"Chcete, aby se za vámi otáčel každý muž?" A která by nechtěla, řeknu si pro sebe a začínám číst článek v ženském časopise, jehož nadpis mě tak zaujal. "Buďte nepřehlédnutelnou, změňte barvu vlasů!" radí první odstavec. "A vlastně proč ne?" ptám se sama sebe nahlas.

Odkládám časopis a sprintuji do koupelny v domnění, že mám určitě někde schované barvy na vlasy, kterých jsem v hojném množství nakoupila, protože dvě za cenu jedné...no zkrátka nekupte to! Otevřu skříňku. V horní poličce zbyla už jen jedna jediná, odstín granátové červeně. Chvíli váhám. Mozek říká: Neblázni, jsi školačka! Pak se ozývá slogan: Chcete, aby se za vámi otáčel každý muž? Mozek je moudřejší, odkládám barvu ... "každý muž!" slyším. A moudřejší ustoupí! Energicky uchopím sáček s barvou, nůžky a rychlostí zvuku ze sebe shazuji oblečení. Pouštím vodu. Vana je z poloviny plná, a tak mně - při mých 160 cm - nic nebrání celá se do ní ponořit. Vlasy už mám mokré, nanáším barvu. Stačí už jen vyčkat 30 minut k docílení celkového efektu. Sundávám si "zkrvavené" rukavice, ve kterých spíš než studentka gymnázia vypadám jako porodní asistentka v akci. Půl hodinu si trávím úvahami, jestli bude lepší ukázat se dříve Honzovi anebo hned svůdnými pohledy hypnotizovat Marcela. Ze snění mě probudí silný záblesk a prásknutí. A je po žárovce! V koupelně je tma jako ... jako v koupelně, když se rozbije žárovka. Ačkoli, něco vyzařuje zcela zřetelně, budík! Je čtvrt na osm, z čehož vyplývá, že barva mi na hlavě úřaduje přesčas. To mně ještě chybělo! Už chci nadávat, když v tom se zase rozsvítí. Tak to vypnuli proud a ne že by žárovka patřila do starého železa nebo spíše skla. Opět provádím ponor do hlubin. Voda ve vaně se obarvila do červena. Připadám si jako Čachtická paní na rekreaci v Rudém moři! Vylézám z vany. V tom se opět ozývá známé zapraskání a již zcela přesně určuji diagnózu, opět výpadek proudu a opět si nemohl vybrat lepší dobu. Naslepo sahám po tužidle s cíleným nanášením ke kořínkům. Ozve se podivné syčení, pěnu se mi však nedaří nahmatat. Po uchopení a zapnutí baterky se zděšením zjišťuji, že jsem na sebe nastříkala rozjasňovač barvy ve spreji! Na nadávky nezbývá čas, vždyť za hodinu mám být u Lucky. Tu diskotéku jsem jí přece slibovala už před týdnem. Během následujících padesáti minut mi společnost dělá fén, kulma a šatník. Když se podívám do zrcadla, rázem pochopím, co autora muselo motivovat k sepsání Rudé záře nad Kladnem. Během chvilky jsem u Lucky. Když otevře dveře, ani nepozdraví a hned spustí svoji oblíbenou píseň ze školky. Červenááááá se line záááááááře...rozléhá se po chodbě desetipatrového paneláku. Nestačila jsem se ovšem ani vzpamatovat a už už se kroutím do rytmů samby. Při jedné otočce s nadšením zjišťuji, že se právě na parketu objevil Marcel! Rozběhnu se k němu a ze všech sil ho obejmu! Když mě konečně v záři reflektorů rozpozná, zmůže se pouze na větu: Možná se tak narodila, možná je to Maybeline...