostatky, na mne báseň působí jako nevylhaná, a s tímto přístupem a další zkušeností lze docílit více.

Mimochodem, svého času jsem měl rozepsanou báseň, kde jsem kapky deště vnímal obdobně. Nakonec jsem ji nedopsal.
Docela mne potěšilo, že i někdo další může vnímat kapky deště podobně.

Četl jsem znovu a u druhé miniatury bych se ztotožnil s Pavlovou kritikou ve smyslu, že by v závěru postačily a byly by i hezčí třeba jen - nepovolín, nemůžu

Díky za názory, vidím, že jste se všichni shodli v nadbytečnosti slov v závěru druhé básně. Možná máte i pravdu, ale mělo tím být něco vyjádřeno.

Vezměme v úvahu, že všechny tři slovesa posledního verše jsou v záporu, takže by v podstatě mohla vyjadřovat to stejné, ale není tomu tak.
Jsou to vlastně tři pohledy, které se mezi sebou bijí.
1) nemůžu - životní situace nedovoluje pustit, můžeš si jen vybrat, který střep tě bodne víc.
2) nechci - i kdyby šlo střepy pustit, nejsem si jistý, jetsli bych to udělal. Možná jsou tím posledním, co z obrazu zbylo, co připomíná, že byl.
3) neumím - tak tady je asi těžké pochopit, jak bylo myšleno. Ti co mne znají, možná chápou.
"Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi, ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou." (Mat 5, 39). I když to někdy bolí...

Ta druhá mi připomíná dílka, která nepublikuji...ta hodně citově podložená. Tak moc, že raději ani nechci, aby je četl někdo jiný. Je to z ní cítit a to si moc cením. První mi nesedí.