Původně šlo jen o banální sázku, kdo z nás dřív přečte jednu knížku. Měl si náskok, ale já se rozhodla, že tě prostě nenechám vyhrát. A pak přišla poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta, poslední slovo… ihned jsem vzala do ruky mobil a psala ti, že jsem dočetla a předpokládám, že i vyhrála, takže co za to… Myslela jsem si, že jen napíšeš, že to bylo ze srandy a tudíš mi nic splácet nemusíš, ale to ty ne… raději mě šokuješ zprávou: „Řekni si cokoliv a já se to pokusím splnit…;-)“ Dlouho o tom přemýšlím, pokouším se nechat stranou všechny své bujné představy a raději píšu jednoduchou zprávu se skrytým podtextem, který ty ale nemáš šanci rozluštit: „Udělej cokoliv, čím si myslíš, že mi uděláš radost…“
    Uběhne týden, co se neozýváš a já už přestávám doufat, bylo to přece jen ze srandy a když sranda přešla, ty si zapoměl, to je normální, jako obvykle se na tebe nedokážu zlobit. Ale pak přijde sobotní odpoledne, zaslechnu známou melodii a jdu se podívat, kdo mi to píše. Abych pravdu řekla, čekám zprávu spíš od operátora, než od kohokoli jiného, proto mě tak překvapí, že píšeš TY! A nezapomněl si! Zveš mě na filmový večer.  Neubráním se připitomělému úsměvu a hned domlouvám s rodiči jestlii můžu dneska večer ven, s kamarádama, radši to nespecifikuju a slibuju, že do dvou do rána mě určitě někdo dovede domů.
    Když vystoupím z autobusu začnou se z nebe snášet veliké, těžké vločky sněhu, stejně jako tehdy, když jsem tě šla doprovodit domů a do paměti se mi vtiskl obraz tebe se sněhem na řasách… -To je spiknutí- šeptám a obracím hlavu k noční obloze, vím že to sněhové poselství mi posílá můj anděl, že mě povzbuzuje a snaží se mi udělat radost. Roztřesenou rukou mačkám zvonek a snažím se nevnímat artistické akrobace svého srdce, když vidím tvou střapatou blonďatou hlavu s identickým fialovým pruhem vykouknout ze dveří. Uf, nádech, výdech – opakuji si dokola a víc než kdy jindy si uvědomuju červeň na svých tvářích, kterou nemá na svědomí jen mráz… Svlékám si bundu, zouvám boty, hladím tvého psa Adama a ještě se stíhám divit, co že je všude v domě taková tma. Spiklenecky mrkneš a vysvětluješ, že rodiče jeli pryč a vrátí se až v pondělí. Abych pravdu řekla, trochu mě to vyděsí, ale snažím se si toho nevšímat. Jdeme se přeci jen dívat na filmy…Se šťastným výrazem zapříčiněným bezpochyby tvou milou přítomností vybíhám po kluzkých schodech a v patře mě už vítá pokoj osvětlený jen září počítače. Všímám si dvou stínů, které vrhají matrace v pokoji a svého až příliš hlasitého dechu. Po chvíle ze mě, ale všechny obavy padají, cítím se v bezpečí.
    Díváme se na naše oblíbené filmy, ležíme tiše vedle sebe a mě poskočí srdce pokaždé, kdy se mě nevědomky dotkneš. Pak už nás ale filmy přestávají bavit, chceme využít toho, že snad poprvé od té doby, co se známe, máme možnost popovídat si osamotě, ničím a nikým nerušeni. Zeslabuješ zvuk a pouštíš nějaké náhodně vybrané klipy písní, ze kterých mě mrazí v zádech. Kdyby si jen tušil, kolikrát já si je doma ve ztemělém pokoji pouštěla a myslela na tebe, přemýšlela jaké by to bylo ležet vedle tebe a poslouchat tvůj krásný hlas. Sedám si proti tobě do tureckého sedu, kloním hlavu na stranu a se zájmem poslouchám tvůj názor na komerci. Usmíváš se a jsi rád, že tě někdo poslouchá… pak ale náhle přestáváš a já začínám ve vzuchu cítit touhu…
    Jako ve zpomaleném filmu bereš neposlušný pramen mých vlasů a hreješ si s ním, na ústech ti pohrává úsměv a já se klepu od hlavy až k patě. Cítím, jak se mi potí ruce, pokradmu na tebe rychle pohlédnu a pak už se nemohu odtrhnout, tvé modré oči mě zajaly ve svých hlubinách a já se začínám topit. Začínáš se přibližovat, vidím tvé rozšířené zorničky a zaplavuje mne strach… Rychle klopím zrak, choulím se a šeptám: „Martine, prosím ne, nedělej to…!“ i když ve skutečnosti netoužím po ničem jiném než po tvých rtech. Zmateně bloudíš pohledem po mé tváři a smutně se ptáš, co mi je. Nevydržím tvůj rentgenový zrak a pohlédnu na tebe s planoucímy tvářemi a chtíčem v očích: „Není nic, co bych si přála víc než být teď ve tvém náručí, ale bojím se… teď jsi tu se mnou. Ale co za týden, za měsíc, za rok. Kde budeme? Budu jedna z mnoha, ty  budeš jeden z mnoha, rozejdem se, protože jsem ještě příliš mladí na to abychom zvládli bránit naši lásku. Přijde jen ten nevyhnutelný rozchod a pak… pak už nic nebude jako dřív. Zmizí to vzácené pouto přátelství, které teď mezi námi je. Nechci tě ztratit Martine, prosím…“ sypu ze sebe ohromená svou upřímností. V očích mě pálí slzy a já se odvážím ještě jednou na tebe pohlédnout.
    A je to tu zase, ještě silnější, topím se, ale snad mi na tom ani nezáleží, kyslík přeci nepotřebuji, stačí že jsi tu ty! Opatrně mi stíráš slzy z očí a šeptáš slova, na která nikdy nezapomenu: „Neměj strach, to ti jen brání být šťastná. Je mi jedno, co bylo nebo co bude. Důležité je TEĎ a teď,  chci být s tebou, chci se tě dotýkat, chovat tě v náručí, věřit, že takhle to bude navždy, teď vím, že tě miluju a chci udělat tohle…“ A najednou jsi tešně u mě, bereš mou hlavu do dlaní, pokládáš mě na vyhřátou matraci a necháváš vybuchovat v mém nitru tisíce ohňostrojů, když něžně líbáš mé rty. Není to násilné strkání jazyku do krku, jako jsem to zažila jindy s někým jiným. Je to tak něžné, že začínám opět plakat. Nikdy jsem si nepomyslela, že může být něco tak nádherné. Ani jednu z mých slz nenecháš, aby mi smáčely obličej a pomalounku je slíbáváš. Leháš si těsně ke mně a opět šeptáš to své – teď je teď – a já, i kdybych nechtěla ti musím věřit.
   

Kolikrát já si představovala, jak mě takhle líbáš, čekala jsem na to celý dlouhý rok a půl, vím že jiní čekají ještě déle a proto jim vzkazuju: „Vydržte! Vyčkejte, ono to přijde!“ Není důležité, jak to skončí, hlavní je, že teď tě cítím vedle sebe, dusím se štěstím, tvou vůní a láskou, mám pocit jako bych z venku slyšela dopadat vločky na zmrzlou zem a šťastný smích našich andělů, kteří si s mrknutím podávají ruce a jásají, že se jim konečně povedlo ukázat nám krásu života – LÁSKU -