Mezitím se setmělo, takže pracuje jen po hmatu a sem tam si na provedený kus práce zasvítí diodou z klíčů. Nevnímá, že má ruce polepené krví.
A co teď? Nad tímhle jsem nepřemýšlel. Doufal jsem, že někoho přivede. Jakou že mám vůbec naději? Budu si muset pomoci sám. Kdyby se mi povedlo něčím vyhloubit stupy do stěny. Ale čím? Znovu prohlížím obě zlomené poloviny prkna. Jsou příliš dlouhé na to, abych je držel pohodlně v ruce a příliš těžké na dloubání. Přesto se chápu té jen o málo kratší a pokouším se boucháním vydloubat ve stěně prohlubeň.
Příšerná práce! Pot z něho jen lije. Povedl se mu jeden dolík, bohužel je mělký. Musel by mít přísavky jak rosnička. Nevzdává se a pokračuje asi o půl metru výš. Vždy střídavě buší, pak dloubá a odpočívá. Mezitím se pomalu začíná stmívat. Je čím dál tím víc mátožnější. Několikrát slabostí zavrávoral. Při jednom posedávání našel své klíče. Seškrabuje z nich jíl a evidentně má radost.
Bezva!!! Klíče! Konečně nějaké nářadí! S tím to půjde. Neprodleně přistupuji ke stěně, svazek klíčů třímám v pěsti a jeden nechávám trčet. Jako s bodcem dloubám do jílu a vypadá to, že to jde mnohem rychleji. Vždy hlínu rozbodám a pak prsty odlamuji po hrudkách. Druhý stup už mám, ještě se vracím k prvnímu a prohlubuji ho. Pak další.
Mezitím se setmělo, takže pracuje jen po hmatu a sem tam si na provedený kus práce zasvítí diodou z klíčů. Nevnímá, že má ruce polepené krví. Jeden klíč se mu už zlomil, a přesto pokračuje houževnatě dál. Teď nahlas zasakroval a cucá prst, ani nevadí, že je od bláta. Ztržený nehet. Příšerná bolest. Chvilku hledá po kapsách, ale pak si uvědomí, že kapesník si sebou na tlapce odnesl Bob. Rozepíná džíny a vytrhává podšívku kapsy. Tímto provizorním obinadlem obtáčí prst. Jen ať to tolik nekrvácí.
Dodělávám poslední stup ve výšce hlavy. To by mohlo stačit. Jsou hluboké na zasunutí nohy aspoň špičkami prstů. Víc se mi nepovedlo vydloubat. Teď si chvíli odpočinu. Do prstů mě chytá křeč, neudržel bych se. Sedím na prkně a koukám nahoru na hvězdy. Je krásná jasná noc. Žasnu nad tou hloubkou vesmíru. Dřív mi takové věci nic neříkaly. Asi jsem si toho krásna nikdy nevážil. Mezitím pomalu rozhýbávám prsty. Zkouším sevření a masíruji předloktí namožené tou děsnou dřinou s prknem. Snad to půjde, aspoň touha dostat se odsud je nesmírná.
Jednu nohu zasunuje do nejnižšího stupu. Obě ruce zachycuje do horních a pomaličku se přitahuje. Je si moc dobře pamětlivý rady, kterou mu nechal kámoš lezoucí po skalách. Držet se třemi body. Vždy jen jednu končetinu přemisťovat. Pomaličku se sune výš a výš. Hmat za hmatem, stup za stupem. Námahou mu nabíhají předloktí a lýtka se třesou. Musí se to povést.
Ruka opouští horní chyt a šátrá přes okraj jámy. Není se čeho chytit. Šátrá a hmatá. Všude jen drolící se povrchová hlína. Snaží se zavěsit předloktím, a prsty svírá drn trávy. Druhá ruka se zvedá přes okraj. Celá váha těla spočívá na dvou stupech. V momentě se všechno hroutí.
„Kurva!“ Sakruji, rozpláclý opět v mokrém bahně. Jasně, že to povolilo. Jsem těžký! V pěsti mi zůstala uškubnutá tráva. Jé, tráva! Jídlo! Pečlivě každé stébélko sežvýkávám, trošička vláhy a vlákniny. Oblíkám džisku a sedám znovu do kouta na prkno. Už nemám sílu se o něco pokoušet. Tohle mě srazilo i psychicky. Bezděčně vzpomínám na příběh našeho učitele. Byl to už pán v důchodu. Do školy přišel na záskok za mateřskou. Dokázal si získat náš respekt, svými vědomostmi, svým přístupem k nám. Znal odpověď na každou naši zvídavou otázku. Jednou po prázdninách, ale nepřišel. Nenastoupil do školy. Vědělo se o něm jen, že je nezvěstný. Pak počátkem října proběhla neuvěřitelná zpráva. Našli jeho pozůstatky. V betonové jímce nějaké opuštěné továrny. Tou dobou byl nezvěstný už dva měsíce ode dne, kdy si vyrazil na houby. Při rekonstrukci události se přišlo na to, že si zkracoval cestu přes tovární objekt a vetchý kryt betonové jímky se s ním propadl. Nedokážu si ani představit, co tam asi zažíval a jak dlouho umíral. Podle stop přežíval mnoho dní, než mu došly síly. To je jasné, že se pokoušel dostat ven. Betonové stěny byly strašná past a já si tu teď připadám, že sedím ve stejné pasti. Ne! Mám výhodu! Tohle je hlína a ven se prokopu. Zítra musím začít na straně blíže plotu, ať se mám čeho zachytit, až se vydrápu nahoru. Teď si jen potřebuji odpočinout. A ta hrozná žízeň! Svítím si diodou na hlínu kolem sebe. Nikde loužička, už bych nekoukal na to, že je to s bahnem.
Choulí se na bobku, pažemi objímá kolena a pokouší se usnout. Čas už mezitím pokročil k půlnoci. Staveništěm neochvějně duní dusot nějakého stroje a jen zdálky, jako by vítr občas přinesl hlas štěkajícího psa. Muž v jámě spí, sem tam tiše zamrčí ze snu, ale spí, vzdálen svému trápení.
