Jak už jsem ti nejednou psal, chtělo by to rozdělit tu masu textu do odstavců. Obzvláště tato povídka to potřebuje, jelikož vnitřní monology hlavní postavy splývají se vším ostatním. Použil bych odstavce, nebo alespoň kurzívu a nebo obojí.
Povídka se mi líbila. Napsána je čtivě a obzvláště bych tady vyzvedl tvůj smysl pro detaily, přičemž povídka neztrácí efektivní stručnost a jako celek má spád.
Na druhou stranu, nejedná se o nic originálního a děj se vydal cestou, kterou jsem předpokládal.
Nejspokojenější jsem asi s tou úvodní částí než děj začal být příliš přímočarý, konče větou - "Nebo neměl předem šanci? "
Celkový dojem je chvalitebný, tedy 2.

Mně tam odstavce nechybí. Připadá mi, že ta "souvislá masa textu" líp vyjadřuje nespavost. Povídka se mi četla dobře, nedrhlo to.

Pocity ,které jsi ,Jakube, popsal v úvodu, mívá nepochybně čas od času každý z nás. Nikým nebýt, nic neznamenat, nikoho nezajímat.Ti zdraví naštěstí poměrně rychle dojdou k závěru, že to zas tak zlé není a vyhrabou se z toho, lidé s diagnózou (v tomto případě hádám na maniodepresivní psychózu) se v tom mohou takříkajíc utopit - anebo s sebou strhnout i jiné jako v závěru Tvé povídky.
Tak trochu mi k sobě nešla první a druhá část - sugestivně vylíčená nálada oproti pouhému popisu "jatek". Co se týká formy,chybí mi odstavce nebo aspoň nějaký druh členění textu.Zřejmě je to Tvůj osobitý styl, ale (pokud mám mluvit za sebe) já mám raději "záchytné body", od kterých se jednotlivé myšlenky nebo situace odrážejí, než jednolitou plochu textu, kde to může poněkud splývat dohromady.

Povidka je dobra a zajimava, lec desiva ...

Na rozdil od dvou predchozich komentujicich nepostradam zde odstavce ci jakekoliv jine cleneni. Tim, jak je napsana, vlastne jen zvyraznuje a podtrhuje onen "necleneny" tok myslenek a cinu choreho jedince, v nemz neni rozdil mezi realitou, haluzi a vizi, mezi spankem, bdenim, snem ...

Samota a osamelost - vecna to temata. Podobne pocity opravdu zaziva kazdy, snad vyjma konzumnich primitivu. Rika se, ze cim je clovek nadanejsi, cim vic se lisi od okolniho prumeru, tim vice takovymi pocity trpi. Pomyslna hranicni cara mezi zdravim a nemoci je zde tak tenka a krehka, ze je mnohdy obtizne vyrknout diagnozu: je to bezna depka ci reakce na zivotni udalosti, nebo zlovestna schiza... I kdyz na schizu ten Tvuj hrdina nevypada - schizofrenici, zvlaste v pokrocilem stadiu, jsou slavni svoji naprostou lhostejnosti k okoli : netrpi ani osamelosti, ani by nebezeli nekoho zachranovat ... Je to spis touha hrdiny "priblizit se" svetu, zarvat "JSEM TADY, EXISTUJI! MEJTE ME RADI!". Sice nabyva bizarnich, patickych rozmeru, ale lhostejnost dnesniho neosobniho sveta nuti mnoho lidi chovat se asocialne - je to forma upoutani pozornosti, zpusob, jak vyniknout... To jsem se ale rozkecala,ze ...
Proste, jo, Tvoje dilo se mi libilo. Nektere stylisticke drobnustky by se sice daly dopilovat. Ale je jich poskrovnu ...

pekne, i me se to libilo. doporucuji precist knizku Léto s Káťou od Trevariana, nese se v podobnem duchu a je to mozna nejlepsi kniha z zanru psychologickeho hororu, co jsem kdy cetl.

Jeste bych se pozastavil u te myslenky, ze cim je clovek nadanejsi (vyclenenejsi), tim casteji se citi osamocen. Podle me tomu tak neni. Jen cim je clovek nadanejsi, tim casteji ho mozna napada, ze je sam, ale neznamena to jeste, ze se tak citi.

A jeste jednou k dilku: az prilis casto jsi mozna zminil ty prasky, mozna stacilo jen jednou vetou je pripomenout a ne na trech mistech textu, ale zadny velky problem bych v tom nevidel

Ale zase je fakt, že třeba géniové bývají hodně osamoceni. Člověk je potom rád, že je... ...takový normální.

Prášky opakovaně jsou v pořádku - je to utkvělá vracející se myšlenka, která dobře charakterizuje bludný kruh myšlení (i nemyšlení) hlavní postavy, stejně jako jeho neschopnost s touto myšlenkou něco udělat.

Povídka se mi líbí, je čtivá a udrží pozornost až do konce.
Pročetla jsem i komentáře, protože nechci opakovat, co už bylo sděleno. Takže souhlasím s občasným dělením textu, a ani nemohu nesouhlasit s Tániččiným rozborem "nemoci".

Díky za komentáře, co se týče toho jednoho velkého odstavce, tak se omlouvám, příště se toho vyvaruji, ono se to fakt blbě čte. Dokonce na serveru, kde jsem jej chtěl vydat předtím mi byl článek zamítnut s tím, že "je z důvodů špatného formátování téměř nečitelný"...

konečně něco co můžu číst pořád dokola :)....líbí se mi velice čtivá

Takové kladné ohlasy jsem ani nečekal... Až mi je líto, že tady už není Markéta Laryšová, ta by mi to aspoň důkladně zkritizovala... :)

Docela jsem měl chuť to nějak pořádně zkritizovat a vypíchnout, co mi na povídce nesedí, ale jaksi není co. Dramatický popis krvavé akce není samoúšelný, ale funkční, jeden předlouhý odstavec je přiměřený plynulému toku děje a úvah, a další dva kratší zase věcnosti sdělení.
Ale - není závěr poněkud přehnaný? - Těžko se mi uvěří, že "důstojník policie", byť podlehl znechucení a afektu, by byl u takového případu sám, a i tak by se poklidně díval, jak se pachatel "pomalu zardousil jazykem." To bych pochopil u náhodného příchozího, který skutečně propadne šoku nebo pocitu pomstychtivosti.

No, díla tohoto kalibru, člověk s chorou myslí, který pod vlivem všech těch myšlenek a bludů (kdy, jak si trefně vystihl, se stírá rozdíl mezi skutečností a snem) začne nakonec vyvádět takové zvrácenosti, mě vždy dokáží fascinovat. A nejinak to bylo i zde.
Co se týče dlouhého odstavce, ze začátku se mi to četlo trochu obtížněji, ale potom jsem se do toho dostal, a text mi plynule ubíhal.

Tak jak jsem slíbil jal jsem se číst další tvé povídky. A jak sem předvídal, další jsou o moc lepší. Tato povídka mě dostala. Mohl zde možná být delší popis jeho stavu, ale také nemusel... Jen mě dost vyděsil ten obraz s mečem a zbojníky s kroužkovou zbrojí. Ano chápu, že je to psychická nemoc, ale přeci jen až takhle dalece do historie? stacilo by s dýkou proti normálním současníkům, i tak by to stále vyznělo. JInak konec famózní, i když v určité předtuše.... CHválím.... Jen ten jazyk mi tam nějak nesedí... Nevím, jak by se mohlo zadusit ve spánku