Další pokračování zápisků ze 3. třídy - tentokrát upraveno a prodlouženo. Válka AxB s obětí zelených rukaviček. A co na to Jan Tleskač? :)
Bylo tu ráno a zaduněl dav hrnoucí se na snídani. Proto jsme běželi taky.
U snídaně nám pan učitel pověděl, že se na jeho plány nepovedlo počasí. Chtěl vědět, zda nemáme nějaké nápady na strávení zbytku dne. „Volnou zábavu!“ vykřikli jsme. „Další návrhy,“ řekl pan učitel. V tom se přihlásil nějaký malý prcek a sdělil svůj návrh: „No, já znám cestu k nedaleké jeskyni, mohli bychom se tam podívat.“ „No tak dobře. Až posnídáte, teple se oblečte a půjdeme ven,“ odpověděl náš kantor.
Bylo to pro nás veliké zklamání. Taková možnost, jako je volná zábava dvakrát za pobyt na této chatě, se jen tak nenaskytne. Ale už se stalo…
Sešli jsme se s celou naší třídou v šatně u hlavního vchodu, kde se obouvaly boty. Samozřejmě jsme nejdéle čekali na Jakuba (Raidu). Až se obul, vypravili jsme se do jeskyně. Úplně ve předu stál ten malý prcek, tvářil se velmi vážně, že prý on dnes říká, kam půjdeme. To už mě jeho pýcha dopálila a předběhl jsem ho. On na mě: „Hele nepředbíhej!“ „No tak to máš smůlu, já předbíhám všude a odjakživa,“ pravil jsem. „Ale já byl první!“ „Co bylo, to bylo – teď jsi druhý,“ řekl jsem zas já. Ale to už přicházel učitel a já byl tam, kde byl a prďola byl opět první.
Dorazili jsme na místo. Byyla to nádherná roklina a na jejím boku se černala krátká díra zasypaná kameny. A co se hromadilo šišek v té roklině. Ty nás zajímaly více. Znamenalo to … VÁLKU!!! Válku mezi ÁČKEM a BÉČKEM: AxB. Nikdo si té bitvy nevšiml, poněvadž učitel zrovna zvracel do křáku – tehdy mu bylo velice špatně – a vychovatelka Macurová se někam zatoulala. Nastaly ideální podmínky.
„Uděláme si hromádku a z té budeme střílet,“ začal organizovat Aleš. „Na co, ty jo, dyť sou všude, nebudem ztrácet čas! Bitváááá!“ A ozval se chór: „Béčko do boje, Áčko do hnoje...Fúj a my jsme lepší,“ zaznívalo na obou stranách. „Hele, někteří se schovávají v té jeskyni.“ „Tý jo, a je tam voda, áčko tam močí šišky. Haha, tak mokří no.“ „Blik cvak příjem,“ Žaneta si nemohla nechat ujít tuto připomínku. „Teda, tu sem jebl mezi oči – přímý zásah rotačním kulometem,“ ozval se Jakub.
„Ták dost! Co se to tady děje? Kdo Vám to povolil. Nevychovanci, fakt,“ družinářka Macurová zavelela. „Né,“ ozvalo se mrčení, které stejně nepomohlo – bylo po všem. Po krátkém projevu o kázni jsme směřovali na chatu. Už se k ní blížíme, už jsme vykračovali na první schůdek a já řekl: „Pane učiteli, zapomněl jsem si tam rukavičky.“ „Kde?“ ptá se učitel. „No u jeskyně, pane učiteli.“ A tak jsme se vypravili zase zpět, ale ostatní už šli do svých pokojů.
Vůbec jsem si nebyl jistý, kde jsem je nechal. Tak jsem se soustředil na bitvu. Lovil jsem tu správnou myšlenku, která mi připomene kde jsem rukavičky ztratil. Mezitím jsme se stále blížili k jeskyni. A já měl větší strach, že tam nebudou. Co povím potom, zelenému učiteli?
Dorazili jsme. No ne, co to vidím – ZELENÉ RUKAVIČKY uprostřed rokle – rukavičky plátěné dávající ve studených chvílích teplo. Och jaký zázrak, že zde ještě jsou. Byl jsem tak rád, že se mé, jenom mé rukavičky daly opět do mých rukou. A při navlékání se mi vyjasnil okamžik jejich sundání. Ano bylo to tehdy při velmi důležité bitvě. Já, co by generál, jsem chtěl nabrat trochu čisté vody do staré flašky od rumu, která se válela poblíž. Abych si rukavičky nenamočil, sundal jsem je. Naplnil sklenici a utíkal s ní k mému pluku. „Máme vodu! Budeme taky polívat šišky!“
Po té co jsem si je navlékl, myšlenky se rozplynuly a vydali jsme se na chatu. Cestou se pan Učitel jednou pozvracel, ale jinak proběhlo vše hladce a já měl… své rukavičky.
