Ty bláho ... jakmile padlo jméno Lenka, nemohl jsem se udržet a přeskakoval jsem řádky (stíny mé dávné osobní minulosti ...) - až jsem narazil na konec - a narazil. A dál? Já mám tenhle "trhaný" styl usekávaných dialogů a příhod, skládající se v mozaiku, kde sem tam nějaké sklíčko rafinovaně chybí, rád.

Ten tvůj pohled na svět mě už zase dostal. A ten konec? Vlastně ano, realita. Jako když kotva zachytí a lano napne se...

tou jedinou větou jsem chtěl naznačit, jak absurdní je vysokoškolský život - stejně nenormální, jako ta vinotéka - možná že vinotéka je normálnější...

Zajímavý pohled na svět, hezky popsané, bezva dialogy. Opět se Ti povedlo mě zaujmout. Velmi dobrá práce. Škoda, že to skončilo, docela bych četla dál. Jenže....všechno jednou končí, já vím...

Tak původně to co čtete měly být cca 2/3 děje, co se má dle původní myšlenky odehrát. Ale pak jsem si dal víno, třetinu vyškrtal, něco přepsal a pak si řekl, proč bych měl část tři - Lenka - více rozvíjet, když by stejně byla pozorována tajně ze zahrady skrz sklo. To jsem raději jen zmínil, že se Lenka učí parciální derivace a nechal každého, ať se s ní popere, jak umí.

Dobře, jen nastínímě, jak by to mohlo probíhat dál...

"Tady to je, studentíku."
"Co?"
"No Lenka, přeci. dej si hlavu tak, ať vidíš tou skulinou v břečťanu. Vidíš to okno? Její pokoj."
"No jo, ale proč brečí?"
"Protože je uvnitř zavřená se svým sešitem a možná by byla raději s námi."
"Tak ji pozvi ven. Když se na ni chodíš furt koukat, to už jsi mohl nasbírat trochu odvahy."
"Ale kdepak. Nevezmu si ji na svědomí. Až bude mít titul, děti a zaměstnání, zatleskaj si nejdřív rodiče a pak vlastně i ona. Protože kdyby si nezatleskala, nemohla by potom luštění matiky chtít i po svých dětech. To máš jako když otce týral jeho otec, tak pak většinou i on týrá jeho dítě. Pokud si Lenka projde útrapami matematiky, vzbudí se v ní ten syndrom lásky k tyrateli a bude ráda za to, že ji rodiče vedli k dostudování školy, tak potom, za nějaký čas se v toho tyratele, neboli rodiče, promění ona."
"Přeci nemůžeš brát výchovu jako týrání."
"A co jinýho to je. Jsi moje prase - krmím tě - tak tloustni. A jsi moje dítě - živím tě - tak se uč."
"Tvoje asociace jsou docela přehnané, nemyslíš?"
"Nemyslím. A proto jsem tě zavedl za Lenkou, studentíku."
"Jestli je to tak jak říkáš, tak je to všechno ještě horší, než jsem myslel."
"Ale ne. Jen je to všechno daleko jednodušší, než sis bláhově myslel."
"Že jsem nezůstal u Zuzky."
"Však se můžeš vrátit, ale předpokládám, že naplno až tehdy, když se prasátko vykrmí - teda pardon - až vystuduješ."
/A Vinotéka se smál, d