Když jsem povídku četla, skoro jsem tě slyšela vyprávět. Co se týče formy, opravdu mi "sedla". Chvílemi připomíná filmový scénář - zkratka, střih... Hlavně v dialozích.
A obsah... Co říct?

Otálela jsem s odpovědí, protože pro mne je tato povídka v podstatě velmi současnou situací. Neumím psát o věcech, co jsem nezažila. Věř mi, že nebylo lehké si tím projít...a to nejsem v kůži Toma, který se s následky bude vyrovnávat pořád. Nikdy nebudu vědět, co nastartuje "zkrat" a jen mohu doufat, že deprese ustojí. Budu se mu snažit pomoci, pokud to půjde. Ale bude muset i sám chtít, abych mu pomáhala. Problém je v tom, že je schopen se uzavřít do sebe a pak je ta cesta k němu hrozně těžká a dlouhá. Tady se dá jen doufat...