Chtělo by se mi odpovědět obšírněji, se zřetelem k mému vidění Albrechta, však tísněn časem a únavou dávám jen autoru pochvalu za pěkně napsaný článek, mírně snivý a přitom informující, který drží čtenářovu pozornost až do konce.
K poslednímu obrázku, který vypadá tak dokonale, jakoby to byl model :), je možno vysledovat při troše práce tyto doplňky:
"Alternativní text: Jicin_letecky_a.jpg
Titulek: Ta lipová alej je vlevo nahoře, hledáte-li ji..."
Velký :)

Díky. Na okraj: jsem rád, že, podobně, jako Jičín, i mnohá další města začínají vypadat jako své vlastní modely.
A je to tak dobře.

Kvalitní článek, konečně:) Líbí se mi zpracování ( příběh na začátku), moc hezky se to četlo a hned se mi vybavil Rumcajs. Chodil do Jičína ne? .)

Chodil, však tu dodnes má ševcovnu. Ale jsou tací, co si nás pletou...

V Jičíně jsem byla jen jednou a to velmi krátce zhruba před rokem. Ani jsem nestačila nic navštívit, protože ostatní účastníci zájezdu neměli zájem. Proto velice děkuji, četlo se to...no,... jedna báseň. Opravdu...velmi pěkné.

To je nevýhoda zájezdů. Jak nemáš možnost se ztratit a jít po svých, vždycky bude něco chybět. Mně se ztratit povedlo minulou středu v Mnichově, když se na veletrhu už beze mne obešli, byl jsem se (m.j.) na Seniho nad Valdštejnovým tělem v Alte Pinakothek podívat (věděl jsem, že tam je, však ten obrázek jsem si vypůjčil z jejich oficiálních stránek). Nebýt tam mrtvola, tak řeknu, že je to v nadživotní velikosti, ten obraz má 3,5 metru na šířku.

Velmi nevšední zpracování. Dokázal jsi mě, člověka, který dějepisu neholduje, zaujmout historií Jičína. Jen k názvu článku - nejsem si jistý, kolik lidí najde článek v souvislosti s Jičínem. Na druhé straně je dobré, že napínáš, o co vlastně půjde.

Četlo se mi to dobře, doteď vidím mladého architekta, který si nedovolil oponovat vévodovi, a asi to tak mělo být.

Za 1.

Když mi titulek "Barokní krajina kol města Jičína" připadl příliš laciný :)
Jo, a dějepis jsem ve škole přímo nesnášel, byl jsem líný si pamatovat časovou osu a více mě zajímaly souvislosti. Ta časová osa ovšem byla součástí každého zkoušení i písemky, což byla otrava. Učitelka nebyla neoblíbená kvůli dějepisu, to dějepis kvůli ní, až časem mi došlo, že mu jen špatně sloužila. Mnohem později probudil můj zájem o dějiny PhDr Miroslav Holub, již zvěčnělý ostroměřský kronikář. Hledal a nacházel příběhy. Letopočty pak přišly samy. Ale to je na jiné vyprávění.