|
<<
Březen
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | | | | | 1 |
2 |
| 3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
| 10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
| 17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
| 24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
| 31 |
| | | | | |
|
Stránku si právě čte 54 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Kamarád do nepohody (7. díl)
(ze dne 14.02.2006, autor článku: Krtica)
************** * **************
Kamarád do nepohody (7. díl)
 Kulhá podél stěn a snaží se dosáhnout co nejvýš. Zkoumá případné výstupky a nerovnosti, které by se daly použít k chytu či jako stup pro špičku nohy. Několikrát to zkouší, jednou už šátral rukou za hranou stěny. Marně, vždy sklouzává zpět.
"Bobe, pojď sem. Ke mně!"Chvíli váhá a pak jde, sice pomalu, ale předpisově si tu přede mnou sedá. No páni! Tohle neuměl pořádně ani kámošův dobrman. Jemně ho škrabkám za ušima, cítím tu špínu za nehty. Je mi jasné, že tenhle pes určitě prodělal výcvik. Jak se tady ale objevil? "Konec špásu", zvedám se s chladem ztuhlým a jako by rozlámaným tělem. Pes uleknutě odskakuje a přikrčen mne sleduje. Protahuju se a bolestivě cítím každý kloub. Není divu tady z té zimy. Obhlížím své vězení. Téměř kolmé stěny končí asi jeden metr nad mou hlavou. Jen jediná je svažitá ve sklonu a proto k ní s nadějí vykročím. S úžasem zjišťuju, že je doslova zdrásaná stopy drápů, jak se pes snažil dostat ven. Panebože! Místo vedle místa, je vidět to nekonečné úsilí vydrápané do tvrdého jílu.To nemohl zvládnout za den či dva. Jak tu mohl vydržet? Tak dva dny zpět sice pršelo, vodu tu snad měl. No voda, jak koukám na dno jámy, zjišťuju, že poslední zbytky z mazlavého bahna na dně vsákly mé džíny. Teď ze mně při sebemenším pohybu opadáva zaschlá jílová slupka.
Kulhá podél stěn a snaží se dosáhnout co nejvýš. Zkoumá případné výstupky a nerovnosti, které by se daly použít k chytu či jako stup pro špičku nohy. Několikrát to zkouší, jednou už šátral rukou za hranou stěny. Marně, vždy sklouzává zpět. Mezitím se docela rozednilo. Námahou se zahřál a rozepíná bundu. Zády opřen o stěnu chvíli odpočívá.Pes ho celou dobu bez hnutí sledoval. Teď na sebe hledí, jako by si rozuměli.
„To jsme se teda dostali do zatrolené situace.“ povídám směrem k těm chápajícím očím. Zvedá se a se zavrtěním ocasu jde ke mně. Drcá mi hlavou do stehna s jakousi kamarádskou sounáležitostí. Pak udělá pár kroků a zastaví se s packou na prkně. Ohlíží se po mě a štěkne.
Ty vole! Že mě to nenapadlo hned! S mlasknutím se odlepuje prkno z mokrého jílu. To by šlo, pokud ho opřu o stěnu a použiji pod nohy. Hned zarážím konec prkna do dna a zešikma jej vzpírám o stěnu. Teď se jen rozběhnout. Rozběhnutí přes delší stranu dna, skok na prkno, druhý a jen bezmocně, i s prknem sklouzávám zpět. Ani jsem rukama nehmátl na kraj jámy. Bodejť, na kluzkém dně to nemá žádnou oporu! Beru i druhou polovinu prkna a rozum do hrsti. Na dno pokládám jeden díl, vzpírám ho jedním koncem o protilehlou stěnu. O druhý konec, který končí zhruba ve dvou třetinách dna jámy, zapřu druhou polovinu zlomeného prkna. Výsledkem je prkno vzepřené ve zhruba padesátistupňovém úhlu. To bych se mohl vyšplhat s přírazem. Pomalu to jde, ještě kousek, prkno je drsné a cítím ve dlaních už pár třísek. Ještě, napínám svaly k prasknutí, mokré boty kloužou a nezadržitelně padám. Sakra!
Zvedl se, vzteky nakopl stěnu, ale pak zasyčel bolestí. Teď kouká na psa a asi ho něco napadlo. Vytahuje plátěný kapesník a volá psa k sobě. Váže mu ho na přední tlapu. Pak ukazuje psovi na prkno. "Běž! Hop!" Pes jen nechápavě kouká. Jde k protější stěně a znovu ho volá. Snaží se ho nasměrovat k vyběhnutí na prkno. Pes se i rozbíhá, ale šikminu prkna míjí. Znovu a znovu. Pes stále zatvrzele uhýbá.
To je debil! Já ho snad zaškrtím. "Bobe ke mně!", zvedám ho a snažím se ho na desku vysadit a nataženýma rukama vystrkat co nejvýš. Zmítá se a začal na mě i vrčet.
Tak to ne, pokousaný být nechci. Jsem naštvaný a mám žízeň. Děsnou!
Musí být nějaké východisko. Tu dobu, co se tu pachtím, jsem se mohl někde vyvalovat u piva s Karlem. Už bude poledne a já tu pořád vězím. Rachot stavby je mnohem větší než v noci, navíc do těchto míst asi dělníci tak často nechodí.
Chvíli zase odpočívá a zkouší to znovu. Tentokrát s jednou polovinou prkna hloubí ve dnu jámy něco jako důlek. Kolmo postaveným prknem buší pravidelnými údery do jílového dna. Je na něm jen tenká rozbahněná vrstva, zbytek je tvrdý jako kámen. Po půl hodině vysilující námahy, tvoří dolík jen pět - šest centimetrů. V zesláblých rukou už nedokázal udržet prkno a bušit s ním přesně do jednoho místa. Takže vznikla jen prohlubeň, a když se snaží prkno znovu postavit zešikma,je mu jasné, že to není dostatečně podepřené.
Pachtil jsem se zbytečně. Ten jíl snad pruží jako guma. Na ruce mi naskočily puchýře, dva z nich praskly a šíleně to štípe. Stejně se mi to mísí s jílem, jsem zabahněný až po konečky vlasů, jak jsem sebou při těch pokusech několikrát flákl do nevysychajícího bahna. Znovu beru prkno a táhnu ho za sebou ke stěně. Chybí mi tak krok, prkno svírám pod levou paží, celou délkou se smýká za mnou a najednou, naprosto nečekaně… Zabušení psích tlap po desce. Nečekané zatížení hrozící pádem, vyrovnávám předklonem s temenem hlavy na drolící se stěně jámy. Poslední odraz psích tlap byl od mých zad! Málem mě ta tíha zarazila do země. Teď jen užasle hledím na psa, jak se zběsilou snahou balancuje na hraně jámy. A je pryč. Ne není, vrací se a kouká na mně. Štěkne. Jednou, podruhé a teď už mizí. Tak rychle, že nestačím ani hlesnout jak jsem ze všeho zkoprnělý.
|
Zobrazit článek Kamarád do nepohody (7. díl)
|
|
