Ve chvíli, kdy někoho udám, začne být vztah mezi námi jen chladně vyčkávací. Budu se muset neustále kontrolovat, abych neudělal chybu, ale nakonec ji stejně udělám a budu možná taky udán. Tak začne nekonenčý řetězec udání.

Někdy neudat znamená být pasivně agresivní. Zmíněný důchodce má mojí podporu.
A že přitom neoznámí, že sousedce zahýbá manžel? Kdo ví, třeba se více kamarádí s tím sousedem. A nebo se nerad vměšuje do osobních vztahových záležitostí( stejně jako já).

Máme tak trochu pochyby o tom, jestli je možné v tomto případě generalizovat. On je tak trochu rozdíl mezi důchodcem, který zaznamenává přestupky a tím, když někdo "nabonzuje" to, že - i když víme, že to byly nepravdy povětšinou anebo prosté vyjádření nesvobody ze stran neprávem obvinovaných - narušuje tzv. socialistický systém. Ale to jsme tak trochu mimo základní téma, které se zabývá otázkou zda-li je možné, aby bylo udavačství kladné - myslíme si, že v případě dotyčného důchodce je toto bonzáctví vpodstatě správné. Je rozdíl mezi zájmem o bezpečnost provozu a lágry. Opravdu zde generalizovat a srovnávat v době, kdy už, naštěstí, není udávání v takové formě a pro naprosto jiný systém, nejde. Nicméně si velice vážíme pana Stránského a jistojistě nám nedošlo srovnání v tomto článku.

Tady bych se rozhodl na základě charakteru důchodce - jestli je stejný, jako průvodčí ve filmu Rebelové, tak to je Boží dopuštění..

Myslím, Ríšo, žes nezvolil nejvhodnější příklad pro srovnání: ten filmový průvodčí to pokládal za svou občanskou povinnost. Dalo by se říci, že nevědomost hříchu nečiní, ale, když jsme u těch citátů, spíše na něj sedělo, že angažovaný blbec je nebezpečnější, než třídní nepřítel.
V případě důchodce suplujícího práci dopravní policie už bych tak příkrý nebyl, zejména, pokud v daném místě došlo k častějším kolizím vozidel s chodci či navzájem.
Souhlasím s panem Stránským - je to docela schizofrenní situace. Bonzák, co se snaží být užitečný těm, kdo dodržují zákon, ať už je ten zákon jakkoli blbý, vyvolává přinejmenším smíšené pocity.
Dobře napsaný komentář.

Co když ten "dopravní udavač" byl i udavač pro VB ??? A jen si dědula vzpomíná na staré časy a šíleně se při tom baví. Může udávat (nemusí roznášet klepy o cizoložnictví jeho sousedky, zvlášt když je to parketou žen) , má na to lejstro a souhlas věřejnosti, protože v podstatě na tom fakt nic zlého není. Což za dob bývalých podporováno asi tolik nebylo. A určitě oplývá urputností revizora. No bum. Nějak si nejsem jistá, jestli by toto neměli dělat policisti, raději. Navíc vím (mám blízký zdroj.)) , že při případném správním řízení je možno zapírat a zapírat. Pokud tedy na fotce nemáte stejnou košili jako na úřadě nebo na ní chybí jiný jednoznačně prokazatelný důkaz, že jde o vás. Zkrátka policie bude mít na stole kupu fotek, kupu papírů a nakonec nic z toho. No teda, alespon má pán důchodce dobrý pocit ze služby veřejnosti ( no nezní to pro náš kapitalistický a zkažený svět trochu podivně?).

Co mi napadlo už při čtení titulku zcela jednoznačně: toto není nikdy jednoznačné. Ano, představa udavače je zásadně nepřípustná. Jenže - co když jde o protispolečenské jednání, nebo kriminální - a jaké jsou zákony, které posuzují protispolečenské jednání ...
Bonzáci v lágrech byli z dnešního hlediska odporní, z hlediska tehdejší platné ideologie byli hrdinové.
A studenti, kteří nahlásí šikanu či narkomanství v partě spolužáků, jsou pro zbytek party jistě odporní bonzáci, o "práskačích" zlodějských či vyděračských band ani nemluvě, to vše známe z literatury, filmů atd.
Takže - "Udávat nebudu, ale hlásit to musím" není jen podařený vtip, ale kolikrát opravdu vnitřní dilema. Jak toho aktéra, tak i jím "postiženého" okolí.