Až na ten předposlední, šíleně dlouhý verš je mi to moc sympatické:) Řekla bych, že jsem i poznala rukopis autora, ale prozrazovat nebudu a taky se třeba mýlím.

"V tělorytu okamžiku

zrovna tak jako vymleté pohledy,

jako domnělé tváře se jmény milenek,

jako svíce, když ji z tvého dechu zebe (až k pláči)

otáčíme tím kolem kolotoče

trochu příliš nevědomky. "

/udržet myšlenku v tolika verších zřetelnou, uchopitelnou a tak netradičně podanou ... klobouk dolů. Nad touto částí jsem přišla o dech. Krása/ ... a nejen nad touto nutno dodat:)

Možná by nebylo od věci odstranit závorky a pokusit se zařadit i tyhle myšlenky dovnitř. Někde třeba pozměnit čárky, tečky ... ono takhle to působí, jen jakoby mimochodem a přitom to tak vůbec není ...

Každopádně nádherně atmosferické dílo:)

Silně pocitová báseň, bohaté vrstvení obrazů - místy až příliš. Nejsyrovější ( a dle mého nejlepší) je první sloka.